PŘED KATASTROFOU
                (aneb nad věcí)

Ksakru, proč už někdo nedokázal překonat tu pitomou rychlost světla.
Kdyby se to podařilo, řekl bych dávno:
"Sbohem má Země," a víc bych ji neviděl,
to drobné myší tělíčko uprostřed širého lánu pole.
Červy žerou ho sic, ale je to už zdechlina? Je už opravdu mrtvo?
I to je vývoj a pak že prý jde vždy k lepšímu !
A toto nepatrné smítko já zanechám daleko v kosmu
a s ním i lidský rozum a intriky
            a smog
                        a sobectví - své i kolektivní
a budu tak součástí vesmíru,
                        budu sám sebou.
Budu to já, ne svobodný, ale volný,
            sproštěn jak všech povinností, tak i "svobody" -
                        - poznané nutnosti,
                                    NEBOŤ NUTNOST UŽ NEBUDE ŽÁDNÁ,
                                                JEN
                                                            ŽÍT!