Divadlo a scénky

bývají oblíbeným programem při různých příležitostech na táboře, víkendových akcích a různých slavnostních shromážděních. Většinou to dopadne stejně. Děti se chvíli dohadují, co budou předvádět a nakonec je z toho scénka typu „Tetička přijela z Ameriky“, „Pepíček ve škole“ nebo se děti rozhodnou parodovat televizní reklamy. Dospělí se smějí z povinnosti a chválí to, co si pochvalu nezaslouží a děti to moc nebaví, protože tyto scénky viděly už mnohokrát. Přitom děti velice rády hrají někoho jiného a dokážou vymyslet báječné scénáře.

Divadélka a scénky na táboře a vůbec všude jsou vlastně rolovou hrou – rolovým tréninkem.

Někdo může namítat, že je to příliš náročné. Výroba a stavění kulis, šití a příprava kostýmů, vymýšlení scénářů a tak. Není to pravda. Kulisy ani kostýmy nepotřebujeme a scénář mohou děti vymýšlet třeba o poledním klidu nebo ve volných chvílích. Že to funguje, vám chci dokumentovat na jedné kapitole z velice dobrého materiálu, který vydal DDM Lužánky Brno (1993) s názvem „Vezměte do ruky knihu“.

Na práci s knihou „Haló, Jácíčku“:

„Pufodédr“

Hra na „Pufodédr“ přetrvala v našem souboru od doby, kdy jsme připravovali scénický pořad „Jak šumí les“. Místo dlouhého vysvětlování si přečtěte úryvek ze scénáře.

To bylo totiž tak, jednou šla veverka s Jácíčkem na procházku do lesa:

vypravěč: A na kraji lesa se zastavili a Jácíček začal stavět. Dával na sebe kamínky a kůru a hrudky hlíny a navrch zapíchl holubí péro. Stavba byla vysoká.

veverka: Moc Krásné!

Pozor! Krtonožka!

vypravěč: A opravdu, Krtonožka se majestátně blížila a zastavila

se u Jácíčkovi stavby.

Krtonožka: Co je to?

Jácíček: Pufodédr!

Krtonožka: Jaký Pufodédr? Žádný Pufodédr není!

Jácíček: Je. Tady ho vidíte!

Krtonožka: To jsou docela obyčejné šišky, kamínky a péro...

Jácíček: ... a dohromady je to Pufodédr !

Krtonožka: A co to má být ten Pufodédr?!

Jácíček: To nikdo neví!

Krtonožka: Tak vidíš, a ty říkáš, že je to tohle!

Jácíček: A vy víte, co je tohle?

Krtonožka: To se ví, jsou to obyčejné...

Jácíček: ... a tak proč se ptáte?

veverka: Jen se nedej Jácíčku!

Jácíček: Žádný neví, co je Pufodédr. Žádný neví co je to Pufodédr a žádný neví,co je tohle! Třeba je to zrovna Pufodédr.

Krtonožka: A třeba taky ne!

Jácíček: Ale vyloučeno to není, a proto s tím musíme počítat.

Krtonožka: Ty sis to vymyslel! Všechno o Pufodédru sis vymyslel!

Jácíček: No, vždyť tohle jsem si taky vymyslel. Všechno jsem sám vymyslel, všechno jsem sám postavil, může snad někdo proti tomu něco mít?

vypravěč: A Krtonožka zničeně odcházela, veverčiny oči zářily velkým obdivem.

veverka: Výborně, Jácíčku!

vypravěč: A Jácíček byl šťasten jako nikdy. Vlezl si spokojeně do pelíšku a také veverka si šla zdřímnout.

Na letním soustředění, na kterém jsme si s textem hráli v tom pravém lesním prostředí, se stalo stavění Pufodédrů nejoblíbenější činností. Má však přísná pravidla: nesmí se nic ničit, v přírodě se smí použít jen volně ležící přírodní materiály. Nic se nesmí lámat, odřezávat. Hotový Pufodédr nesmí nijak narušit okolní přírodu. Bývají to Pufodédry přenáramně krásné a nápadité. Někdy vyhlašujeme Pufodédrovou soutěž - stavějí všichni, malí i velcí. Když nejste zrovna ve volné přírodě, můžete stavět Pufodédry i v místnosti.

Z čeho? Ze všeho, co je po ruce: ze židlí, bedýnek, věšáků, klobouků, šátků, cedníků, vařeček, příložníků atd. Musíte ale počítat s tím, že všechno, co se postaví, je Pufodédr – protože nikdo neví, co je Pufodédr, a proto není vyloučeno, že je to právě tohle.

Hra je hra, ale když jsme na nátlak dětí zařadili stavbu Pufodédru do Šumícího lesa – nastal scénický problém. Jácíček nemohl na jeviště nanosit kůru, šišky a hlínu a mech. Vždy šlo jen o krátký výstup – a co pak s Pufodédrem uprostřed jeviště, když se musí přenést v krátké chvilce do úplně jiného zákoutí lesa? A tak stavěl Jácíček imaginárně (jako), ale stavěl s takovou vervou, chutí a radostí (nebylo to proto, že postavil spoustu Pufodédrů na letním táboře?) a veverka tak nad tou krásou jásala, že v existenci Pufodédru uvěřili i malí diváci. Máme o tom hmatatelný důkaz.

Po jednom představení nechala paní učitelka děti z družiny nakreslit, co se jim na představení nejvíce líbilo. Osmdesát procent dětí malovalo Pufodédr. Tyčil se uprostřed výkresu větší než Jácíček i stromy, v nejrůznějších podobách, ale vždy s ptačím pírkem na špici. Moc jsme přemýšleli o tom, proč děti kreslí právě Pufodédr, který byl na scéně přítomen jen imaginárně. Nebylo to proto, že si každý mohl svobodně nakreslit svůj vlastní Pufodédr, tak jak si ho představoval jen on, a nikdo mu nemohl říci: „Nakreslil jsi to špatně, tak to nebylo!“? Nevím, pravda však je, že děti měly kreslit to, co viděly. Znamená to tedy, že imaginární Jácíčkův Pufodédr se stal pro děti věcí reálnou.

Na ostatních kresbách bylo zajímavé, že děti kreslily vše, co bylo na jevišti zastoupeno jen náznakem, jako skutečnost. Hájovna (stejně jako les) vytvořená vypravěči, kteří měli k dispozici jen velké barevné šály. To byl na obrázcích pěkný domeček s květináčem na okně a se záclonkami. Les byl většinou nakreslen tak, jak jej děti kreslí, byly to konvenční smrčky. Jenomže místo kmenů jim pod větvemi trčely dvě nožičky. Byl to přece je živý les.

A Jácíček? Měl na všech kresbách dvě pěkně dlouhé uši. Jak by také ne, byl to přeci

zajíc a jako takového ho děti na scéně vnímaly, i když ten náš měl jen střapaté vlasy. Vidíte, jak bohatá je dětská představivost. A my ji tak často podceňujeme. Stavíme na scénu realistické kulisy a oblékáme děti, představující zvířátka, do neprodyšných kombinéz s kuličkami a oušky. A přece nezáleží ani tak moc na tom, co má dítě na scéně oblečeno, ale jak opravdově a přesvědčivě jedná.

Někdo si může položit otázku: „A jaký to má smysl hrát si s dětmi na „JAKO“ a nutit

je vymýšlet scénáře?

Odpovědí je několik:

a) Děti mají prostřednictvím scénky vyjádřit svůj názor na některé problémové situace a mezilidské vztahy. Mohou vyjádřit svou představu a nastínit své řešení. Prostě vyjádřit svůj postoj.

b) Je to příležitost, jak se učit překonávat trému a učit se mluvit před větší skupinou lidí.

c) Děti mohou uplatnit v plné míře svoji fantazii. Je to vynikající cvičení tvořivosti.

d) Děti rády karikují dospělé, zvláště autority a vzory. Je to příležitost pro nás, abychom

se dozvěděli, jaký na nás děti mají názor, jak nás vidí a vnímají.

Bývá to někdy i dost nepříjemné.

e) Je to vynikající výchovný prostředek. Když chceme, aby si děti vyzkoušely nebo nacvičily některé dovednosti z oblasti aplikované sociální psychologie (způsoby odmítání, prosazování, vyjednávání).

f) Když se v kolektivu něco děje a je potřeba „vyčistit vzduch“ nebo „vyprat prádlo“.

Stačí zadat dětem vhodné téma a zbytek už půjde sám od sebe. Ale pozor, je to trochu nebezpečné a chce to mít určitou zkušenost.

g) Je to velice dobrá zábava, děti se obvykle do přípravy scének zaberou a často se stává, že si samy řeknou o čas, který jim při přípravách chybí.

h) Je to druh práce, kde mohou spolupracovat ti nejstarší s těmi nejmenšími.

Následující text jsem získal před mnoha lety, už si nepamatuju jak. S dětmi jsme ho hráli mnohokrát a vždy mě dokázaly překvapit jeho zpracováním. Pokaždé to byla legrace.

Zkuste si ho zahrát s dětmi nebo na Letní škole. Vymyslete si několik omezujících podmínek pro všechny skupinky stejných a určete si čas na zpracování.

Uvidíte, že to bude bezvadné.

Z pohádky do pohádky

vypravěč: Prosluněným lesíkem šla Karkulka s Jeníkem.

Karkulka: Horko jako v skleníku je dnes, viďte Jeníku.

Jeník: To už je tak na tom světě, značné horko bývá v létě. V zimě zase sněží. Ba, ba.

Vypravěč: Náhle co to, Ježibaba! Kde se vzala, kdo to ví? Ve křoví si hoví!

Ježibaba: Já si hovím protože, babka běhat nemůže.

Karkulka: Hezky se nám tady plká, jenže já mám potkat vlka.

Holub: Vlku! Vlkůůů!

Vypravěč: Na doubek usedl holoubek, pečlivě upravil křidélka, pak zapěl

z plna hrdélka.

Holub: Vlkůů, vrkůů, vlkůů.

Vlk: Bodejž bys už ptáku zmlk! Já jsem tady, já jsem vlk! Přiběhl jsem bych vás sněd, upřesním to, na oběd. Upeče vás babka má,

s česnekem a jabkama.

Jeník: Chci ti říci jenom tolik, že mám prstík jako kolík. Nestačil bych jako pokrm, raděj si mě babo vykrm!

Ježibaba: Dej mi pokoj Jeníčku! Neotravuj babičku! A ty vlku jakbysmet,

nemám čas, čtu Mladý svět.

Vlk: Slušná Ježibaba nečte! Vyzývám vás, babo, pečte!!!

Ježibaba: Vy jste vlku jako malý! Pečte si sám, já čtu Sally.

Vypravěč: Pak už Ježibaba mlčí, jsou jen slyšet nářky vlčí.

Vlk: Aúú, aúú, aúú, úúú! Nebaví mě jísti sám Jendy ani Karkulky, tak si dneska natrhám tyhle lesní bobulky. Mňam mňam,..!! Aúúúúúúú......

(zdechne)

vypravěč: Chachacha.... Učí se i v škole pomocný, co dokáže rulík zlomocný!

Holub: Vlkůů, vlkůůů.

Ježibaba: Cos to sněd?

Holub: Vlkůůů, vlkůůů.

Ježibaba: ... na oběd? Jedovaté bobule, teď máš břicho nadulé!! Nebudeš Karkulkám, to říkám já ti, vícekrát už jejich Jeníky žráti.

Vypravěč: Naše báseň končí tady. Dobře končí, to jsme rádi! Karkulka i s Jeníkem, dodnes chodí lesíkem. Zachránil je Mladý svět... á propos

Všichni: .. už si ho čet´?

Náměty a nápady pro divadlo a scénky můžeme hledat v dětských knížkách, v běžném životě a nebo prostě necháme pochodovat svoji fantazii. Nezapomeňme, že v dětských scénkách a divadelních představeních je možné všechno! Děti vnímají realitu světa jinak než dospělí a podle toho ji převádějí do dramatické podoby.