Mapa = zmenšený obraz krajiny

Chodíme po Zemi a aniž si to uvědomujeme, procházíme se po obrovské kouli – kouli takových rozměrů, že její kulatost nemůžeme za normálních okolností vůbec vnímat.

O zakřivení se však můžeme přesvědčit – dokonce pouhým okem, díváme-li se na velkou vodní plochu. Nejideálnější pro naše pozorování je klidné moře. Není však nutné pro tento pokus jezdit k moři. Pro naše pozorování postačí některé veliké jihočeské rybníky nebo vodní nádrže např. na Lipně.

Jediným opravdu věrným obrazem je glóbus. Je to výborná názorná pomůcka, ale zkuste chodit na výlety s glóbusem. Nehledě k tomu, že se na něj zdaleka nevejdou všechny potřebné údaje. Z této skutečnosti tedy vyplývá, že pro praktickou potřebu je nutné zeměkouli nějak rozvinout do roviny. Na rozvinutí kulového tvaru Země existuje řada složitých matematických a kartografických metod. Jednou z nich je i pásová projekce, která je pro naše území nejvhodnější.

Mapa je tedy zmenšený obraz určité části zemského povrchu. Zakulacený zemský povrch se zakresluje do rovné plochy tzv. pravoúhlým průmětem. Dochází sice k určité nepřesnosti,  ale ta se projeví u map,  které zobrazují poměrně velkou část povrchu Země. U topografických map to můžeme pominout.            

Světové strany

Ujasněme si směry světových stran, abychom mohli proniknout do dalších údajů. Tyto směry budou pro nás rozhodující pro orientaci v mapě a terénu. Rozeznáváme čtyři světové strany. Základní osa je určena směrem sever – jih.

Názvosloví:

hlavní: sever, jih, východ, západ.

pomocné: severovýchod, severozápad, jihovýchod a jihozápad.

Ty ještě dělíme na severoseverovýchod, východoseverovýchod, jihojihovýchod atd.

Geografická síť mapy

Souřadnicemi nazýváme úhlové nebo délkové hodnoty, které udávají jednoznačnou polohu bodu v rovině nebo prostoru.

Zeměpisné souřadnice

Poledníky a rovnoběžky vytvářejí na zeměkouli síť, umožňující určovat polohu bodů pomocí zeměpisných souřadnic, a to zeměpisnou šířkou a délkou. Význam zeměpisných souřadnic tedy spočívá v tom, že můžeme zakreslit nebo určit kterýkoliv bod na zeměkouli. Systém souřadnic je stejný na celém světě, a proto jej s výhodou může používat kdokoli.

Co rozumíme pod pojmem zeměpisná šířka a zeměpisná délka?

Zeměpisná šířka:

– Značíme ji řeckým písmenem „fí“. Je to úhel, který svírá místní těžiště v daném bodě s rovinou zemského rovníku. Od rovníku na sever dosahuje hodnoty od 0° do 90° a hovoříme o severní zeměpisné šířce (kladné). Od rovníku na jih dosahuje rovněž hodnoty od 0° do 90° a hovoříme o jižní zeměpisné šířce (záporné). Zeměpisná šířka se jeví na poledníku jako poledníkový oblouk od rovníku k určenému bodu.

Zeměpisná délka:

– Značíme ji řeckým písmenem „lambda“. Je to úhel, který svírá rovina místního poledníku, procházejícího určovaným bodem a rovina nultého poledníku (Greenwichského základního).

– Body ležící na východ od nultého poledníku až do hodnoty 180° mají zeměpisnou délku východní (kladnou). Body ležící na západ od nultého poledníku až do hodnoty 180° mají zeměpisnou délku západní (zápornou). Rozdíl zeměpisných délek dvou bodů udává časový rozdíl v těchto bodech ve stejném okamžiku. Každých 15° zeměpisné délky odpovídá jedné hodině.

Jak se dělí stupně? Připomeňme si, že každý stupeň se dělí na 60 minut a každá minuta na 60 sekund. Zkuste si to na mapě. Praha leží přibližně na 14° 25´ východní délky a 50° severní šířky.

Kilometrová síť

V topografii se používá mimo geografické sítě ještě rovinná pravoúhlá síť – tzv. kilometrová síť. Přesné a rychlé určování rovinných souřadnic na topografických mapách umožňují rovinné souřadnicové sítě. Tvoří je konstantní odlehlosti, rovnoběžné s oběma souřadnicovými osami, vykreslené přes celý poledníkový pás, tedy i na každém mapovém listě. Tyto přímky jsou vedeny po celých kilometrech a tvoří tak jednotnou kilometrovou síť. U jednotlivých kilometrových čar v rámcových údajích mapy jsou uvedena čísla, udávající jejich vzdálenost od souřadnicové osy X a Y. Celé souřadnicové hodnoty kilometrových čar jsou vepsány jen poblíž rohu mapového listu.

Šestistupňové pásy a dělení map

Při tvorbě map pro naše území se používá nejspolehlivější metoda zobrazení a to Gauss-Krügerova.

Představte si pomeranč, který nakrojíme k oloupání. Jeho slupku bychom nařízli na 60 dílků – odborně: rozdělili čarami zeměpisných poledníků na 60 pásů po 6° zeměpisné délky, tj. celkem 360°. Šířku bychom dělili po 4°.

A nyní pojďme do Londýna na jeho předměstí Greenwich, protože odtud začínáme. Greenwich je západním poledníkem 1. pásu (také se mu říká nultý poledník). Souřadnice X se měří od rovníku k severu (nebo k jihu) a jejich hodnota na mapách se vyjadřuje v kilometrech.Souřadnice Y od osového poledníku v jednotlivých pásech ve směru na východ (kladné) nebo na západ (záporné). Protože by se ale v jednotlivých pásmech špatně počítalo s kladnými a zápornými čísly, zavedla se dohoda, že místo nuly se bude uvádět hodnota 500. Tím se nemůže stát, aby se počítalo se zápornou hodnotou. Na tomto principu jsou založeny naše mapy. Jejich základem je Mezinárodní mapa světa v měřítku 1:1 000 000 („milionka“).

Mezinárodní mapa světa

je složena z listů, které mají rozměr 4° zeměpisné šířky a 6° zeměpisné délky. Vrstvy listů

se od rovníku na jih a na sever značí velkými písmeny abecedy a sloupce od západu k východu číslem. Sloupec začínající od greenwichského poledníku je označen číslem 31. Česká republika leží na čtverci M33.

Rozdělením jednoho listu

„milionky“ na 12 sloupců a 12 vrstev vznikne 144 listů mapy 1:100 000, očíslovaných po vrstvách od severozápadního rohu od 1 do 144 .

Zkusme si mapu 1:1 000 000 na oněch 144 dílů rozdělit a zjistíme, že např. okres Náchod leží na 79. díle. Čechy leží na milionce ve sloupci 33 a vrstvě M, a proto má mapa, kde leží okres Náchod, označení M 33-79.

Rozdělíme-li  mapu 1:100 000 na 4 díly, dostaneme 4 mapy v měřítku 1:50 000 a ty se pak značí písmeny A, B, C, D (např. M33-79-A).

Pokračujeme v dělení tak, že mapu 1:50 000 rozdělíme opět na 4 díly a získáme tak 4 mapy v měřítku 1:25 000. Ty se značí malými písmeny a, b, c, d (např. M33-79-A-a ).

Potřebujeme-li získat mapu v měřítku 1:200 000, rozdělíme list „milionky“ na 6 sloupců a 6 řad a tak dostaneme 36 map s požadovaným měřítkem.

Měřítko mapy

Číselné měřítko (je obvykle uvedeno pod spodním okrajem mapy) udává, kolikrát je každá skutečná vzdálenost na mapě zmenšena. Čím je jmenovatel měřítka větší, tím je zobrazená vzdálenost na mapě menší a naopak.

Pro snadnější měření vzdáleností na mapě bývá kromě číselného měřítka nakresleno i měřítko grafické. Vzdálenost pak můžeme snadno měřit pomocí proužku papíru nebo pravítka.

K mapám velkého měřítka se počítají mapy v měřítkách 1:5 000 až 1:50 000, k mapám středním řadíme mapy s měřítky 1:100 000 až 1:500 000 a k mapám malého měřítka všechny ostatní od 1:500 000. Na mapách velkého měřítka lze vyznačit řadu důležitých detailů a podrobností zemského povrchu. U mapy s malým měřítkem pouze určitý výběr.

Staré vojenské mapování

Ve všech státech to byly v prvé řadě důvody a potřeby vojenské, které byly podnětem k provádění mapování. Na našem území bylo provedeno:

1. vojenské mapování, takzvané Josefínské, provedené na rozkaz císařovny Marie Terezie v letech 1763 – 1772, měřítko 1:28 800, výšky nejsou vrstveny, postup mapování nepřesný.

2. vojenské mapování, nazýváno Františkovo, bylo nařízené v letech 1810 – 1866, měřítko 1:28 800, postup podle trigonometrických bodů (dřevěné věže).

3. vojenské mapování v letech 1869 – 1884, měřítko 1:25 000, mapování opět pomocí trigonometrických bodů (trigonometrické sítě), výšky určeny s přesností 1 – 4 m. Terén znázorněn nadmořskými výškami, šrafováním a vrstevnicemi (po 20 m, někde po 10 m). Tyto mapy jsou základem dalších podrobných map (starých vojenských i dnešních turistických).

Provádění Josefínského katastru narazilo na odpor šlechty. Bylo zrušeno. Nové katastrální měření bylo nařízeno císařem Františkem. Trvalo půl století a bylo to velké technické dílo. Dalo podklady pro vyměřování pozemkové daně, stalo se základem dalších map. Katastrální měření – měřítko 1:28 800 – mělo za základ trojúhelníkovou síť I. až IV. řádu. Nejdříve bylo provedeno, velmi pracně, měření čtyř základen, z nichž nejdelší byla 15 km (u Jaroměře 4 km). Přesně zaměřené pevné body tvořily kostru krajiny, do které se na základě dalších měření a pozorování zakreslovaly podrobnosti z povrchu krajiny.

Terén a terénní tvary

Pod pojmem terén rozumíme libovolnou část zemského povrchu se všemi jeho nerovnostmi – terénními tvary – které na něm jsou. Výškopisnou složku mapy tvoří nerovnosti zemského povrchu, neboli terénní tvary. Terénní tvary a vůbec charakter zemského reliéfu bývá v mapách znázorněn několika způsoby.

Terénní tvary rozdělujeme na vyvýšené a vyhloubené.

Každá vyvýšenina má tři části – vrchol, úbočí a úpatí.

Vrcholy rozdělujeme podle tvaru temene. Temenem může být bod, čára nebo plošina.

Např. kupa je vrchol zakončený bodem. Hřbet je zakončen čarou, různě ostrou. Takto bychom mohli rozlišovat i další – např. sedlo, sráz, žebro, výčnělek atd.

Mezi vyhloubeniny patří údolí, úžlabina, dolina, soutěska atd.

Vrstevnice

jsou čáry, které spojují na mapě body o stejné nadmořské výšce. Můžeme si je představit tak, že kdybychom po vrstevnici šli jako po stezce, půjdeme stále po rovině. Rozdíl v nadmořské výšce mezi dvěmi sousedními vrstevnicemi se nazývá vrstva. Jejich odstup se řídí měřítkem mapy. Pomocné vrstevnice jsou kresleny podle potřeby. Čím jsou vrstevnice blíže u sebe, tím je terén strmější.

Kóty neboli výškové body

se uvádějí převážně u vrcholů (na topografických mapách i na více místech). Jde o body, jejichž nadmořská výška je přesně změřena. Výškový systém, který se u nás používá, měří výšku od hladiny Baltského moře u města Kronštadtu. Kóta 278 m znamená, že bod je 278 m výš nežli hladina Baltského moře. Tomuto systému se říká „Baltský výškový systém“.

Terénní předměty

K terénním předmětům patří například skaliska, potoky, vodní plochy, porosty (lesy, sady), komunikace a všechny větší předměty vytvořené člověkem na zemském povrchu (stavby, doly, lomy, kanály apod.).

Terénní tvary jsou na mapách znázorněny smluvenými značkami. Klíč smluvených značek pro topografickou mapu obsahuje více než 400 různých značek. Smluvené značky rozdělujeme do několika skupin:

– obrysové se používají k označení terénních předmětů, které jsou znázorněny přímo

v příslušném měřítku mapy (zahrady, lesy, vodní plochy apod.); jsou znázorněny obrysem podobným jejich skutečnému tvaru; uvnitř je potom značen druh značené plochy

– bodové – (neboli měřítkové) zobrazují menší předměty, které pro jejich rozměr nelze zobrazit v měřítku mapy; Určují však jejich přesnou polohu

– čárové – zobrazují především všechny typy komunikací (cesty, silnice, železnici apod.), kde je možno rozlišit jejich druh; patří mezi ně hranice, ploty, potrubí a jiná vedení

– popisné – jsou všechny popisy, číslice, nápisy a zkratky v mapě, upřesňující charakteristiku jevů (druh a výška stromů, druh továren apod.)

– sídliště – města a vesnice se obvykle v mapě zobrazují podle měřítka – někdy je uveden i počet domů