Elektronický druh
Jednoho dne dostal Klapacius dopis:
Velectěný kolego a slovutný konstruktore Klapaciusi,
s oddanou ponížeností si Tě dovoluji pozvat ke zhodnocení mnou zkonstruovaného
robota, jenž si s každým rozumí.
S úctou Trurl.
I neváhal Klapacius a okamžitě nasedl na fotonovou raketu, pracující na principu
sčítání dvou rychlostí, z nichž ta třetí je nadsvětelná. Do cíle se dostal
málem před tím, než Trurl zalepil dopis.
- Buď vítán drahý Klapaciusi !
Trurl zavedl Klapaciuse do sousední místnosti.
- Toť on ? - Trurl se usmál. - A proč je tak obyčejný ?
- Pouze proto, aby kontakt byl jednodušší.
- A pročpak tak vytrvale mlčí ?
- Neboť aby promluvil je třeba stisknout tamten červený čudlík. Pro jistotu jej
vypínám, je-li sám. Mohla by ho zákeřná schizofrenie přemoci, jeho osobnost by
dospěla k rozkladu a robot by přestal fungovat. Ale to ti přece nemusím vykládat
drahý Klapaciusi. Rozklad elektronického mozku ve dva i více, ztráta koordinace
myšlení...
Klapacius nečekal a stiskl červený čudlík. Robot se probral z mrákot, bleskově
analyzoval informační pole, vznášející se jako svatozář okolo Klapaciuse a
promluvil:
- Buď zdráv Klapaciusi, slovutný konstruktore.
- Ty mne znáš ? - Klapacius pojal podezření, že ho chce Trurl podvést.
- Kdo by neznal veleváženého konstruktora Klapaciuse.
Klapacius se pousmál...
Po krátkém hovoru, kdy robot působil příznivě na Klapaciusovu ješitnost, vypadal
Klapacius spokojeně. Avšak jistého podezření se nezbavil. Zeptal se Trurla:
- Mohu udělat s tvým robotem tři pokusy, jež prověří jeho schopnosti.
- Samozřejmě drahý Klapaciusi, proto jsem tě pozval.
I přivedl Klapacius nejprve fyzika. Byl to jakýsi vážený kosmolog, na slovo
vzatý odborník. A tak lítaly kolem světelné roky, singularity, kvarky, supernovy,
elektrony, pozitrony, neutrony i cyklotrony, ba dokonce i Maxwellův démon, či
Dopplerův efekt. Robot ponejvíce mlčel, jen občas něco poznamenal, zatímco fyzik
zářil:
- Ještě nikdy jsem si tak nepopovídal, - řekl překvapenému Klapaciusovi.
Potom přivedl Klapacius jakéhosi výrostka. Jeho rozhovor s robotem vypadal asi takto:
- Nazdar vole !
- Čau !
- Včera večer jsem ti byl na dýze vole, a tak jsem se zlil, že vůbec nic nevim.
Akorát, jak jsem blil. Ty vole ! A ráno koukám, kde to jsem a já byl doma v posteli !
- Tý vole ! To seš teda borec !
- To jsem vole taky jednou seděl U Matyáše a někdo měl blbý hemzy vole, tak jsme to
tam s kámošem vybouchali !
- Tý vole ! Sami ? A kolik jich na vás bylo ?
- Dva, vole, ale borci !
- Tak to jste teda borci !
Klapacius smutně z povzdálí sledoval rozpálené diskutanty (robotovi už
červenalo vinutí kolem cívky reproduktoru a odkudsi zevnitř byla cítit pálící se
izolace) a v duchu přemýšlel, jak vyzraje na robota. Najednou div nevyskočil ke stropu
! Dostav spásný nápad, celý se rozzářil. A tak třetí pokus spočíval v tom, že
Klapacius přivedl skupinku nejrůznějších lidí. I zmlkl robot, přestože se skupinka
výborně bavila. Klapacius zářil.
- Tak co, ty konstruktore ? - Řekl Trurlovi s úšklebkem. Ten se ale nedal:
- Dal jsi dohromady takovou společnost, která je již úplná a nikoho nepotřebuje,
proto je robot nikdo. Udělal opět to nejlepší (přece se nebude vnucovat) !
A tehdy zbledl Klapacius nefalšovanou závistí. Vypadalo to, že už tak bude
chodit do smrti. Ale zvědavost v něm zvítězila, i zeptal se:
- Jak jsi to mohl dokázat, vážený kolego ?
I posadili se ke stolu, Trurl se chopil tužky a na zmuchlaném toaletním papíře záhy
vyrostl les integrálů, do nichž se zakousla summa x pro všechna i od jedné do
nekonečna jako sekera. Na místě lesa zůstalo jen pár ubohých zlomků, které byly
záhy vykráceny a louka rozkvetlých faktoriálů. Prostředkem vedla nekonečně dlouhá
posloupnost a ztrácela se za obzorem. I udělal z ní Trurl normální rovnici, ležatou
osmičku nekonečna pak použil jako kosu, kterou pokosil tu nepřehlednou louku ...
... a role papíru se ztenčovala a Klapacius přikyvoval.
- Čili potlačením jedné vlastnosti vynikne jiná. Celé přizpůsobování je
jenom potlačováním nepohodlných vlastností. Člověk by výrazně zchudl, ale robot
má tak bohatý charakter, že se to na něm nepozná. Ovšem u velké skupiny byl nucen
potlačit veškeré vlastnosti a zůstal naprosto bezcharakterní...
Odkudsi zněl bláznivý smích, zřejmě od té skupinky lidí, stojících před
robotem...