S m í c h

Na kraji města stojí starý, polorozpadlý dům, jenž je zcela bez oken i bez dveří. Jenom několik trhlin ve stěně zeje do prázdna, černých a tajemných. Celý den ozývá se z těch otvorů hlasitý, bláznivý smích. Lidé kolem chodí s jakousi posvátnou hrůzou, jakoby se uvnitř skrývala nějaká tajemná síla. Nějaká nadpřirozená moc...
Jako kluk slýchával jsem vyprávět o vládci vesmíru, který podle báje žije v tom domě. Ten dům prý skrývá prostor v prostoru, jakýsi hyperprostor, nebo co. Moc jsem tomu tehdy nerozuměl a na pohádky jsem nevěřil. A přesto dům přitahoval mou pozornost. Kdykoliv jsem šel okolo, naslouchal jsem tomu smíchu, trochu pohrdavému, trochu ironickému, tomu podivnému smíchu, jenž byl tak nelidský ! Slyším ho jako dnes; ten smích, jenž jakoby se vysmíval pomíjivosti světa.
Jednou v noci, už ani nevím, odkud jsem šel, jsem uviděl jasně bílé světlo, pronikající trhlinami ve zdi do ulice. Neodolal jsem pokušení a vlezl dírou dovnitř.
Ohromila mě nekonečnost prostoru. Ta nekonečnost (skutečná nekonečnost !) uvnitř malého domu byla pro mou ubohou hlavu nesnesitelná. Dokonalá prázdnota, z níž se mi dělalo špatně. Smích jakoby s mým vstupem zesílil. Cítil jsem, jak se mi Dům vysmívá. Jsem směšný... Jako mravenec, který dojde na konec stébla a neví, kam dál. Jako beruška, šplhající vzhůru po prstě, který se záhy obrátí vzhůru nohama.
Odevšad se linulo ono neznámé bílé světlo. Jakoby je vyzařoval sám prostor, stejně jako ten smích. Cítil jsem se trapný a méněcenný. Ten Dům se vysmíval mé malosti...!
V kapse jsem měl klubko špagátu. Přivázal jsem jeden konec k vyčnívajícímu kameni v otvoru, jímž jsem vlezl a vydal se do prázdna. Provaz byl dlouhý téměř dva kilometry ! Když jsem došel na konec, neviděl jsem nic. Kolem byl prostor, světlo a Smích. Jen provaz, ukazující, kudy jsem přišel, rušil onu prázdnotu a vlastně ji spíš ještě zdůrazňoval, jako osamělý strom na obzoru. Věřil jsem, že kdybych šel do konce života, nikdy bych nenašel konec Domu. Přeběhl mi mráz po zádech...
Snad právě v tom okamžiku jsem pochopil, že ten smích nepatří mně, nýbrž celému vnějšímu světu. Ten Dům (nikoli vládce vesmíru, neboť vládcem byl vesmír sám, svým obyvatelem byl Dům !) se vysmíval všemu kolem, neboť já byl pro něj pouhé nic, molekula, usazená na bílém plášti, kterou nikdo nespatří. Onen Smích byl vlastně samolibá oslava Domu, jeho výsměch malosti Velkého světa.
Tehdy jsem si oddychl. Ty protivné, neviditelné pohledy, jež způsobovaly můj pocit trapnosti, zmizely. Ulevilo se mi (ale)... Ten dům jsem již nikdy nespatřil...