Petr Kubík & Petr Novák

P E T R

Šel. Jako už tolikrát šel tímhle lesem a přesto, jako by to bylo něco nového. A nebo tomu tak bylo vždy ? Ten les byl tak temný. Temnější, než jindy... Hustý listnatý les. Tak podivně pokřivené kmeny a větve. Jako by se po něm sápaly... Kdesi v dáli se ozvalo táhlé zavytí vlka. A nebo to byl pes ? Šel dál tím tajemným lesem, uhýbaje polekaně těm pokrouceným větvím a ohnutým kmenům, připomínajícím shrbená záda čarodějnic.
Opatrně našlapoval v šeru, zahalen mlhou. Před ním poblikávala světélka. Bludičky. Co se o nich již lidé navyprávěly. Nevnímal je - nevěřil. V korunách zahoukal sýček. Tesklivě, jako na rozloučenou. Jako by se sám bál té tmy, toho lesa. Ztichl. Ztichl i les. Jako by vzduch zhoustl, těžký a vlhký, plný pachu zatuchliny. To ticho drásalo nervy. Bylo to horší, než vytí vlka, než houkání sýčka. Vlk znamenal konkrétní nebezpečí, ale ticho ?
Pak zavanul vánek a větve se pohnuly. Bylo to jak vrzání dveří. Jako zrezivělé brnění, jako skřípění kostí umrlce, který vstal z hrobu. Vítr zesiloval. Ozval se hukot. Les se rozzářil tajemným rudým světlem, jako by sám Lucifer přišel sem na návštěvu. Jako kdyby les planul v žáru všeničícího ohně. A přitom cítil chlad.
Vánek se proměnil ve vítr a hukot zesílil. Už se to nedalo snést.
Temné zadunění... Otočil se... Nic. Šel dál, ale něco tam bylo. Tam za ním. Jenom se neotáčej, přikazoval si. Cítil, že to něco je stále blíž. Možná už je dělí jenom metry, možná...
Cosi zapraskalo. Otočil se a ztuhl. To... Ta... ta příšera na okamžik také ztuhla. Pak ticho prořízl drásající řev a příšera vylétla do vzduchu...

Probudil se...
Tenkrát, když se sem vydal (bylo to v 9 letech, když mu zemřeli rodiče), prošel několika vesnicemi. Všude slyšel pláč a v každé chalupě, kde prosil o nocleh, ho varovali. Říkají, že kdo dosáhne osmnácti let, odejde v noci do lesa a už se nevrátí. Najdou vždy jen tělo bez hlavy ! Celou noc je prý slyšet hluk...
- Všechno jsou jen babské povídačky. Už sedm let tu žiju na samotě a stále se nic neděje. Přece už bych si něčeho všimnul... Láry, fáry ! Z tohohle si nebudu dělat těžkou hlavu, pitomej sen ! Kdo by věřil na sny ! Ale proč se stále opakuje s tak neúprosnou pravidelností ? Každý rok...! Ostatně na mé osmnáctiny přijede Milan a Pavel s Miladou. Mezi přáteli se mi přece nemůže nic stát.

Uplynuly dva roky a jsou tu Petrovy osmnáctiny...
- Kde jsou ? Přece už by tu měli každou chvíli být. A nebo na mne zapomněli ? Za chvíli se setmí a pak není záhodno jezdit po těch úzkých krkolomných cestách v okolí. Ostatně...
Co je to za hluk ? Aby tak nakonec nabourali ! Musím se jít podívat...
Šel. Jako už tolikrát šel tímhle lesem a přesto, jako by to bylo něco nového. A nebo tomu tak bylo vždy ? Ten les byl tak temný. Temnější, než jindy... Hustý listnatý les. Tak podivně pokřivené kmeny a větve. Jako by se po něm sápaly... Kdesi v dáli se ozvalo táhlé zavytí vlka. A nebo to byl pes ? Šel dál tím tajemným lesem, uhýbaje polekaně těm pokrouceným větvím a ohnutým kmenům, připomínajícím shrbená záda čarodějnic.
Opatrně našlapoval v šeru, zahalen mlhou. Před ním poblikávala světélka. Bludičky. Co se o nich již lidé navyprávěly. Nevnímal je - nevěřil. V korunách zahoukal sýček. Tesklivě, jako na rozloučenou. Jako by se sám bál té tmy, toho lesa. Ztichl. Ztichl i les. Jako by vzduch zhoustl, těžký a vlhký, plný pachu zatuchliny. To ticho drásalo nervy. Bylo to horší, než vytí vlka, než houkání sýčka. Vlk znamenal konkrétní nebezpečí, ale ticho ?
Pak zavanul vánek a větve se pohnuly. Bylo to jak vrzání dveří. Jako zrezivělé brnění, jako skřípění kostí umrlce, který vstal z hrobu. Vítr zesiloval. Ozval se hukot. Les se rozzářil tajemným rudým světlem, jako by sám Lucifer přišel sem na návštěvu. Jako kdyby les planul v žáru všeničícího ohně. A přitom cítil chlad.
Vánek se proměnil ve vítr a hukot zesílil. Už se to nedalo snést.
Temné zadunění... Otočil se... Nic. Šel dál, ale něco tam bylo. Tam za ním. Jenom se neotáčej, přikazoval si. Cítil, že to něco je stále blíž. Možná už je dělí jenom metry, možná...
Cosi zapraskalo. Otočil se a ztuhl. To... Ta... ta příšera na okamžik také ztuhla. Pak ticho prořízl drásající řev a příšera vylétla do vzduchu...