Hermetismus- Termín je odvozen od slova hermetický, t
j. nepřístupný, uzavřený, resp. od jména Hermes, které užívali staří Řekové pro
označení egyptského boha Thovta, jenž byl pokládán za autora knih o tajném učení.
Avšak s tímto Hermem, který měl přízvisko Trismegistos (Třikrát mocný) hermetismus
souvisí historicky, svým původem. Za hermetismus je pokládáno esoterní učení, které
vzniklo ve střediscích staroegyptského náboženství a bylo formulováno skupinou
zasvěcenců-velekněží, případně jedním z nich, který se nazýval Thovt-Hermes.
Jednalo se o učení tajné, protože pojednávalo o skrytých, mocných přírodních silách,
které až dosud zůstaly oficiálním vědám neznámé. S tímto učením byli seznamováni jen
vybraní jedinci, kteří obstáli v těžkých zkouškách způsobilosti pro zasvěcení do
vysoce esoterních nauk. J. G. Ragon (Smysl antických mystérií, sv. II. Praha 1937, s. 11)
uvádí o Hermovi následující: ”V Egyptě zavedl hieroglyfy, vybral kroužek lidí,
o nichž se domníval, že jsou nejschopnější pro tradovánítěchto tajemství,
sjednotil je, založiv tak Boha živého. Vychoval je ve vědách a uměních a
vyložil jim symboly, které je zahalovaly. Mezi těmito vědami byly některé tajné,
které jim sdělil jen pod strašlivou přísahou, že je sdělí jen těm, které uznají
po dlouhých zkouškách za své nástupce. Králové jim zakazovali odhalovati je
pod trestam smrti. Toto tajemství se nazývalo uměním kněžským a obsahovalo
alchymii, astrologii, magii, vědu duchů. Dal jim klíč hieroglyfický ke
každé z těchto tajných věd, jež byly považovány a ukrývány na nejtajnějších
místech chrámů. Veliká tajemství, která byla po dlouhé věky střežena zasvěcenými
kněžími, a vysoké vědy, které praktikovali, těšila se z vážnosti celého Egypta,
považovaného ostatními národy za učiliště a svatyni věd a umění… Po ztroskotání
četných měst a po vyvrácení Egypta perským králem Kambysem (528 př. Kristem)
rozptýlila se většina kněží v cizích zemích a vzala s sebou svoji vědu, kterou učili
enigmaticky, tj. vždy zahalenou temnotou bájí a hieroglyfů, aby dav vida neviděl a uče se
nerozuměl. Všichni autoři pili z těchto pramenů, avšak tato mystéria, skrytá do
nevysvětlitelných obalů a do tolika nesrozumitelných bájí, končila nesmysly, které se
rozšířily do Řecka a po celém světě.” Přijmeme-li tezi, že starý Egypt byl dědicem vyspělé
magické kultury zkáze propadlé Atlantidy, nabízí se ovšem poněkud romantické vysvětlení,
že Thovt-Hermes byl atlantský mág, zasvěcenec, který své vědění jednak ústně předal skupině
vybraných osob, jednak je sepsal v pověstné Smaragdové desce, která v několika málo tezích
shrnuje filozofii hermetismu. Jiné Hermovi připisované texty shrnuté do kodexu
Corpus Hrmeticum jsou již jen rozvedením tezí Smaragdové desky různými autory v o
bdobí helénismu a jsou poznamenány i vlivy jiných doktrín. Dalším, dnes téměř již
neznámým pramenem Hermetismu je ”filosofie ohně Horev”, která byla tradována v jednom z
nejvýznamnějších zasvěcovacích středisek starého Egypta kněžími Ptahova chrámu v
Menoferu (Menfidě) a která je podle P.de Lasenica nejvyvinutějším systémem esoterního vědění vůbec.
Proč byl hermetismus tajným učením, lze vysvětlit přinejmenším dvěma dobrými důvody:
především pojednával o mocných přírodních silách, jejichž znalost mohla být
strašlivě zneužita – zkáza Atlantidy je toho dokladem; a dále smyslem hermetismu,
učení to ve své podstatě velmi praktického, byl a je vývoj jedince k vyššímu vědomí
(což je koneckonců smyslem všech esoterních systémů), k vyšší dokonalosti na základě poznání a
činností, k nimž se jedinec propracovává s bytostným vynaložením veškerého úsilí –
zasvěcení je pouze uvedení na začátek namáhavé cesty. V tomto smyslu zahrnuje hermetismus
nejen hluboký, konvenčnímu nazírání skrytý pohled na svět, nýbrž i metodu poznávání
světa i sebe sama, jakož i způsob cesty k reintegraci, tj. k onomu rajskému stavu člověka,
o němž vyprávějí mýty všech kultur a který je cestou ke ztracené jednotě vnitřní a jednotě
člověka a jeho tvůrce. Hermetismus není tedy jen abstraktní doktrína, nýbrž také ”jízdní řád”
k dokonalostidávno ztracené v bezedné propasti lidského sobectví a úpadkové civilizace naší doby,
cestou ke ”ztracenému ráji”.
Hermetismus je jedním druhem esoterismu a jako takový má svůj specifický historický původ,
svůj zvláštní obsah, své metody poznávání i svůj vlastní jazyk a lidský smysl.1
Mazdaismus- íránské náboženství, jehož tvůrcem byl proslulý reformátor Zarathuštra. Hlavní památkou je Avesta
i s komentáři překladů nazývaných Zend. Podle středoevropské tradice vytvořil 21 knih Avesty Ahura Mazda a Zaratuštra je přinesl vládci Vištáspovi.
Mazdaismus je dualistické náboženství. Svět je představován jako boj Dobra se Zlem. Dobro bylo představováno Spenta Mainjou(Duch zvelebování),
jenž splynul se samotným Ahura Mazdou(Órmuzdem), jehož šest forem zjevení lze také považovat za samostatné božské bytosti tzv.Ameša Spenta (Nesmrtelné síly).
Princip zla je Angra Mainju (Špatné Smýšlení) - Duch ničení, jehož jméno se později vyslovovalo Ahríman, což byl zřejmě předobraz satana v hebrejské mytologii.
Součástí mazdaismu je také kult boha Mithry.
Talmud-Toto slovo znamená "učení". Bible je živé poselství a moudří
byli a stále jsou odpovědní za výklad psaného textu. V talmudu jsou formulovány přesné zákony
umožňující použít biblická přiázání v každé životní situaci. Tyto zpočátku ústně předávané
předpisy byly později zachyceny písemně: vytvořily skutečnou encyklopedii židovského zákona a
myšlení.2
Kabbala- hebrejsky HA-KABBAL odvozuje se z hebrejského slovesa kábbal,
jež v této souvislosti značí - přijmouti od někoho něco jako tradiční, ne každému sdělitelné
tajemství. Takto jest zmíněné sloveso doloženo v jednom výroku ethického traktátu
PIRKÉ ÁBÓTH - Výroky otců, původem z druhého stol. př. Kr. až do druhého staletí po Kr.,
obsaženém ve čtvrtém dílu - Seder nezekím šestidílné Mišny, vyšlé z redakce školy Tanaistů
a tvořící základ k potomnímu Talmudu. Výrok onen zní: Móše kibbel tórá misinai umsóró l
ijhóšuá, - to jest:
Mojžíš převzal Thóru (zákon Boží) na Sinaji a sdělil jej pak Jósuovi.
Tradice; odevzdaná Hospodinem Mojžíšovi byla podle toho dvojí: exoterní, všem přístupná tradice
božího zákona, Thóry, tak zvaná Masora - od slovesa másar - sdělovati (viz výraz u.msór.ó ve výše
uvedeném citátu), a tradice esoterní - KABBALA - (vide svrchu výraz kibbel) - určená jen pro
zasvěcené Mojžíšovy žáky.*)
Židé, alespoň od doby talmudické byli tudíž přesvědčeni o společném původu Kabbaly a Thóry a
jejich vespolné závislosti, jež se projevovala v Kabbale především formálně tím, že až do doby
Cordoverovy (XVI. století) měla stěžejní kabbalistická díla - Zóhar nevyjímajíc - vnější ráz
komentářů k Písmům Starého Zákona, t.j. ke Kánonu svatých knih, seskupených kolem Thóry, resp.
Mojžíšova Pentateuchu. Vnitřně projevovala se pak nepřetržitá duchovní spojitost mezi Kabbalou a
Kánonem svatých knih v tom, že všechny kabbalistické these a myšlenky jsou - s výjimkou Lúrjova
učení o Ibbúru - v jádru doložitelny z příslušných míst Písem: St. Zákona, nebo aspoň z potomní
kanonisované literatury, jež se k Písmům oněm připíná, t. j. z Talmudu a z jeho výkladů - Midrášů. Jediná výjimka se připouští, jest však dodnes sporná: přímý původní vliv metafysických myšlenek Filona Žida z Alexandrie na Kabbalu.
Poměr mezi Kabbalou a Thórou, jako základem všech Písem starozákonních, dá se vyjádřiti ještě
takto: Kabbala má se k Thóře jako duše k tělu. Papus jde v tomto příměru ještě dále, a
vycházeje z these o trojím aspektu náboženské tradice židovské, nazývá Masoru (Thóru) jejím
tělem, Talmud jejím životním principem (duší) a posléze Kabbalu duchem :této tradice.
A jako jest duch ve srovnání s tělem hybnější a svobodnější, tak i Kabbala - výplod
nespoutatelného rozmachu svobodomyslného a kosmopolitického myšlení veleduchů židovstva - jest
reakcí proti umrtvujícímu formalismu orthodoxní židovské theologie.
Předmětem Thóry a Písem St. Zákona byla pouhá historie projevů Boží vůle slovem nebo činem,
jež lze sice vykládati, jejichž podstatu nelze však zkoumati. Kabbala naproti tomu zpytuje
vnitřní podstatu projevů Božích a snaží se je vypátrati a blíže objasniti.
Takový jest tudíž oficielní názor židovstva na ideový původ Kabbaly, jež by podle tohoto názoru
nebyla starší Mojžíšovy Thóry.3