Motivace činnosti kolektivu a jednotlivce

Motivace je nejdůležitějším prvkem zvýšení zájmu o určitou činnost. Je řada prostředků, kterými můžeme záměrně působit na zvýšení výkonů jednotlivce nebo skupiny a vyprovokovat zájem.

Nejdříve musíme pojmenovat základní potřeby jednotlivce, jejichž uspokojení je motorem činnosti. Je to potřeba:

– poznání (poznávat neznámé věci a jevy)

– činnosti (normální, psychicky zdravý člověk potřebuje neustále něco dělat)

– sociálního styku (člověk potřebuje společnost jiných lidí)

– výkonu a sociálního uznání (získat co nejvyšší postavení ve skupině)

– vytvářet cíle (tato potřeba dává činnosti smysl)

Dále je potřeba rozlišit motivační sílu na vnitřní a vnější.

Vnitřní motivací rozumíme motivy spjaté přímo s nějakou činností – zejména zvídavost, funkční libost (radost z činnosti, líbí se mi to, dělám to rád).

Vnější motivace zahrnuje motivy zprostředkované – odměna a trest, pochvala, prestiž, perspektiva dosažení osobnostní hodnoty (když se ti podaří toto, dostaneš kolo).

Rozdíl mezi vnitřní a vnější motivací je třeba chápat jako relativní. Působí obojí a obojí můžeme využívat. Zdůrazňujeme jedny nebo druhé aspekty motivace podle situace, věku a vyspělosti dětí.

Motivace činnosti zahrnuje větší počet rozmanitých potřeb a motivů. Můžeme tedy používat i větší počet rozmanitých pobídek, které mohou tuto motivaci ovlivňovat (různé možnosti, jak záměrně formovat a vychovávat motivací). Činitele působící na motivaci k činnosti můžeme utřídit do několika skupin.

1. Novost situace, předmětu nebo činnosti

Děti kteréhokoli věku upoutá vše, co je nové. Je to projev zvídavosti, poznávací potřeby, popřípadě orientačního reflexu. Novost je příznivá situace pro vznik nového zájmu.

Příklad: člen kolektivu přivede na schůzku nové dítě. Pokud se mu budeme věnovat, podpoříme jeho zvídavost tím, že mu předvedeme něco z dovedností dětí. Zapojíme ho do práce a pochválíme za úspěch. Je velmi pravděpodobné, že projeví zájem o členství v kolektivu. Pokud si ho ale nikdo nebude všímat, popřípadě se mu vysmějeme za nešikovnost, asi o členství stát nebude.

2. Činnost a uspokojení z ní

Dítě nesmí být odsouzeno k roli diváka, posluchače, přisluhovače nebo cvičené opice.

Dítě musí mít možnost vlastní výraznější aktivity. Působí při tom radost z činnosti, funkční libost, potřeba činnosti. V tomto smyslu by měla být (pokud je to možné) veškerá učební činnost navázána na hru (probíhat formou hry) osahující hrové momenty se silným motivačním účinkem.

Příklad: vedoucí kolektivu organizuje veškerou činnost dětem sám. Děti nemají šanci jakkoli zasahovat do programu. Navíc vedoucí předkládá dětem úkoly způsobem „musíme se naučit“ a zastává názor, že hra do vážné práce nepatří. Jak to, že na schůzky chodí čím dál méně dětí?

3. Úspěch v činnosti

Člověk má radost ze samotné činnosti i z jejích výsledků. Dobrý výsledek, úspěch v činnosti je odměnou. Je pro dítě a jeho okolí dokladem, že překonalo překážky, prokázalo své vlastnosti a dovednosti, vůli, charakter, fyzickou zdatnost ap.

Tím se uspokojuje potřeba dobrého výkonu, vyniknutí, sociálního uznání. Touha po „způsobilosti“ a získání dovedností je jeden z nejmocnějších motivačních činitelů. Úspěch zvyšuje sebehodnocení, sebevědomí a „obraz sama sebe“; tím se zpravidla zvyšuje citový stav příznivý pro výkon a zároveň stoupá motivace pro tu činnost, která vedla k úspěchu.

4. Míra a poměr úspěchu a neúspěchu

Míra úspěchu a neúspěchu záleží v náročnosti úkolů. Příliš snadný úspěch netěší a příliš náročný cíl znemožňuje dosažení úspěchu. Přiměřenost náročnosti se odvíjí od schopností dětí (věku a zkušeností, dovedností). Úkol musí být tak obtížný, aby dával zajímavou naději na úspěch a případný neúspěch neodradil, ale stal se dalším motivačním činitelem. Opakované neúspěchy dítě frustrují, vedou ke ztrátě jistoty, vážnému narušení motivace k činnosti a sníží sebehodnocení.

Příklad: každé dítě v kolektivu musí mít pocit úspěšnosti. Pokud se to některému z dětí nedaří, musí vedoucí připravit takovou část programu, ve které toto dítě získá naději na úspěch. Jakékoli vítězství méně úspěšného dítěte veřejně komentovat (podpořit sociálně kladné hodnocení).

5. Sociální momenty

Sociální momenty se kombinují se všemi uvedenými momenty při formování motivace k činnosti. Zejména silně působí

a) pozitivní sociální hodnocení činnosti (hasiči pomáhají ostatním lidem)

b) pozitivní sociální hodnocení úspěchu dítěte

c) společná činnost

d) soutěžení

Dítě je při formování svých zájmů značně ovlivněno tím, co kladně hodnotí a považuje za zajímavé (osoby, hrdiny, činnost). Silně působí kladné hodnocení jeho činnosti referenční skupinou (kamarádi, rodiče). Dále pak postoj sdělovacích prostředků, oblastní a místní tradice. Motivaci k činnosti silně formuje i „živý model“, příklad člověka, který je pro dítě představitel té které činnosti, se kterým se identifikuje (viz postavení vedoucího).

6. Souvislost nového s předchozími zkušenostmi a zájmy

Říká se tomu, že dochází k přesunu zájmů. Přechod k nové činnosti může začít ze shody vnějších okolností, z povinnosti, z hledání dokonalejší formy staré činnosti, z hledání „něčeho“ nového popřípadě kombinací uvedených momentů; důležitá však je příbuznost s předchozí činností. Proto je důležité vědět o dětech, jaké mají zájmy a podle toho je zaměstnávat a motivovat.

Příklad: víme, že chlapec staví modely lodí. Můžeme tedy usoudit, že jeho zájmem je technika. Pravděpodobně bude dobrým strojníkem. Jiný chlapec rád maluje, tak ho pověříme vedením kroniky. Pokud bychom to udělali obráceně, budou oba nespokojeni.

Uvedených šest činitelů navzájem souvisí a při výchově se snažíme o jejich kombinaci, abychom dosáhli většího účinku při formování motivace k činnosti. Přestože jsou uvedení činitelé různorodí, můžeme se pokusit najít v nich něco společného.

Dítě, které je členem kolektivu mladých hasičů, se vlastní zkušeností přesvědčí o tom, že právě zde se může uspokojit jeho zvídavost a potřeba činnosti. Že právě zde dosáhne dobrých výsledků, sociálního uznání, kladného hodnocení. Dosáhne dobrých vztahů s kamarády, využije svých dosavadních znalostí a dovedností a tato činnost mu přinese něco pozitivního pro další jeho život.

Zdá se vám to idealistické?

To, jestli to tak opravdu bude, záleží na vás, vážený instruktore nebo vedoucí! Na tom,

jak dovedete děti pro práci nadchnout (motivovat) a jaký si společně připravíte program.

Rušivé momenty motivace

Na motivaci k činnosti působí rušivě několik faktorů. V první řadě jsou to opaky uvedených šesti činitelů působících na motivaci činnosti. Dále pak tyto:

– nasycení (nadměrné zabývání se stále stejnou činností)

– nerespektování potřeby odreagování (trvá to příliš dlouho a děti se nutí k soustředění)

– nedostatečná organizace práce (např. pořád se na něco čeká)

– nedostatky v osobních vztazích (to dítě, ta činnost mi leze na nervy)

– nedostatky v emoční atmosféře (zesměšňování dítěte, napětí v kolektivu ap.)

Zvládat rušivé momenty motivace k činnosti je stejně důležité jako motivace sama. Dokonce by se nechalo říci, že je to mnohem náročnější. Pro vypozorování emočního napětí a vůbec všech rušivých momentů je zapotřebí dávka citu pro tyto situace a empatie (vcítění se do nálad a potřeb dětí).