A jak vypadám,
.........
a kdo jsem?
Jsem úplně normální holka, žiju v úplně normálním městě, v úplně normální rodině, dělám úplně normální věci ( jako Ty ) a mám úplně normální city a pocity, který uschovávám v nenormální hlavě.
Tak to jsem asi stručně a jasně Já.
Jednoho dne zrána, nad městem se prolétla vrána a já spadla do klína dvěma zamilovaným lidem. Přemýšleli, přemýšleli...vymysleli jméno Zuzka. Sice chtěli kluka, ale čáp tenkrát osudného 15.ledna odlétl do teplých krajin. Co se dalo dělat. Tak mě oblíkli a od té doby oblíkají, někdy slékají a občas i krmí. Mé dětství probíhalo v pohodě (aspoň co si vzpomínám). Panenky jsem znala z výloh obchodů, poličky plnila auta různé velikosti a druhu a společnost mi dělali raubíři z ulice. Podnikali jsem společně "Akce", jenž končily výpraskem nebo útěkem. Kdo četl Bylo nás pět od Poláčka, dokáže se v představách dostat nejblíže k mému dětství. Místo Petry Bajzy = já = malá blonďatá holčina a jseš doma.
Tak takhle nějak jsem dováděla do doby, kdy mě nuceně a s dlouhým domlouváním postavili před šedivou a hroznou budovu s nápisem "ŠKOLA". Zpočátku to bylo fajn, první písmenka, první čísílka, první pochvaly a hlavně....další kamarádi. Občas sem tam i nějaká ta kámoška. Asi tak v páté třídě přišel ten čas, kdy se holčičky začínají odlišovat od chlapečků a to pro mě byl šok. Já? Kluci prokoukli, že nepatřím mezi ně a jak to tak bývá u stydlivých puberťáckých kluků, báli se se mnou chodit ven. Tak jsem bez ponížení raději vyklidila pole, sbalila kufry a z pátý třídy odfrčela na Gymnázium ve Stříbře. Začala nová kapitola a já během prázdnin převlíkla kabát.
S vývojem rostla i moje výška. Já, starý introvert zalezlý co nejdále v rohu, jsem trpěla každým dnem a nocí. Nikdy se mi nemohl splnit sen se schovat v davu. Zdědila jsem výšku svých předků a rostla a rostla a rostla. Byla jsem vidět i ve tmě, nutili mě nosit baterku na hlavě, aby mě mohli vidět letadla už z velké dálky. Jednoho dne se výška konečně zastavila na 181 cm. A kluci? Malí a já náročná.
Tak jsem se nějak protloukala pubertou, nechápala svět a on zase mě, rodiče šedivěli, sousedi přicházeli o sluch, pes strkal hlavu kamkoli jen ne směrem na mě ... a já věřila, že všechno se točí kolem mě. Po pár dnech mě to ale omrzelo při pohledech tatínka u kuchyňského stolu a já rychle opustila od těchto nekalých úmyslů. Sice ještě dnes to se mnou chvilkama zacloumá, nevybouřené poťouchlosti vyplují na povrch, ale já to zdůvodňuji tím, že s přibývajícím věkem si občas musím připomenout, že mi ještě mládí nezmizelo z dohledu. Jak říká můj tatínek: "Mládí máš v pr.... a do důchodu ještě daleko !" Takže já si na to odpovídám - UŽÍVEJ ŽIVOTA, DOKUD JEŠTĚ MŮŽEŠ A MÁŠ NA TO SIL, NEKOUKEJ NA OKOLNÍ SVĚT.
A teď trochu z jiného soudku, a to současného. Po předání maturitního vysvědčení, nad kterým si ještě dnes lámu hlavu, zda se profesoři nespletli, jsem složila nějaké ty peníze ( či přijímačky ?) a nynější dobou mě mají na starosti v dalším ústavu. Když shlédli moji výšku, zařadili mě do vysokého ústavu v Plzni. Z počátku jsem se bála, že tam budu sama, ale opak je pravdou. Je nás tam trochu moc. Název máme dlouhý, jako naše fronta v menze ( i když tam občas platí pravidlo : kdo uteče, vyhraje ). Ne že bych byla nějak mlsná, ale můj jazyk občas chytnou chutě, někdy i pro mě ještě stále neznámé, a proto mé zařazení v hierarchii toho západočeského ústavu postoupilo na příčku Cizí jazyky pro komerční praxi, speciálně obor angličtina + ruština. To je celá moje strategie = pokud mi nepomůže západ, helpne východ.
Volný čas je pro mě stále cennější a cennější. Nerada si ho plýtvám, a tak ho věnuji jen těm nejdůležitějším. A to je moje postýlka se čtyřma polštáři, kde trávím většinu času a přemýšlím a přemýšlím, očka se návalem toho rozumu přivřou a já nevidím nic jiného než tmu své hlavy. No, není to krása? Ale nejsem zase tak velký lenoch a nepohrdnu nad jízdou na horském kole v klidné přírodě v okolí mého rodného města. Voda, můj druhý domov, mi je také blízká. Někdy se mi povede vytrhnout si místo chloupku šupinku, tak nevím, čím to je.
Nebudu vám tady psát soupis všeho, co dělám, ani vám nebudu plnit hlavy vším, co jsem během svého života zatím stihla udělat a jaký to mělo úspěch. Mezi mé tři hlavní úspěchy patří : ještě jsem stále při své smůle zdravá a živá; jsem tam, kde jsem chtěla být; ve velkých a hlubokých vodách se mi podařilo ulovit konečně pořádnýho kluka, který chápe mé vylomeniny a ještě mě v nich dokáže i podporovat. To je, myslím si, dost velký úspěch.
Pokud by někoho zajímalo, jak vypadá tvář má, kam chodím spát, zda zuby si čistím a na co myslím, může se juknout na fotečky = důkazy všeho, či mi napsat a po domluvení i sejíti se můžem.
Takto jsem vypadala chvilku po narození
Trošičku přenošená, baculatá....tvořící samé neplechy a lumpárny, ukecaná a drzá ( to mi zůstalo dodnes ).
Takto jsem vypadala, když jsem začínala pobírat rozum
A takto vypadám dnes
Tyhle fotičky jsou konkrétně z maturáku. Velká škoda, že jste náš ples neviděli, o hodně jste přišli.
To jsem kus .....
