O nezbytnosti ekologie (úvaha)

Žijeme v době, kdy slovo ekologie získalo znaménko nepostradatelnosti. Není dne, aby se neobjevilo ve sdělovacích prostředcích, mnohokrát se použije v odborných i laických konverzacích. Etymologie slova (z řeckého oikos) vypovídá, že se jedná o vědu popisující

náš „domov“ v nejširším slova smyslu. Nejen starostlivou péči o náš domov, ale zároveň

i hlubší poznání zákonitostí, které jej utvářejí.

V centru ekologie stojí člověk, tvůrce tohoto domova, a jeho činnost v kladném i záporném smyslu. Tato skutečnost jakoby na prvním pohled unikala v běžném používání slova ekologie. Pod tímto termínem se skrývá mnohovrstevnatý, značně kolísavý význam, odkazující na skutečnosti zdánlivě mimolidské, na procesy odehrávající se v přírodě. Například se velmi často hovoří o vztazích mezi jednotlivými ekosystémy nebo o vztazích uvnitř jednotlivých ekosystémů. V tomto podání je ekologie v prvé řadě oborem přírodovědným a klade si za cíl studovat vztahy a procesuální zákonitosti mezi neživou přírodou a živými systémy v jejich bytostné sounáležitosti, v jejich ekologických vazbách. Dílčí přírodovědné poznatky, které lze charakterizovat jako ekologické, se vrší v pyramidě poznání do závratných výšek. Udivují nás souvislosti kdysi netušené a fakta dříve neznámá, například zvýšený počet určitého živočišného druhu, což je způsobeno ne právě evidentními příčinami – třeba administrativním rozhodnutím v konzervárenském průmyslu. Pročítáme-li vědecká i popularizační pojednání o ekologickém znečišťování nebo devastaci přírody, vstávají nám hrůzou vlasy na hlavě. K takovým ekologickým katastrofám, které narušují rytmicitu přírodního dění, dochází velmi často. K velkým: rozlomí se tanker a rozlitá nafta ničí spousty vody a tisíce metrů pobřeží. K menším: z průmyslového

zařízení „omylem“ vyteče do řeky jedovatá sloučenina. K relativně malým: někdo zcela zbytečně porazí strom. Všechny podobné katastrofy jsou nakonec dílem člověka.

Vztah příroda – člověk je výsledkem historického pohybu a civilizačního pokroku.

Stačí domyslet skutečné příčiny, které zdůvodňují vznik ekologie jako mezivědního oboru, slučující do většího rámce jednotlivé poznatky o vzájemných vazbách živých a neživých systémů na zeměkouli. Se vzrůstajícím pokrokem lidstvo začalo využívat přírodu, ale také ji přetvářet v prostředí více či méně umělé – vytvořené lidskou prací. Velkoměsto je toho nejhmatatelnějším důkazem. Průmyslové komplexy v přírodě, kdysi dotčené pouze zemědělstvím – příkladem druhým. Zprůmyslňování zemědělství a jeho chemizace – příkladem třetím.

Když francouzský filozof René Descartes (1596-1650) hovořil o člověku jako o bytosti, směřující k tomu, stát se pánem a vlastníkem přírody, jistě netušil, jak složité problémy s sebou tento civilizační trend přinese. Vedle nepopiratelných výhod pokroku se ukazují i nevýhody, vedle aktiv i pasivní bilance.

Z toho celkem jednoznačně vyplývá, že v centru ekologie stojí člověk. Také proto to byl člověk, který ekologii jako vědu založil, rozpracoval. Měl by ji pěstovat hlavně proto, aby se v dalším svém jednání vyvaroval činů, o nichž je zřetelně prokázáno, že nemají kýžené výsledky. Člověk si uvědomuje, že nemůže být pánem tvorstva ani přírody, že je pouze součástí přírody a to ne tou nepostradatelnou. Vývoj jasně ukazuje, že příroda existovala dávno před tím, než vznikl tvor – člověk.Ekologie není jen velkým souborem poznatků o vzájemné propojenosti všeho se vším.

V prvé řadě je disciplínou lidského myšlení a jednání, poznává vztah člověka k životnímu prostředí:

Jak člověk své prostředí formuje, tak je následně tímto prostředím formován!

Ekologie vystupuje jako věda o přírodních dějích v životním prostředí a v takovém pojetí se příroda jakoby objektivizovala v myšlení člověka a oddělila od jeho bytí. Ekologii bychom měli charakterizovat jako disciplínu společenskovědní.

Sledujeme-li jakýkoliv živočišný druh v jeho zasazenosti do přírody, konstatujeme, že svou činností se pokouší měnit nebo dotvářet své životní prostředí ke své existenci. Neuvě-řitelnou bohatost vztahů organismů s prostředím dokazuje etologie. Tato vzájemná výměna, charakteristická pro vztah neživé a živé přírody, se však u člověka projevuje v odlišnosti

co do množství a kvality. Tři rysy vztahu k prostředí jsou pro člověka charakteristické:

1) rozsah činnosti a vztahů

2) vědomí vykonávaných aktivit

3) schopnosti a technologie

Životní prostředí ovlivňuje člověka nejen chemickou skladbou a svým fyzikálním povrchem, ale také psychologicky. Človek interpretuje prostředí, dává mu význam, který je podmíněný sociálním, kulturním a historickým vývojem.

Životní prostředí jako zdroj informací

Můžeme rozlišit sedm širších kategorií informací, které jsou víceméně charakteristické pro každou situaci vnímání životního prostředí jako celku:

1) Prostředí se nevyznačuje pevnými, fixovanými hranicemi v čase a prostoru.

2) Prostředí působí na všechny naše smysly a informace o prostředí získáváme ze souhry všech smyslů.

3) Prostředí nám poskytuje nejen centrální, ale také okrajové informace.

4) Prostředí obsahuje vždy více informací, než jsme schopni vědomně postihnout a zaregistrovat.

5) Prostředí vnímáme v sounáležitosti se svou praktickou činností; vnímání je spojeno s jednáním a naopak.

6) Každé prostředí má vedle fyzikálních a chemických vlastností také psychologické a symbolické významy.

7) Zkušenost životního prostřdí představuje celistvý a předpověditelný celek.

Uvedené aspekty nemůžeme ve skutečnosti oddělovat – působí vzájemně a celistvě.

Ekologická výchova

Ekologická výchova je termín s nádechem složitosti. Opak je pravdou, jde o nesmírně jednoduchou záležitost, která spočívá v „maličkostech“.

– vypěstovat v dětech vědomí sounáležitosti s přírodou

– osvětlit životní prostředí ne jako něco, co souvisí s přírodou, ale prostředí, v němž člověk žije (vše okolo něho)

– naučit děti vnitřní disciplíně ve vztahu ke všemu živému a hospodaření s odpady

– naučit děti ekologicky myslet: „To jak přetvoříš přírodu, jaký k ní budeš mít vztah, se odrazí na prostředí ve kterém žiješ a budou žít tví potomci. Tento odraz bude postupovat v čase!“

Nestačí vypěstovat v dětech pouze ekologické vědomí (tzn. aby věděly, která činnost životnímu prostředí škodí), nestačí učit ekologicky myslet. Musíme se pokusit vytvořit u nich soustavu návyků a vzorců jednání, které by fungovaly automaticky.

Příklad: dnešní děti, se kterými jdeme na vycházku, neodhodí papírek proto, aby neuškodily životnímu prostředí, ale proto aby ho nemusely sebrat, kdyby je někdo viděl. Cílem našeho snažení by mělo být, aby děti neodhazovaly papírky, protože vědí, že s celofánem si příroda neumí poradit.

Životní prostředí a paragrafy

Závažnost stavu životního prostředí si uvědomují i vlády států a mezinárodní organizace (krom toho, že právě stav životního prostředí bývá i nástrojem politických bojů).

Existuje celá řada mezinárodně uznávaných a platných právních norem.

U nás se postihuje narušení kázně a povinnosti k životnímu prostředí trestní zákon.

§ 181a trestního zákona – Ohrožení životního prostředí

(1) Kdo úmyslně vydává životní prostředí v nebezpečí závažného poškození tím,

že poruší předpisy o ochraně životního prostředí nebo hospodaření s přírodními zdroji (ohrožení životního prostředí), bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo

zákazem činnosti.

(2) Odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, jestliže činem uvedeným v odstavci 1 způsobí na životním prostředí značnou újmu.

(3) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, jestliže činem uvedeným v odstavci 1 způsobí na životním prostředí újmu velkého rozsahu.

§ 181b

(1) Kdo z nedbalosti způsobí ohrožení životního prostředí (§ 181a odst.1), bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti nebo peněžitým postihem.

(2) Odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona, nebo

b) způsobí-li takovým činem na životním prostředí značnou újmu.

(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem

v odstavci 2 písm a) na životním prostředí újmu velkého rozsahu.