Petr Kubík

Ten, který kráčí

Martinovi S. a všem, kteří jsou na cestě…
a taky podzimu – na rozloučenou

Jsem ten,
    který kráčí!
Jdu,
    je podzim.
Krásný čas
    - bez žáru léta
        - bez mrazu zimy,
bez křiku lidí
    na pláži…
Slavnostní,
    trochu posvátný, čas
s jasným sluncem
    a dloužícími se stíny. Jsem ten,
    který kráčí.
Když se zastavím,
    zbyde jen prázdno,
    ne smutek,
        neb i on jest slavnostní.
Jdu mezi poli a lesy,
    žlutými, hnědými a zelenými,
    plnými bláta a trávy
        a stébel…
Chci s nimi splynout,
    láká mne to…
Tak ponoř své tělo do trávy,
    zaboř svůj ksicht
        do bahna!
Splyň s tím vším,
    splyň!

A já splývám,
    jsem pole,
        jsem země,
            jsem nebe,
                jsem hora.
Jsem hora,
    ta hora v dálce.
Jsem ta hora,
    mé oči a nohy kráčí cestou,
        zatímco duše se toulá v lučinách…
A mezi hlavou a mnou
    se klene softwareový most -
        spojení těla a ducha.
A já jdu – s jistotou,
    bloudě kdesi po vzdáleném
        úbočí hory.

 Posvátný čas.
Možná si nás vždycky
    nakonec posvátno najde…
Je mu však zle
    mezi horami tabulek a grafů,
        politých kilobajty kávy,
Možná hůř,
    než mezi neutěšenými
        půllitry píva,
zabíjejícími to,
    co měly zrodit…
Tak co vlastně chceš?!
    Nech se kráčet!

Kráčím…
    Chlad proniká do kostí.
Kráčím…
    oddělen ode všeho
        a od sebe sám.
a kde je konec?
Nevím,
    ten jsem ještě
        nenašel,
            neboť kráčím.
A až se zastavím?
    Pak zbude jenom prázdno.
        A tam někde se skrývá
            ta pravá smrt duše…

Kráčím…
    kilometry přede mnou,
        i za mnou.
Kráčím
    k vzdálené hoře.
A až k ní dojdu?
    Pak uvidím,
        že kráčet je kam.

Jsem ten,
    který kráčí,
Tak nechte mne jít,
    neboť ta cesta,
        kterou kráčím
            je sama sebou CÍL.