Odvážně jsem vstoupil
do ocelové tlamy,
bezzubé
(o to tvrdší byl
její stisk).
Prošel jsem dovnitř,
do ocelového města,
kde na pečlivě pěstěných trávnících
rostla ušlechtilá ocel.
To město,
plné ocelových stroju
bylo řízeno
schizotronickými mozky,
trpícími komplexy
méněcennosti a hrabivosti.
To město leželo v prachu
u hlaviček svých
západních kolegů,
protože k nožičkám se nevměstnalo.
A mozky se nad nimi tyčily
v panické hrůze
a bezmezné oddanosti,
snaže se ten ocelový kolos řídit,
aniž by dohlédly
na první, druhý, Nebo dvěstěprvní konec.
A město dál stálo i přes
jejich marné snahy o cokoli.
A s ním i všechna ta ocel,
rezivějící a snažící se
nedělat nic víc.
A všechny pokusy o pohyb
byly tvrdě trestány
ze strachu před rozpadem
ocelového kolosu,
na který neměly pražádný vliv.
A z tlamy toho kolosu
se denně ve čtrnáct hodin
našeho času vyvalil dav
beztvaré hmoty,
zvracející se
do normálního života,
do života, jenž není.