Petr Kubík

Vesmír - Domov, nebo hrob?
(aneb: Jak zakončit povídku raději ještě dřív, než stihne začít)
               
                Jak je člověk křehký,
                Jak křehká je jeho víra...

   Bylo to krásné a starobylé město. Tam - uprostřed - byly zčernalé hranaté panelové domy a okolo křehké a vzdušné moderní stavby. A nad tím vším se vznášelo oranžové slunce v jemném nazelenalém oparu. Kolem se zelenala jarní tráva a v ní tmavě žluté pampelišky.
   Seděli v trávě na kopci za městem. On se opíral lokty o zem, hlavu zvrácenou dozadu a Ona sklápěla oči a vlastně celou hlavu k zemi. Obličej jí zakrývali rozpuštěné vlasy, každý z nich se bronzově třpytil v tom zářivém slunečním světle.
Seděli, mlčeli a přemýšleli. Slova byla zbytečná, neměli již, co by si již neřekli. Bylo tak málo slov a svět byl tak krásný. Svět byl tak nádherný... Snad přemýšleli o zítřku, možná o dnešním večeru, ale spíš se jen kochali tou krásou, tím jarním dnem, plným síly, nemyslíce na nic - vůbec na nic. Nad jejich hlavami zpívali ptáci svoji tichou píseň a v trávě cvrlikaly kobylky. Na květinách seděli motýli, nebo poletovali sem a tam - naprosto bez starostí. Ostatně, jaké starosti by přece mohli mít motýli. Bylo tak horko a tak krásně. Svět, plný krajkových motýlích křídel, svět lidí (teď už ano). Svět lidí (opravdu ?).
   Dlouho seděli, jakoby svět zkameněl. Snad ano, možná ztuhnul, jsa zalit ve skle a nebo je prostě někdo, zaliv je ponejprv do dentakrylu, vystavil na vytríně s dalšími artefakty, vzpomínkami na výlet po exotických zákoutích vesmíru. Jen lehký vánek ochlazoval jejich tváře a snad ani nedokázal ohnout stéblo trávy. Snad. Nic nenapovídalo o žádné změně. Dlouho.
   A pak ji náhle vášnivě objal. Mačkal ji v obětí a ona ho zuřivě líbala, jakoby už nikdy nemělo nic přijít. Jakoby to byl konec. Konec. Konec všeho. Úplné zastavení času. Dlouho držela ústa přitisklá k jeho, jakoby skutečně čas již stál. Snad i ptáci zmlkly. Nebo je prostě neslyšela, zabrána do nekonečného polibku. A slunce svítilo.
   Seděli pak vedle sebe a dívali se na to město a zdálky k nim zazníval hluk dopravy: troubení elektrokapslí na křižovatkách, drncání pravěkých tyristorových tramvají a bezstarostný smích dětí, které byly na výletě. To všechno bylo tak cizí, tak vzdálené, že se jich to ani netýkalo. Jen to prohlubovalo krásný pocit osamění (jen oni dva a ptáci) a vnášelo to do jejich duší pocit svobody a lásky.
   On náhle ukázal na oblohu. Uviděla blesk. Ale nebyl to elektrický výboj, ačkoli i on by byl naprosto nepravděpodobný - tady přece nebývají bouřky. Ten "blesk" - to něco viselo na nebi naprosto nehybně. Pak najednou...
   "Praská kopule..." řekl a pevně ji objal. Cítil, že se chvěje strachy a věděl, že je konec. Opravdový konec. Tiskl ji k sobě, jakoby ji chtěl zachránit a přitom věděl, že zemře. Že zemřou oba.
   "To je konec," odpověděla mu. Zakroutil nesouhlasně hlavou a věděl, že má pravdu. Slyšeli praskání. Prasklina se najednou rozšířila přes půl oblohy. Konec, jak krásné slovo. Tak zvláštní. KONEC. Jak těžko jí šlo z úst. Konec. Jemné praskání...
   A pak náhle... Déšť střepů. Vesmír je domovem člověka ! Černé nebe nebylo vidět v oslepujícím žáru rudého slunce. Krev ! Všechno zrudlo. Plíce, uši, oči, tma... Vesmír je hrob člověka ! Smrt.

Dne 25. srpna 2175 zemřelo při katastrofě ve městě Galaktic asi 250 000 lidí. Došlo k prasknutí ochranné kopule, tvořící atmosféru a mikroklima města. Byla způsobena nepředvídaným dopadem spršky meteoritů na povrch planety. Po přesných příčinách se pátrá...