JEŠITA
"Zrcadlo, zrcadlo, ukaž mi, kdo je na světě nejkrásnější", řekl Karl Stepanovič Čechov. To ovšem neměl dělat. Obraz v zrcadle se změnil.
Byl tam nadále Karl Stepanovič, ale ne už stranově převrácený - bylo to bezesporu podlézavé zrcadlo a snad mělo i strach. Karl Stepanovič totiž podléhal různým náladám, kdy volal na pomoc kladivo a to se se zrcadlem nemělo příliš rádo. I zalíbilo se Čechovovi zrcadlo. Chlubil se s ním svým známým a zrcadlo se dívalo - do té doby totiž vidělo jen Karla Stepanoviče. A tak plynul čas a zrcadlo spolehlivě sloužilo svému pánovi.

Až jednoho dne...

"Zrcadlo, zrcadlo, ukaž mi, kdo je na světě nejkrásnější", řekl Karl Stepanovič Čechov. To ovšem neměl dělat. V zrcadle se totiž ukázal nikoli Karl Stepanovič, ale jeden z jeho neznámých známých (nebo známých neznámých?). Snad mělo strach, nutno však říci, že tentokrát ho mistrně překonalo. A Čechov podlehl náladě a zrcadlo se setkalo s kladivem. A to byl konec zrcadla... (?!)
Karl Stepanovič zůstal překvapeně stát a ze střípků se na něj od podlahy dívalo tisíce tváří jeho neznámého známého. Karl Stepanovič začal dupat po těch tvářích a bylo jich stále víc. A to bylo vítězství zrcadla nad Karlem Stepanovičem Čechovem, který nic nechápaje začal šílet. Šílel dlouho, zuřil stále víc a víc. Najednou se chytil za srdce a sesul se k zemi. Jeho srdce se zastavilo a příběh zrcadla Karla Stepanoviče Čechova tím skončil.

Napsáno v září 1989.

 "Zrcadlo, zrcadlo, ukaž mi, kdo je na světě nejkrásnější", řekl Oldřich Fuchs. To ovšem neměl dělat. Obraz v zrcadle se změnil.
Byl tam nadále Oldřich, ale ne už stranově převrácený - bylo to bezesporu podlézavé zrcadlo a snad mělo i strach. Oldřich totiž podléhal různým náladám, kdy volal na pomoc kladivo a to se se zrcadlem nemělo příliš rádo. I zalíbilo se Fuchsovi zrcadlo. Chlubil se s ním svým známým a zrcadlo se dívalo - do té doby totiž vidělo jen OIdřicha. A tak plynul čas a zrcadlo spolehlivě sloužilo svému pánovi.

Až jednoho dne...

"Zrcadlo, zrcadlo, ukaž mi, kdo je na světě nejkrásnější", řekl Oldřich Fuchs. To ovšem neměl dělat. V zrcadle se totiž ukázal nikoli Oldřich, ale jeden z jeho neznámých známých (nebo známých neznámých?). Snad mělo strach, nutno však říci, že tentokrát ho mistrně překonalo. A Fuchs podlehl náladě a zrcadlo se setkalo s kladivem. A to byl konec zrcadla... (?!)
Oldřich zůstal překvapeně stát a ze střípků se na něj od podlahy dívalo tisíce tváří jeho neznámého známého. Oldřich začal dupat po těch tvářích a bylo jich stále víc. A to bylo vítězství zrcadla nad Oldřichem Fuchsem, který nic nechápaje začal šílet. Šílel dlouho, zuřil stále víc a víc. Najednou se chytil za srdce a sesul se k zemi. Jeho srdce se zastavilo a příběh zrcadla Oldřicha Fuchse tím skončil.

Napsáno v září 1990.

Demonstrace posunu autorova myšlení v jednom roce.