Ohně a ohniště (vyobrazení)

a umění správně je stavět, používat, zachovávat tradice a bezpečnost. To je další důležitá dovednost. Shromáždění u táboráku je vždy zážitek. Když se setmí a objeví se první hvězdy, rozhoří se oheň a zazní kytara. Ať je to táborák s programem, zpěvem, vyprávěním nebo jen s mlčením při praskání polen. Žádný opravdový tábor se bez něj neobejde.

Oheň má pro každého pravěké kouzlo a magickou přitažlivost. Pro indiány byl posvátným božstvem při poradách a důležitým pomocníkem v životě. Umění rychle a spolehlivě rozdělat oheň často zachránilo život lovcům a my to pokládáme za součást tábornické zručnosti. Oheň je sice dobrý sluha, ale zlý pán!

Ohně můžeme rozdělit na:

a) slavnostní

b) užitkové

c) hospodářské

Oheň rozděláváme vždy jen tak velký, jak je nezbytně nutné, aby splnil svůj účel.

Nikdy nerozděláváme oheň zbytečně.

a) Slavnostní ohně

Slavnostní oheň je vlastně obřad. Až uslyšíte dva táborníky, jak se dohadují, co se u slavnostního ohně smí a nesmí dělat, tak je nechte, ať se hádají. Každá osada, každý tábor či oddíl má své vlastní zvyklosti. Částečně jsou přebrané a odposlechnuté, částečně vznikly časem jako součást tradice kolektivu. Neexistuje jediný a správný návod nebo zákon o tom, jak má slavnostní oheň vypadat a co se může či nemůže dělat. Připomeňme si alespoň nejznámější a nejpoužívanější zvyklosti.

– Okolo slavnostního ohně je zvykem postavit z kamenů tři kruhy. První se staví okolo ohně a vlastně okolo každého ohniště. Jeho účelem je zabránit šíření ohně. Tento kruh se staví z větších suchých kamenů a říká se mu manžeta, límec apod.        

POZOR: Tento kruh nikdy nestavíme z kamenů vytažených z potoka nebo mokřiny. Pára je dokáže roztrhnout a jsou z nich velice nebezpečné granáty!

– Druhý kruh je kruh strážců ohně. Nikdo jiný nežli ten, kdo byl určen jako strážce ohně, do tohoto kruhu nesmí vstoupit. Strážcem ohně bývají nejlepší a nejzkušenější táborníci.

–Třetí kruh je kruh náčelníka (hlavního vedoucího, kapitána atd.). Do tohoto kruhu může vstoupit pouze on, ale má právo si do kruhu zvát své hosty.

Když se nad těmito zvyklostmi zamyslíme, může nás napadnout, že je to vlastně dokonalé bezpečnostní opatření, aby se při velkém počtu účastníků u slavnostního táboráku nic nestalo. Po skončení slavnostních obřadů a když oheň pomalu dohořívá, dodržuje ser zvyk otevírání kruhů. Děje se to tak, že se sebere z vnějšího kruhu z každé světové strany jeden kámen a tím se dá ostatním na srozuměnou, že kruhy se ruší a každý může až k ohni. Dělává se to v okamžiku, kdy valná většina účastníků slavnosti šla spát a zůstali jenom ti skalní.

V blízkosti slavnostního ohně se rozdělává malý, pomocný oheň. Ten se zapaluje ještě před tím, než začne slavnost sama. Slouží ke spálení štěpin odsekaných při stavbě slavnostního ohně, potom k zapálení fakulí na podpal slavnostního ohně. V průběhu slavnosti slouží k opékání buřtů nebo přípravě jídla vůbec a nakonec ke spalování odpadků. Platí takové pravidlo, že do slavnostního ohně se nesmí nic házet. Některé komunity mají výjimku a do slavnostního ohniště házejí zbytky jídla, ale nic jiného. V jedné táborové osadě jsem se setkal se zvykem, že když někdo (třeba i z neznalosti) cvrnkl nedopalek cigarety do slavnostního ohně – skončil v latríně.

Tři hlavní typy slavnostních (obřadních) ohňů

Pagoda

má tvar jehlanu. Musí být postavena tak, aby dohořívající polena propadávala dovnitř do těla ohně. Velké pagody se staví v několika patrech, ale lidí, kteří dokážou postavit mistrovskou pagodu, je velice málo.

Pyramida

má tvar kužele a staví se ze štípaných polen. Uvnitř pyramidy je zatlučen kůl, okolo kterého se pyramida staví. Pyramida je vhodná pro menší tábory.

Hranice

staví se ve tvaru krychle. Oproti pagodě má určité omezení co do výšky stavby. Je vhodná pro střední tábory. Je to nejméně náročná stavba.

Slavnostní oheň se musí stavět bez použití hřebíků, drátů a podobných barbarských věcí. Nejhorším prohřeškem proti tábornické etice je použít k podpálení slavnostního ohně papír. Použít benzín nebo naftu k podpálení slavnostního ohně – to je málem na trest smrti. Zapalování slavnostního ohně je obřad. Většina kolektivů má léty propracovaný obřad.

Právo zapálit slavnostní oheň bývá zároveň i určitým vyznamenáním. Je dobrým zvykem, že se po zapálení ohně do doby, než se oheň rozhoří, dodržuje ticho. Tento okamžik je určen vzpomínkám na blízké lidi a krásné okamžiky.

Již jednou jsme řekli, že oheň má pro nás – lidi – zvláštní magické kouzlo. Proto nikdy od slavnostního ohně nevyháníme nikoho spát. Mělo by platit – až se ti bude chtít spát, běž sám.

b) Užitkové ohně

Jsou to malé ohně, které slouží nejčastěji k ohřátí nebo usušení. Většina z nich dnes patří

do kategorie tábornických bonbónků. Některé se ale používají s úspěchem k účelu, ke kterému kdysi sloužili.

Nezapomeň, že oheň se ve volné přírodě rozdělávat nesmí. Podle zákona můžeme rozdělat oheň pouze na veřejných tábořištích na místech k tomu určených a nebo na soukromém pozemku se souhlasem majitele a za dodržení přísných bezpečnostních opatření.

Dřevorubecký oheň

je vlastně taková zmenšená pyramida. Na základ ze suchého roští pokládáme dřevo dokola do tvaru kužele. Dřevo tak lépe chytá a pěkně prosychá.

Polenový krb (oheň lenochů)

na dva šikmo zaražené kůly narovnáme kulatinu zbavenou zbytků větví (sukoviny).

U paty této „hranice“ rozděláme oheň. Pokud jsme postupovali správně, polena budou pomalu hořet a sama se sesouvat do ohně. Aby krb fungoval, je zapotřebí dostatek cviku.

Kanadský krb

se staví pro malou skupinku lidí za sychravého počasí. Oheň se rozdělá před stěnou sbitou ze slabé kulatiny, která má za účel odrážet teplo jedním směrem.

Oheň v dešti

se rozdělá v rozpůleném polenu. Poleno, které budeme půlit, by mělo mít průměr alespoň

40 cm. Spodní polovinu dobře zaklíníme kamením, aby se nepřevracela. Obě poloviny oddělíme kulatinou, aby vznikla mezera asi 20 cm. Uvnitř rozděláme oheň. Žárem

se polena zevnitř rozpálí a ač je to neuvěřitelné, tento oheň hodně hřeje.

Oheň na sněhu

někdy je tolik sněhu, že nemá smysl dohrabávat se na zem. V takovém případě rozděláváme oheň na roštu ze syrové kulatiny, kterou ještě podložíme syrovým chvojím.

Strážní oheň

připravujeme ještě za světla. Rozděláme malý ohýnek, který nám vyrobí dostatek žhavého popela. Po setmění ze tří až pěti stran přiložíme do popela suché kulatiny konci k sobě.

Oheň slabě hoří nebo jenom doutná. Je málo viditelný a přitom dá dostatek tepla.

Dlouho vydrží.

c) Hospodářská ohniště

Hospodářská ohniště slouží k vaření. Aby bylo takové ohniště funkční, musíme vědět, jak ho postavit. Z kamenů uděláme manžetu ve tvaru osmičky. Ve větší části ohniště rozděláme oheň a do menší vyhrabujeme žhavý popel a doutnající uhlíky. Po obvodu zapíchneme tři vidlice ze syrového dřeva. Dvě vidlice zabodneme do země tak, abychom mohli kotlík zavěsit nad oheň a jednu tak, abychom mohli kotlík přemístit jedním pohybem nad žhavý popel. Tímto způsobem můžeme snadno a jednoduše regulovat mocnost varu nebo dušení potravin. Popeliště a žhavý popel můžeme využít k pečení, smažení nebo udržování pokrmu v teplém stavu. Takovéto ohniště můžeme postavit i pro více kotlíků najednou.

I zde platí, že než se naučíme stavět funkční ohniště na vaření, bude nás to stát trochu zkoušení, abychom získali cvik a naučili se všelijaké finty, které se nedají naučit z knížky nebo okoukat – chce to prostě cvik.

– v malém kotlíku uvaříme spolehlivě 2 litry polévky, což je asi pro 5 dětí

– ve velkém kotlíku uvaříme 3,5 litru polévky a ta nám stačí asi pro 8 – 9 dětí

– stejně tak je to i s čajem

Závěs pro jeden kotlík

Vidlice pro závěs i hrazdu, na které je kotlík zavěšen, děláme vždy z mokrého dřeva listnatých stromů. Pokud nedodržíme tuto zásadu, může nás potkat nemilé překvapení v podobě vylité polévky v ohni. Podle zákona schválnosti to bude v okamžiku, kdy bude polévka hotová a děti budou stát v řadě s připraveným ešusem.

Závěs pro jeden kotlíkna zmrzlé půdě nebo kamenitém podkladu. Patřičně dlouhou syrovou větev důkladně zatížíme balvanem. Je výhodné na konci větve udělat zářez a uvázat liščí smyčku, kterou protáhneme pod balvanem a zajistíme – je to taková pojistka.

Závěs pro více kotlíků

Pokud potřebujeme vařit ve více jak dvou kotlících, pak je výhodnější používat jako hrazdu na zavěšení kotlíků železnou trubku nebo tyč.

Termoska

Potraviny nám vydrží až neuvěřitelně dlouho teplé, když je v kotlíku dáme na rozpálené kameny do jámy a přikryjeme listím.

Pečení v popelu

Všelijaké povídání o pečení slepic v jílu a podobně jsou spíš báchorky než proveditelná věc. Přesto se nechá v popelu spolehlivě péct maso. Na misku dáme to, co chceme upéct, hodně podlijeme vodou, přiklopíme kotlíkem a přihrabujeme neustále žhavý popel a uhlíky.

Pečení na rožni

je tradiční záležitost, kterou si snad každý odzkoušel. Tak si jenom připomeneme, že nežli začneme péct na rožni, musíme mnohem dříve rozdělat oheň a vyrobit velké množství žhavého popela. Pečeme žárem z popela a ne přímým ohněm. Pro takovouto činnost je nejvhodnější přikládat dubovým nebo bukovým dřívím – nedává velký plamen, ale zato hodně sálavého tepla.

Setonův hrnec

je další věc, která celkem spolehlivě funguje. Do dosti hluboké jámy naklademe vrstvu rozpálených kamenů. Na ni položíme zabalené maso (nesmí to být příliš velký kus, maximálně tak kilo) a překryjeme vrstvou rozpálených kamenů. Uprostřed přidržíme kůl a zasypeme hlínou, kterou dobře udupeme. Kůl vytáhneme, do díry nalijeme malý kotlík vařící vody a kůl vrazíme zpět. Asi za tři hodiny maso vyhrabeme a můžeme hodovat.