JOHN HENRY NEWMAN                                             

pracovní výpisky, Jan Pospíšil 28.6. až 2.7.2004

                                                                                                                                                                                zvýraznění protestantism, luteranism apod.→ autor výpisků

zvýraznění katolicism, romanism, vaticanism apod.→ autor výpisků

zvýraznění latinských výrazů, např. in concreto → autor výpisků

Úvod do jeho náboženské filosofie a výbor ze spisů

podává a překládá ALOIS LANG, Nakladatelství Vyšehrad, 1947

Copyright 1947 by »Vyšehrad« Prague, Czechoslovakia

 

Část první

Newmanova konverse a jeho náboženská filosofie

Seznam záložek

Úvodní slovo                                                                                                                                                                                                         ↓část2

Víra závisí na vůli, nikoli na závěrech rozumových,

a obrácení je Milost Boží.

J.H.Newman

 

Goethe vyslovil hlubokou pravdu, když napsal, že dvě a dvě jsou ve skutečnosti dvě a dvě, nikoli čtyři. Soud 2+2=4 má naprostou platnost toliko ve vědách abstraktních, kde čísla nebo značky se docela kryjí. S věcmi in concreto však nelze naložiti jako s čísly, protože není dvou věcí, jež by se naprosto shodovaly jako stejnojmenná čísla: každá má svůj zvláštní osobitý ráz a byť i byly sebe podobnější, vždy se něčím liší. Určujeme-li tedy obecnými pojmy, jest náš výměr vždy jen přibližný.

Věci skutečné nelze zachytiti žádnou obecnou abstrakcí nebo vzorem logickým. A což jejich život! Ten je teprve svérázný, složitý, plynulý … Jak bychom naň mohli vystačiti slovní logikou, nemotorným sylogismem?

Mezi skutečností a myšlením jest stále nejvyšší napětí. Čím se člověk důvěrněji s věcmi stýká a čím jasnozřivěji je vnímá v jejich složité plynulosti, tím temnější a paradoxnější bývá jeho mluva, pokouší-li se své vnitřní zkušenosti zachytiti slovní logikou. A což teprve, běží-li o skutečnosti mravní a náboženské!

Nelze se tedy diviti, že J.H.Newman, jeden z nejhlubších myslitelů křesťanských v XIX. století – a při tom neobyčejně jemný logik a vynikající

(konec str. 9)

 

stylista anglický – užil hned v prvních začátcích své badatelské činnosti, v roce 1832, těchto slov: - Tak se stává, že mnozí, a to hlubocí a omilostnění křesťané selhávají, pokoušejí-li se psáti nebo mluviti o náboženství; nebo jim nebývá rozuměno, leč po důkladném studiu. A nadto se ještě prohřešují proti logice a systému, buď že předpokládají, co čtenářům mělo býti předem dokázáno, nebo se zdají zaměňovati spojitost a předpoklad s příčinou, pravděpodobnost s důkazem. Potom ovšem puntičkářský rozum malých duchů, s omezenou jasnozřivostí, slaví svá chvilková vítězství; neboť nechápou, že už v oblastech čistě rozumových se pokládá znalost bez namáhavého hloubání a pátrání, intuitivní znalost krásných věcí v umění a působivých v životě praktickém, za největší dar, za pravou geniálnost, a že ti, kdo vnímají mravní pravdy náboženské, pokud jest to možné, dosáhli pravdy náboženské, pokud jest to možné, dosáhli mimořádné dokonalosti, jež je zvláštní schopnost duševní a má tak vysokou hodnotu.

Slova ta podávají nejen vlastní povahopis o Newmanova ducha, ale jsou i věštbou předvídající osud jeho budoucího díla.

Názory vrstevníků o Newmanovi se velice různily, zvláště po jeho přestoupení na katolicismus a snad také právě pro ně. V Anglii nebylo pamětníka události, jež by byla více rozbouřila hladinu veřejného mínění a znepokojila svědomí jak zástupců anglikánské církve, tak vládnoucího liberalismu jako jeho konverse. Úzkostlivý hlas »if Newman was right are we wrong?« se ozýval ve všech koutech Anglie a vyjadřoval dojem, způsobený jeho přestoupením na katolicismus. A přestoupení bylo tím pozoruhodnější,

(konec str. 10)

 

Že připomínalo též jednu rázovitou stránku Apoštola pohanů. »Soptil-li« sv. Pavel před svým obrácením »hrozbou a vraždou proti učedníkům Páně,« nenáviděl Newman jako anglikánský duchovní katolicism a »byl skálopevně přesvědčen, že papež jest Antikrist, předpověděný Danielem, sv. Pavlem a sv. Janem.«

Jméno Newmana-katolíka bylo dlouho terčem podařených i nepodařených útoků, nepravd a pomluv. Okouzlovalo i mátlo. Macaulay, dříve nežli přečetl jedinou stránku jeho anglikánských spisů, se těšil na rozkoš, již mu poskytne jejich vyvrácení. Slibované vyvrácení ovšem nenapsal. Žlučovitý Carlyle se jednou tak rozvzteklil na Newmana, že jej nazval člověkem, jenž má mozek prostřeního králíka. Zavilý agnostik Huxley dokonce tvrdil, že jen ze dvou anglikánských spisů Newmanových (z traktátu 85. a z rozpravy o rozvoji) lze sestaviti slabikář nevěry. Německé jedno přísloví praví, že hrušky, na nichž hlodají vosy, nebývají nejhorší…

Mezi Newmanovými soudobými odpůrci však byli i mužové nezatížení učeneckým hrdopychem. Gladstone např. si Newmana velice vážil a netajil se obdivem pro jeho dílo. Sám se s ním utkal na kolbišti literárním. Uvedl-li jsem hlasy Newmanovi nepříznivé, proč bych zamlčoval slova, jimiž tento věhlasný státník anglický po pravdě hodnotil přímo osudový Newmanův význam v náboženské historii své země. V předmluvě svého polemického spisu »Vaticanism« uvádí i to, že při zmínce o tomto neobyčejném muži se musel zastaviti, aby o něm pověděl i »své slovo«. Myslí, že Newmanovo odpadnutí od anglikánské církve nebylo dosud po zásluze oceněno.

(konec str. 11)

 

Bylo-li prý řečeno, že svět nezná svých nejlepších lidí, tedy k tomu dodává, že tím méně si uvědomuje sílu a váhu činů a slov i svých nejlepších vrstevníků, jež zná.

Církevní dějepisec snad jednou později posoudí, že toto odpadnutí bylo událostí mnohem významnější nežli částečné odpadnutí Wesleyovo (zakladatele tzv. metodismu), lze-li je vůbec k němu přirovnati hledíc k velikosti. Poukázav potom k tomu, jak pronikavě ono působilo na stav positivní víry a na vzezření a možnosti náboženského myšlení anglického, píše Gladstone dále, že před třiceti roky byl Newman jeho vůdcem v Anglii; měl úřad a moc, jichž jej nemohl nikdo jiný zbaviti, leč on sám. Quis desiderio sit pudor aut modus tam cari capitis? Nakonec nepokládá za příliš smělé tvrditi, že anglikánům náleží právo na Newmanovu polovinu lepší. Všechno, co píše, jest a nemůže nebýti nanejvýš významné. Ale zda předčil, zda překonal velikostí »Historii Ariánů« a »Farní řeči«, tato klasická díla anglické bohovědy?

Newman neodpovídal ani slovem na osobní ptoky a nemínil se vůbec ozvati. Ale o vánocích r. 1863 jej urazil velmi surově romanopisec Ch. Kingsley. V posudku oJ.A.Froudeových »Dějinách Anglie« nazval Newmana učitelem chytráctví a přitom se velmi nešetrně dotkl cti římsko-katolického duchovenstva (»pravda pro pravdu samu nebyla nikdy ctností římského kněžstva«). Tu se ozval Newman ve své osobní věci po prvé. Po mlčení, jež trvalo téměř dvacet let, se mohl odvolati na anglickou veřejnost – od Filipa opilého k Filipu vystřízlivělému.Vznikla polemika, již sledovala celá Anglie s utajeným dechem.

(konec str. 12)

 

Rok poté vydal svou odpověď Kingsleyovi ve zvláštní knize, v níž vynechal téměř sto stran původní obrany a velmi taktně zamlčel jméno svého odpůrce. Nazval ji »Apologia pro vita sua«. Vina Kingsleyova, mluvě způsobem sv.Augustina, byla věru šťastná, protože zplodila takovou odpověď. Jistě přepínají všichni, kdo ji srovnávají s »Vyznáními« sv. Augustina. Ale mezi duševními plody největších konvertitů katolických najdeme sotva práci, která by se dožadovala větším právem prvního místa po nich. V dějinách anglické literatury zaujímá místo čelné mezi spisy klasickými.

Newman nevykládá ve své Apologii učení katolické, nýbrž podává dějiny svých posloupných názorů, či jak praví »mínění« náboženských a uvádí důvody a pohnutky, pro něž nemohl dále setrvat v anglikanismu a musel vstoupiti do Církve katolické. Slovem mínění (opinion) rozumí se souhlas, s nímž přijímáme určitá tvrzení jako pravděpodobná. Taková mínění nevylučují tvrzení opačná a liší se od jistoty naprosté. U Newmanova přestoupení na katolicismus běží tedy o otázku, jakým způsobem nabyl naprosté jistoty o pravdě katolické. Francouz H.Bremond mluví o zvláštním »Newmanově tajemství«. Myslím, že obrácení Newmanovo není tajemnější nežli obrácení kteréhokoli člověka jiného. Jen Vzhledem k jeho genialitě jest složitější a ovšem i významnější. Volentem fata ducunt, říkali staří Římané, což znamená v duchovní řeči křesťanské: »Vůle naše jest v rukou Božích«. Každé obrácení na katolickou víru vzdoruje i nejdůmyslnějším rozborům; jest a zůstává dílem Milosti. Proto také Newman neanalyzoval, nýbrž označil jen hlavní zastávky své vývojové

(konec str. 13)

 

linie až k branám Církve. Podal holá fakta, ať mluvila pro něho či proti němu.

Přiznal, a to na újmu své původnosti, i všechny prameny, z nichž čerpal a podle nichž upravoval základy své filosofické soustavy. Nezamlčel, že dospěl k prahům katolicismu vlastním usuzováním a srovnáváním důvodů pro a proti, podle míry větší nebo menší pravděpodobnosti,  - tedy cestou čistě rozumovou, jež se nepokládá zrovna za katolickou. Pravidelná metoda katolická jest podle největšího myslitele katolického, sv. Augustina, tato: »Rozum jest mzda víry, proto se nepokoušej porozuměti, abys uvěřil, ale věř, abys porozuměl« (trakt. 29, in Joh.). »Víra jest zásluhou, rozum (porozumění) odměnou« (trakt. 48. in Joh.).

Ba Newman ani neváhal vydati veřejnosti anglické na pospas i své nejsoukromější myšlenky a své nejvnitrnější obcování s Bohem samým. Musel tak učinit, jak přiznává, poněvadž se cítil odpověden své víře a nemohl snést, aby byl veřejně nazván – lhářem.

Tato neslýchaná upřímnost získala Newmanu-katolíku přízeň nejen nejzarytějších protivníků, nýbrž i celé veřejnosti anglické.

(konec str. 14)

 

… V Oxfordě se sdružili všichni upřímní přátelé anglikánské církve k nadšené práci o náboženskou a mravní obnovu. Newman se k nim přidal a brzy se octl v jejich čele. Na jeho popud se jali hlásat opravdové myšlenky způsobem anglickým, tj. skládali a rozšiřovali náboženské

(konec str. 22)

 

traktáty (rozpravy(. Proto se jim dostalo názvu »traktariánů«. Když se r. 1838 (jak uvidíme) Newman vzdal vedení, převzal je Pusey a slulo »puseyism«. Newman napsal 29 traktátů; poslední měl číslo 90. Vycházel v nich z předpokladů, že anglikanism sice věrně tlumočí učení prvotn Církve, avšak za politických převratů posledních 150 let vzal téměř za své, a proto potřebuje druhé, lepší reformace, jež nebude návratem do XVI., nýbrž do XVII. Století.

Pokud šlo o rozdíly mezi Vysokou církví (a Nízkou (presbyteriální), nemyslil, že by, přihlížejíc k základům logickým, měla první nějakou přednost před druhou; ale druhou odsuzoval pro její ráz polemický. To byla celá jeho zdánlivá dvojakost. Vážil si zastánců obou směrů, ale to mu nebránilo, aby nestranně zkoumal a hodnotil sílu důkazů obou. Apoštolskou formu učení však pokládal za podstatnou a nezbytnou a její důkazová základna mu byla nevývratná. V té příčině byl nesmlouvavý,ať v tom mnozí viděli čirý fanatism. »Od 15. roku bylo dogma základním principem mého náboženství: jiného náboženství nemám; nemohu uznat jiného druhu náboženství; náboženství založené na pouhém citu, pokládám za blouznění a přelud.« Z tohoto principu dogmatického vyvozoval existenci viditelné Církve (s jejími svátostmi a obřady) jakožto zprostředkovatelky neviditelné milosti a byl přesvědčen, že tak učí Písmo, původní Církev a církev anglická. Episkopální soustavu zakládal na listech sv. Ignáce a slovo vlastního biskupa mu bylo jure divino hlasem Božím. Když potom přestoupil na katolicismus, nebylo třeba měniti

(konec str. 23)

 

posavadní víru, nýbrž přidati k ní jen články nové.

V církvi římské viděl už od mládí čiré antikristovství a ještě o vánocích 1825 mluvil o ní v jednom svém kázání v tomto opovážlivém smyslu. Postupem času upouštěl pozvolna od tohoto příkrého hlediska. Ale ještě v letech 1832-33 byl přesvědčen, že církev římská jest sněmem Tridentským úzce spojena s věcí Antikristovou. Tento předsudek choval až do roku 1843. Za hnutí traktátnického se velice horšil nad římským způsobem uctívání Panny Marie a svatých. Čím vroucnějšího rázu nabývala tehdy jeho zbožnost vůči svatým a Bohorodičce, tím neliběji nesl »římské praktiky nenáležitého uctívání svatých, pro něž by tito velební tvorové Boží, byli-li by vůbec bolesti schopni, musili horšiti.« A byl to zejména H.Froude, jenž se v důvěrných hovorech se zdarem pokoušel vymazati z jeho mysli myšlenky toho druhu. Ten jej též naučil podivovati se velikým papežům středověkým a pohlížeti na sněm Tridentský jako na stěžejní obrat v dějinách křesťanského Říma. (Za pobytu v Italii mocně naň působila posvátná místa, oltáře, chrámy a mše sv. Zvláště byl vděčen za útěchu, jíž se mu dostalo za jeho nemoci v Palermě o návštěvě katolického chrámu). Vedle toho budilo jeho mimořádnou úctu nejen horlivé trvání Říma na kněžském bezženství, jež pokládal za apoštolského původu, nýbrž i jiné zbožné shody římské s křesťanským starověkem, jež byly jeho duši tak drahé. To jej naučilo souditi příznivěji o církvi římské; ale jeho rozumu se to nedotýkalo; jakožto ústavu ji zavrhoval jako dříve. Hledisku tomu zůstal věren v traktátech, jež psal. Protestoval-li však jako anglikánský duchovní proti Římu,

(konec str. 14)

 

»bývalo mu u srdce jako člověku, který musí u soudu svědčiti proti svému příteli«. Že církev anglikánská byla založena na spisech sv. Otců, o tom byl naprosto přesvědčen. »Neznal jsem všechno, co sv. Otcové napsali, ale cítil jsem, že uvést jejich články víry ve známost, byť se snad lišili od nauk anglikánských, nemůže přinést škody. – Narazíme-li u sv. Otců na věci, jež by mohly znepokojiti duši, můžeme je vysvětlit nebo nám mohou vnuknouti i něco na prospěch anglikanismu; doŘíma však na žádný způsob vésti nemohou.«

V takovém stavu duševním pracoval celá tři léta (1834-1836) o knize »Prorocký úřad Církve, hledíc k romanismu a obecnému protestantismu«. Při práci se ocital v nemalých nesnázích a rozpacích. Znovu a znovu přezkoumával rukopis a třikrát jej přepracoval, nežli jej poslal do tiskárny. Běželo mu o věc nesmírně důležitou. – Anglikanism neměl dosud soustavně zpracované theologie. A tuto tak bolestně pociťovanou mezeru mínil vyplniti. Základní myšlenkou této práce byla tzv. Via media (střední cesta). Na ní budoval svou anglikánskou soustavu. Co obsahovala?

Obecná Církev byla s počátku jednotná po mnoho století. Potom v ní vznikly strany a šly cestami vlastními. Bylo to ovšem na újmu pravdy a lásky, jež utrpěly úhonu, ale nevzaly nikdy úplně za své. Původní Církev se rozdělila hlavně na tři církve sesterské: řeckou, latinskou a anglickou. Všechny jsou v jádru totožné a až na pozdější nahodilé bludy souhlasí ve všem. Některé z nich pak si zvlášť uchovaly určité části apoštolské pravdy a obyčejů, jež by si měly osvojiti církve, jimž ušly. Po té stránce

(konec str. 25)

 

by mohla anglikánská církev spolupracovati s Římem.

Touto střední cestou vytvořil Newman základnu tak zvaného směru anglokatolického,jenž dosud trvá v Anglii a nesnaží-li se přímo o spojení s Římem, nevylučuje alespoň jeho možnost. Proč později toto své učení šmahem zavrhl, poznáte níže. Ono však určovalo ráz a směr všech jeho prací dalších. »O ospravedlnění«, o »Církvi Otců«, traktáty čís. 83 a 85 a jiných. Newman v nich účtoval zejména s protestantismem a vypořádal se s ním navždy. Odhalil jeho slabiny a nadobro vyvrátil jeho domněle historické základy.  Pracemi těmi připravoval úplný převrat v nazírání na protestantism, ne snad původností myšlenek samých – hlubší myslitelé protestantští byli o té věci s Newmanem za jedno – jako spíše svým neohroženým a neodolatelným způsobem mluvy. Po jeho jasnozřivých vývodech jest protestantism už jen pozdním světlem hvězdy dávno vyhaslé. Dějiny, abych mluvil řečí Newmanovou, nepodávají žádných pravidel, ale skýtají jen naučení, o něž lze klopýtnouti, ale jemuž nelze nerozuměti. A aťsi čemukoli, aťsi pomíjejí mlčením cokoli, aťsi uveličují aťsi říkají, co říkají: Dějiny křesťanství nejsou protestantism. Jestli vůbec nějaká zaručená pravda, jest jí tato.

Žil-li protestantism kdysi hlavně z protestování, jest dnes jen uměle při životě udržován – záporem. S historickým křesťanstvím se docela rozešel. Jest v očividném rozporu jak s obdobím před sněmem Nikejským, tak s obdobím po sněmu Tridentském ve všech podstatných článcích křesťanské víry, ať běží o pojem víry nebo bohopocty, o působení svátostí

(konec str. 26)

 

nebo o církevní zplnomocněnce, o viditelnou Církev nebo Písmo svaté. Všude a ve všem stojí proti němu starobylost, jak se nám dochovala. Protestantism byl smeten s povrchu zemského způsobem tak nemilosrdným, jak nemilosrdný byl sám.

Zbyl tedy už jen romanism a anglikanism; anglikanism s 39 články víry a s bohoobřadní knihou (Prayerbook), na nichž se od r. 1563 zakládala církev episkopální. Všechny ostatní anglické sekty, které je zamítaly, označoval Newman samozřejmě názvem protestantism. A zabývati se jimi dále pokládal za maření času.

Pociťoval-li však trapné rozpaky, když hledal pevné základy pro anglikanism a usiloval o jeho theologickou soustavu, nabývaly jeho nesnáze povážlivých rozměrů, když se mu bylo důkladně zabývati romanismem. Romanism a anglikanism jej svíraly jako kleště. Hypothesy »střední cesty« uvolnila jen na čas tlak jejich železných ramen. Byla lékem, jenž mohl buď jen předstírat úlevu nebo ji snad i nakrátko poskytnout, ale k něčemu jinému se nehodila. Anglikanism a romanism znělo dilema. Buď jeden nebo druhý, třetí možnosti nebylo pro jeho věřící duši.

»Náboženství římské a anglikánské si odporovalo ve svých nárocích a dějiny mého obrácení jsou postupné řešení tohoto sporu.« Vyjádřil jej stručně rozmluvou Římana s Anglikánem. Anglikán: Jest jen jedna starobylá víra a vy jste ji nezachovali. Říman odsekne: Je jen jedna katolická Církev a vy jste mimo ni. Anglikán naléhá: Váš zvláštní druh víry, praktik a způsobů jednání nelze najíti nikde ve starobylosti. Říman: Vy nejste ve spojení s žádnou církví,

(konec str. 27)

 

mimo vlastní a s jejími odnožemi; zavrhli jste zásady, učení a zvyklosti, uznané a uznávané jak na východě tak na západě. Tedy starobylost proti katolicitě.

Měl však anglikanism skutečně starobylé (apoštolské) učení a byl romanism skutečně obecný (katolický)? Newman rozlišoval v tomto sporu přesně formální dogmata římská (»Řím v klidu«) od skutečného stavu víry římské (»Řím v činnosti«), neboli od zvyklostí a obyčeje, jež se podle jeho mínění neshodovaly s prvními. Podobně rozeznával i u anglikanismu formální víru od její skutečné soustavy neboli způsobů věr lidových; od státního církevnictví, soukromého úsudku ve věcech víry, jež zavrhoval jako čirý protestantism.Pokud běželo o formální stránku víry obou stran, mínil, že anglikanism není tak velice vzdálen od Říma. Nároky římské na jednotu však zamítal a snažil se dokázati, že myšlenka jejich katolicity není apoštolská; uznával spojení celého křesťanského světa nanejvýš jen za vhodné a soudil s anglikánskými bohoslovci, že v prvotní Církvi byly vždy různé strany nezávislé, ale zato tím úže spojené – příkazem lásky.

Toto hledisko způsobilo mezi traktátníky velikou nelibost, a proto se Newman v r. 1838 vzdal jejich vedení. Konal však dále tím usilovněji šetření o věci. Konečně v r. 1839 mu vzešlo světlo, jež mu ukázalo východisko z tohoto strašného bludiště.

Zahloubav se do studia monofysitského kacířství, shledal naráz, že církev anglikánská jest v tomtéž postavení, v němž byli monofysité v polovici V. století. Protestanté stáli ve skutečnosti tam, kde stáli monofysité; Řím však byl tam, kde stojí nyní.

(konec str. 28)

 

Nejsou-li anglikáni a protestanté kacíři, nebyli jimi ani monofysité. Hledati důkazy proti Otcům tridentským jest hledati je proti Otcům chalkedonským; souditi papeže XVI. Století jest souditi papeže V. století. Zásady a jednání Církve dnešní jsou tytéž jako tehdy a zásady a jednání tehdejších kacířů byly tytéž jako protestantů dnešních.Příti se a hájiti svého postavení dále, znamenalo Newmanovi vymýšleti důkazy pro Aria nebo Eutycha a hráti si na advokáta ďáblova proti velikému trpiteli Athanášovi a majestátnému papeži Lvu I.

Jeho soustava »střední cesty« se hroutila…

Brzy potom mu přinesl jeden z přátel Dublin Review s článkem: »Nároky anglikánské«. Dr. Wiseman v něm rozprávěl o rozkolu zuřivých donatistů a srovnával je s anglikány. Všechno to Newman znal a nenašel při zběžném čtení rozpravy nic pozoruhodného. Přítel však jej upozornil na výrok, jejž sv.Augustin učinil vzhledem k donatistům a jehož si Newman nepovšiml, »Securus judicat orbis terrarum«. (Celý citát zní: Securus judicat orbis terrarum , bonos non esse, qui se dividunt ab orbe terrarum in quacumque parte orbis terrarum; Newman uvádí jen první větu. Proto jej doplňuji a překládám: Celý svět vynáší spolehlivý rozsudek, že nejsou dobří ti, kdo se od celého světa oddělují v kterékoli části světa celého; název svět označuje podle sv. Augustina Království Boží nebo Církev obecnou.)

Tato Augustinova myšlenka zasáhla Newmana jako blesk… Bylo mu jako Augustinovi, když uslyšel slova »Vezmi a čti«. Největší autorita starobylosti, sv. Augustin, mu naráz ukázal, že Církev řešila vzniklé

(konec str. 29)

 

spory způsobem mnohem prostším, než bylo měřítko starobylosti: konečným a neomylným rozsudkem, jemuž se podrobuje celá Církev. A pod tíhou tohoto výroku Augustinova se jeho anglikánská soustava theologická úplně zhroutila. Nebe se rázem otevřelo a zavřelo… Hlavou mu bleskla myšlenka: »tedy římská Církev má přece jen pravdu« a ihned zmizela; stará jeho přesvědčení zůstala dále v platnosti; rozhodl se, že se nepoddá obraznosti, ale půjde dále za hlasem rozumu.

Ze zhroucené soustavy mu zbyla už jen jediná troska – antiromanism. Tak nazýval domnělé omyly římské. Našel v něm oporu, sice zápornou, ale přece oporu; vždyť »od 15. roku pociťoval odpor k papežství«. Počínajíc rokem 1833 marně se snažil vyhladit z duše tuto »skvrnu«, jak se sám vyjadřoval. V roce 1833 dospěl jenom k názoru, že Církev římská sama v sobě  není antikristsví, nýbrž že ji duch starého města pohanského (čtvrtá obluda Danielova), dosud v ní žijící, zkazil. Teprve krátko před svým studiem monofysitského sporu změnil podstatně i tento svůj názor. Podstata věci samé mu vnukla novou myšlenku, že skutečný zástupce Kristův se musí zdáti antikristem a že mu toto znamení musí býti vpáleno, protože se takto originál musí vždy podobati padělku; a tak se mu počínala tato pomluva jeviti přímo jednou ze známek Církve…

Newman ustupoval se svých anglikánských posic jen krok za krokem a hájil každé jejich pídě. Ano v roku 1841 se pokusil ještě i o útok. Učinil tak posledním svým traktátem č. 90. Podrobil v něm důkladnému šetření 39 článků anglikánské víry, jejichž snůška pochází z roku 1562. Výsledky šetření však nebyly

(konec str. 30)

 

pro věc anglikánskou valné. Nemohl než zjistiti, že v době, kdy byly články sestaveny, správcové anglikánské církve byli nanejvýš zaujati proti papežské svrchovanosti a že kompilátorům šlo nejen o potlačení papežství v Anglii, nýbrž i o získání anglických katolíků, jichž byla dosud většina. Za tím účelem užívali mluvy velmi nejasné jak vzhledem k luteranismu a kalvinismu, tak i vzhledem k otázkám římským. Články ty nejen neútočily proti katolickému učení prvních století, ba ani proti dogmatům římským, nýbrž obsahovaly jak učení katolické tak i římské. Proti učení sněmu Tridentského nemohly býti namířeny, protože, když byly sdělány, nebyl sněm ještě ukončen. Newman se sice netajil přesvědčením, že vedly konec konců k bludařství, ale přesto se snažil dokázati, že připouštějí výklad katolický a že jimi byly odsouzeny vlastně jen vládnoucí římské omyly a lidové znetvořeniny, schvalované Římem.

Tento jeho výklad způsobil vzrušení a narazil na odpor anglikánské církve. Newman jej však neodvolal; vzdal se jen účasti na hnutí traktátním.

Konečně se mu však dostalo za vyučenou, když anglikánská církev ve shodě s německým luteranismem zřídila nové anglikánské biskupství v Palestině. Anglikánský biskup měl v Jerusalemě vykonávat duchovní pravomoc nad luterány a kalvínci (anglikánů tam nebylo)., kteří byli jako kacíři v klatbě nejen Církve západní, nýbrž i východní. Tímto činem se církev anglikánská zřekla katolicity a zařadila se zjevně mezi bludaře. A to bylo »smrtelným ložem« Newmanovy příslušnosti k anglikanismu. Dne 11.listopadu 141 se jako kněz anglikánské církve ohradil slavnostně v listu svému biskupovi proti tomu

(konec str. 31)

 

jednání a zamítl je jako čin podrývající základy anglikánské církve a směřující k jejímu rozkladu.

Anglikánská církev mu od té doby přestala býti částí jedné Církve a Obce katolické. Nastaly mu chvíle strašné. Necítil se už dále členem jejím, ale přece se nemohl rozhodnout z ní vystoupiti. Uklidňovalo jej zatím vědomí, že byť i byla anglická církev zbavena vnějších známek své pravosti, přes to přese všechno si může osobovati vnitřní, slíbenou přítomnost Kristovu ve svátostech. Utěšoval se, »že jest s Mojžíšem na poušti nebo s Eliášem vyloučen z chrámu«.

Stav ten nemohl trvati dlouho.

Newman nemiloval příšeří; byl filosofem jasu a světla a mužem alternativ. Zhroucení jeho soustavy anglikánské mu bylo pobídkou k opatrnosti. Zmýlil se jednou a důkladně; nemohl-li se zmýliti po druhé a ještě hůř? Oči celé Anglie se naň upíraly. Mnozí z jeho přátel se od něho odvraceli, jiní se oň strachovali a někteří konečně, předjímajíce jeho rozhodnutí, přestupovali na katolicismus.

Neběželo tedy jen o věc osobní, ale o ideu. Katolicism, či anglikanism? V jeho rukou bylo rozhodnutí významu nedozírného. Lord Beaconsfield napsal několik let potom, že secese Newmanova byla ranou pro Anglii, a Gladstone ji nazval přímo pohromou.

Nejednou jsem se už zmínil o metodě, jíž Newman užíval při zpytování náboženské pravdy. Byla zvláštní a mnohým se zdála na pováženou. Nezkušený theolog mohl snadno ztroskotat o úskalí, jež skrývala. Newman sám se tím nikterak netajil a nejednou i varoval před metodou, již sám postupoval. Poněvadž však byl donucen napsati svou Apologii, vyznal

(konec str. 32)

 

upřímně a bez obalu celou pravdu o tom, jak svým osobitým způsobem dospěl k prahům Církve katolické.Ale ani potom jako katolík neupustil od ní a zpracoval ji soustavně, jak uvidíme, v »Mluvnici souhlasu«.

V čem záležela? Podle »Principií« Newtonových vycházel Newman z hlediska, že jen čistá matematika podává důkazy v přesném slova toho smyslu. Matematické soudy jsou naprosto objektivní a lze se o jejich správnosti kdykoli přesvědčiti. Pracují s čísly, jejichž abstraktní význam vylučuje jakoukoli mnohoznačnost. Jinak je tomu však u věd konkrétních. Tu neběží o čisté pojmy, nýbrž o věci a jevy skutečné, jejichž jedinečnost nelze zachytiti ani obecnými vzorci, ani slovní logikou. Při posuzování konkrétním působí společně jak předpoklady tak i subjektivní disposice usuzujícího. A mimoto chybí indukci úplnost. Proto jsou soudy konkrétní jen více nebo méně pravděpodobné a jejich jistota, jsouc závislá na hromadění sbíhajících se pravděpodobností, nemůže býti absolutní, nýbrž jen mravní. A tou se spokojoval i u zkoumání věcí náboženských. Věřil, že Bůh poctivě hledajícím neodpírá svého spolupůsobení.

Této své metody užil Newman při zkoumání katolicity církve římské, jež vyžadovalo pilného studia a dlouhého času.

Newman doúčtoval s anglikanismem koncem roku 1841. Problém se tím zjednodušil. Běželo už jenom o katolocitu římské církve. S jakým úspěchem postupoval v řešení této otázky, ukazují jeho činy.

V roce 1842 se vystěhoval z Oxfordu do vlastního domu v Littlemore a žil tam s několika přáteli po způsobu mnišském.

(konec str. 33)

 

V r. 1843 odvolal veřejně všechno, co kdy tvrdého napsal proti církvi římské.

V září téhož roku se vzdal nejen svého obročí v Oxfordu, nýbrž i v Littlemore. V listu příteli napsal dne 29. září: Jsem tak zoufalý nad anglikánskou církví a cítím se od ní tak zavržen a zase tak puzen do římské církve, že pokládám za věc své cti, zříci se raději svého obročí. Tím však nechci říci, že bych měl jakýkoli úmysl vstoupiti do církve římské.

Newman byl, jako každý anglikán, zaujat proti Římu zejména pro způsob jeho uctívání Bohorodičky, jež nazýval mariolatrií. Zaujetí to bylo u něho rázu osobitého. Už jako jinoch pokládal Stvořitele a tvora za dvě bytosti, samy pro sebe: Solus cum Solo (tváří v tvář) stojí proti sobě Bůh a člověk, bez vnějšího zasahování tvorů jiných, byť to byli andělé, svatí nebo sama Bohorodička.

Uvádím věc tuto hlavně proto, že ona zvlášť a především obrátila jeho zření k principu t. zv. Naukového rozvoje, který, jak ihned uvidíme,tak mimořádně působil na jeho vnitřní vývoj a přiměl jej k rozhodnému kroku. Tento starý princip Vincence Lerinského († 450) nebyl neznám anglikánským bohoslovcům; někteří na něm zakládal anglikanism. Newman sám jej už roku 1832 uvedl do svých »Dějin arianismu« a v r. 1838 jej učinil základem svého významného traktátu č. 85. V r. 1843 si jej znovu připamatoval, když se pohroužil do studia římské mariologie, a teprve teď mu počal věnovati náležitou pozornost. Výtěžky se brzy dostavily.

Už rok poté (v listu příteli 14. července 1844) usuzoval způsobem, shodujícím se s jeho výzkumnou metodou, takto:

1.      Jsem si (podle sv. Otců) mnohem

(konec str. 34)

 

více jist tím, že my žijeme v zaviněném rozkolu, nežli že by nebylo rozvoje v dějinách Evangelia a nežli že by římský rozvoj byl nepravý.

2.      Jsem si mnohem více jist tím, že naše (dnešní) učení jest pochybné, nežli že by bylo pochybné římské (dnešní) učení.

3.      I když připustím, že římské nauky (zvláštní) nebyly vyvoděny v Církvi rané, přece myslím, že jest v ní dosti náznaků, jež je doporučují, ovšem na základě hypothesy o božském řízení Církve, ač samy o sobě na důkaz nestačí.

4.      Průkaznost římského učení (dnešního) je tak silná (nebo silnější) hledíc k starobylosti, jako průkaznost určitých nauk, které my vyznáváme společně s Římany: na př. jest více průkazných dokladů ve starobylosti pro nezbytnost jednoty nežli pro apoštolskou posloupnost; pro svrchovanost římské Stolice nežli pro Přítomnost v eucharistii; pro obyčej vzývání svatých nežli pro knihy dnešního kánonu Písem, atd.

5.      Analogie  Starého zákona, podobně jako Nového, vede k uznání naukového rozvoje.

 

Postupuje tímto způsobem shledal, že princip rozvoje jest nejen sám sebou pozoruhodným zjevem filosofickým, nýbrž také význačným rysem křesťanské myšlenky v jejích dějinách. Sleduje pak učení katolické od jeho začátků až do přítomnosti, objevoval napořád nové a zjevné známky jeho působení a nalézal výklad určitých faktů, s nimiž si dříve buď rady nevěděl nebo si je vykládal nesprávně. Zkrátka našel nové hledisko na církev římskou. Co se mu jevilo dříve porušením a zkažením prvotního učení, v tom poznával nyní zákonitý rozvoj. A tak mu princip rozvoje, hledíc k pravdám zjeveným, čím dále, tím zřejměji dokazoval, že dnešní Řím představuje

(konec str. 35)

 

skutečně jen starou Antiochii, Alexandrii, Cařihrad – nebo že je totožný s křesťanstvím původním.

A tento řetězový syllogism, jímž se odedávna bral jeho náboženský vývoj, vyústil konečně v zamítací tvar závěru podmíněně rozlučovacího: »že v pravé filosofii není cesty střední mezi atheismem a katolicismem a že duch člověka zcela důsledného musí za okolností, daných zde na zemi, přijmout buď jeden nebo druhý

(konec str. 36)

 

 

Seznam záložek:

Označený text                                                                                                                                                                                                   

 

1 Potom ovšem puntičkářský rozum malých duchů                                                                             

2 se pokládá znalost bez namáhavého hloubání a pátrání                                                                     

3 Apoštolskou formu učení však pokládal za podstatnou a                                                                  

4 Episkopální soustavu zakládal na listech sv. Ignáce                                                                          

5 V církvi římské viděl už od mládí čiré antikristovství                                                                      

6 byl přesvědčen, že církev římská jest sněmem Tridentským                                                           

7 Tento předsudek choval až do roku 1843                                                                                           

8 horšil nad římským způsobem uctívání Panny Marie                                                                        

9 tím neliběji nesl »římské praktiky nenáležitého uctívání svatých                                                    

10 pohlížeti na sněm Tridentský jako na stěžejní obrat v dějinách křesťanského Říma                   

11 »bývalo mu u srdce jako člověku, který musí u soudu svědčiti proti svému příteli                     

12 »Neznal jsem všechno, co sv. Otcové napsali, ale cítil jsem                                                         

13 pracoval celá tři léta (1834-1836) o knize »Prorocký úřad Církve                                              

14 Základní myšlenkou této práce byla tzv. Via media (střední cesta                                                

15 Původní Církev se rozdělila hlavně na tři církve sesterské: řeckou, latinskou a anglickou.       

16 Touto střední cestou vytvořil Newman základnu                                                                             

17 tak zvaného směru anglokatolického                                                                                                

18 Newman v nich účtoval zejména s protestantismem a vypořádal se s ním navždy.                      

19 »Náboženství římské a anglikánské si odporovalo ve svých nárocích                                           

20 Nároky římské na jednotu však zamítal a snažil se dokázati                                                          

21 Securus judicat orbis terrarum …překládám: Celý svět vynáší                                               

22 zasáhla Newmana jako blesk… Bylo mu jako Augustinovi                                                            

23 bleskla myšlenka: »tedy římská Církev má přece jen pravdu                                                         

24 Ze zhroucené soustavy mu zbyla už jen jediná troska – antiromanism.                                        

25 protože se takto originál musí vždy podobati padělku                                                                    

 
26 počínala tato pomluva jeviti přímo jednou ze známek Církve                                                   

27 správcové anglikánské církve byli nanejvýš zaujati proti papežské                                               

28 Nejednou jsem se už zmínil o metodě, jíž Newman užíval při zpytování náboženské pravdy                      

29 Proto jsou soudy konkrétní jen více nebo méně pravděpodobné a jejich jistota             

30 Newman byl, jako každý anglikán, zaujat proti Římu                                                                      

31 Solus cum Solo (tváří v tvář) stojí proti sobě Bůh a člověk                                                          

32 když se pohroužil do studia římské mariologie                                                                              

33 ovšem na základě hypothesy o božském řízení Církve                                                                   

34 . jest více průkazných dokladů ve starobylosti pro nezbytnost jednoty                                         

35 Sleduje pak učení katolické od jeho začátků až do přítomnosti                                                    

36 »že v pravé filosofii není cesty střední mezi atheismem                                                               

37 není cesty střední mezi atheismem a katolicismem a že duch člověka                                       

 

 

    ↑úvod

 

            Část II. O naukovém rozvoji, hledíc k naukovým padělkům (str. 56)

Oddíl a): Naukový rozvoj se zřetelem na naukové korupce. (str. 57)

Oddíl b): Aplikace sedmera známek na rozvoj dnešního učení křesťanského (str. 59)

 

Si gratis, brevis; si Pontus, levis (jsou-li korupce vážné, žijí krátko; jsou-li rázu lehčího, trvají dlouho). Nevymírají-li herese brzy, tedy buď jen živoří nebo se zvrhají v nový blud, snad i zcela opačný. Pravý rozvoj se vyznačuje houževnatou trvalostí.

 

1.    Stálost typu.

Jaký byl původní typ křesťanství? Byl zachován v rozvoji učení katolického, jak je ztělesňuje Církev dnešní? Jak se díval svět na křesťanství v jeho počátcích a jak se na něj dívá dnes? Jest podstatný rozdíl v jeho popisech starých a v jeho popisech dnešních?

            Po celá první tři století se jevilo křesťanství v zrcadle světa okolního, v očích odpůrců, Tacitů, Pliniů, Porfyriů aj., jako vyznání mutné, temné, záhadné, osobující si zázračnou moc, nedbajíc jemného mravu a vnášející do společnosti a politiky

(konec str. 59)

           

            nelad a rozruch; slovem jako nepřítel lidského rodu; »apparent dirae facies« (zjevují se postavy příšerné).

            Vylíčiv podrobně typ křesťanství za prvních tří století jeho trvání (jak se jevilo očím jeho nepřátel), srovnává je N. s křesťanstvím dnešním. Činí tak podivuhodným soudem řetězovým, jenž dobře přiléhá jeho vědecké metodě a jest zvláštností jeho podivuhodného slohu.

            Shrnuji tedy a uzavírám:

Vyskýtá-li se  dnes na světě nějaký útvar křesťanský

-         jemuž se vytýká, že jest hrubě pověrčivý, že si půjčuje od pohanů své obřady a obyčeje a přisuzuje formám a ceremoniím tajnou moc

-         náboženství, o němž se říká, že zatěžuje a zotročuje svými požadavky lidské duše, že se obrací na slabomyslné a nevědomé, že se udržuje chytráctvím a podvodem, že odporuje rozumu a vychvaluje víru zcela iracionální

-         náboženství, jež vštěpuje do duší zbožných skličující představy o vině a o následcích hříchů a přísně váží sebe menší skutek denní, je-li hoden chvály, či zaslouží si trestu, a tak vrhá těžký stín na budoucnost

-         náboženství jež staví na odiv zříkání se bohatství a činí lidi vážné neschopnými užívati ho, kdyby chtěli

-         náboženství, jehož nauky, ať dobré či zlé, jsou většině neznámé; o němž říkají, že ukazuje už na povrchu tak patrné známky bláznovství a lži, že letmý pohled prozrazuje, co je zač, a jež podrobovati pečlivému zkoumání je pošetilé; jež smí každý podle libosti a nazdařbůh pomlouvati, protože prý cit sám je usvědčuje z naprosté špatnosti

-         náboženství takové, že lidé pohlížejí na každého, kdo se obrátil na jeho víru s pocitem, jaký nevzbuzuje vyznání jiné, mimo židovství,

(konec str. 60)

 

socialism a mormonism,  tj. se zvědavostí, podezřením, strachem a nevolí, jako by se mu přihodilo bůhvíco, jako by byl zasvěcen do nějakého tajemství a vstoupil ve styk s jakýmisi strašnými mocnostmi, jako by se byl stal členem spikleneckého sdružení, jež jej zbavilo všech práv osobních a učinilo ho ve všem svým povolným nástrojem

-         náboženství, jež lidé mají v nenávisti jako proselytující, antisociální, revolucionářské, rozlučující rodiny, rozdvojující nejdůvěrnější přátele, porušující zásady státní, tropící si žerty ze zákonů, rozleptávající říše, nepřítele přirozenosti lidské, spiklence proti jejím právům a výsadám

-         náboženství, které pokládají za přeborníka a nástroj temnosti a za poskvrnění, svolávající na zemi hněv nebes

-         náboženství, které spojují s úklady a spiklenectvím, o němž mluví jen šepotem, na něž předem ukazují, kdykoli je zle, a jemuž počítají na vrub vše, cokoli nelze pochopiti

-         náboženství, jehož jméno samo zavrhují jako zlé a užívají jen jako špatného přízviska a jež by z pudu sebezáchrany krutě pronásledovali, kdyby mohli

-         vyskytuje-li se dnes na světě náboženství takové, není  nepodobné křesťanství, jak na ně pohlížel týž svět, když vyšlo prvotně z rukou svého božského Původce.

 

 

Výtěžky podrobného zkoumání křesťanství ve století čtvrtém:

Vyskýtá-li se dnes útvar křesťanský

-         jenž vyniká obezřelou organizací a důsledností

-         jenž je rozšířen po celém světě

-         jenž tak žárlivě lpí na svém vyznání víry, že to bije do očí

-         jenž je nesnášenlivý ke všemu, co pokládá za blud

-         jenž je věčně na štíru s vyznáními jinými, jež se nazývají křesťanská

-         jejž – jediný mezi všemi – nejen celý svět, nýbrž i vyznání tato zovou katolickým, na kterémžto

(konec str. 61)

           

názvu si on sám tolik zakládá

-         jenž vyznání ona nazývá kacířstvím a varuje je od blížícího se hoře a vyízí každé zvlášť, aby se vrátilo k němu nedbajíc nijakých závazků jiných

-         jejž ona vyznání nazývají svůdcem, nevěstkou, odpadlíkem, antikristem, ďáblem a pokládají jej přes všechny různosti, které mezi nimi vládnou, za společného nepřítele a seč jsou, o to usilují, aby se proti němu spojila, a nemohou – zůstávajíce jen místní a rozpadajíce se v menší celky, zatím co on zůstává jednotný

-         jenž jest stále týž, kdežto ona, jedno po druhém upadají, aby ustoupila s cesty sektám novým

-         věru taková obec náboženská není nepodobna historickému křesťanství z období nikejského.

 

 

Výtěžky zkoumání století pátého a šestého:

Vyskýtá-li se dnes útvar křesťanský

-         že se rozprostírá po celém světě, ovšem v postavení nestejnoměrně vynikajícím a úspěšném na jednotlivých místech

-         že jest pod mocí vladařů a úřadů, cizích jeho víře způsobem rozmanitým

-         že kvetoucí národové a veliké říše, vyznávající nebo trpící jméno křesťanské, se snaží udržeti jej v područí

-         že filosofické a vzdělávací školy zastávají teorie, činí závěry jemu nepřátelské a zavádějí soustavy podrývající jeho Písma

-         že ztratil celé církve rozkolem a má proti sobě mocné obce věřících, jež byly kdysi jeho částmi

-         že byl buď docela nebo z velké části z některých krajů vypuzen

-         že v jiných krajích jest jeho učitelská činnost podvázána, jeho vyznavači utiskováni, jeho chrámy zabrány a majetek vyvlastněn

-         že jinde zase jeho členové jsou zvrhlí a zkažení a nejen vzhledem k ctnosti a svědomitosti, nýbrž i vzhledem k nadání daleko za týmiž bludaři, jež odsuzuje

(konec str. 62)

 

-         že bludařství se šíří v jeho vlastním lůně a biskupové jsou nedbalí

-         že za těchto zmatků a obav zbývá jen jediný Hlas, jehož rozhodnutí očekává národ s důvěrou, jen jedno Jméno a jedna Stolice, k n íž obracejí své oči v naději – jméno Petr a stolice Řím

-         takové náboženství není nepodobné křesťanství pátého a šestého století.

 

Známce »zachování typu« věnoval Newman nejvíce času a místa, protože ostatní známky z ní vyplývají. Čtenáři knihy neujde

 

 

 

1.    Nepřetržité trvání zásad.

 

 

»«