Orientace v přírodě
Orientace podle přírodních jevů a zvláštností
I když je tato orientace méně spolehlivá, může být její znalost v různých situacích
užitečná. Značná část zvláštností souvisí s polohou objektu vzhledem ke slunci.
Rozdíl v osvětlování a zahřívání sluncem vyvolává určité změny na stranách objektu – na
straně slunečné nebo stinné.
– u jednotlivě stojících stromů jsou bohatší větve na jižní straně
– letokruhy na pařezech stromů stojících osaměle jsou na jižní straně širší nežli na straně
severní
– kůra bříz je na jižní straně světlejší a pružnější než na straně sverní
– kmeny borovic jsou obyčejně pokryty borkou, která se na severní straně kmenu vytváří dříve
a sahá do větší výšky
– mravenci budují svá obydlí na jih od nejbližšího pařezu nebo stromu
– jižní strana mravenišť je pozvolnější a severní strmější
– jahody a jiné plodiny se na jižní straně zbarvují dříve
– katolické kostely jsou obvykle stavěny tak, že oltářní část směřuje na východ
– vinice jsou zakládány na jižních svazích
– stabilizační kameny trigonometrických bodů jsou letopočtem obráceny k jihu
– sníh roztává dříve na jižních svazích
– otvory pro včely ve včelínech (česla) jsou obráceny k jihu
– slunečnice své květy neustále otáčí za sluncem (i když je pod mrakem) proto lze pomocí
směru květů a času určit světové strany
– lišejníky na kmenech stromů narůstají více na severní straně
Orientace podle slunce
Podle polohy slunce můžeme spolehlivě určit světové strany.
Musíme ale pamatovat nejen na letní a zimní čas, roční období, ale i na to, ve které
zeměpisné šířce se slunce nachází. Podle slunce a hodinek – správně jdoucí hodinky otočíme
tak, aby malá ručička směřovala ke slunci. Rozpůlíme úhel mezi malou ručičkou a dvanáctkou.
Osa úhlu směřuje k jihu.
Orientace v noci
Podle Polárky (Severky) – při dobré viditelnosti najdeme Polárku tak, že prodloužíme
spojnici zadních kol Velkého vozu (pětkrát) směrem vzhůru. Dostaneme se tak k jasnější
hvězdě, která je koncovou hvězdou oje malého vozu. Polárka se nachází ve všech ročních
obdobích přímo nad severem.
Naše oko je málo přizpůsobivé nočnímu vidění. Teprve po hodinovém pobytu ve tmě je člověk
schopen vidět i vzdálené a slabě se rýsující předměty. Při nočním pozorování se vyvarujeme
oslepení ostrým světlem, protože osvícené oko si zase dlouho zvyká na tmu.
Při orientaci v noci jsme převážně odkázáni na velké terénní tvary a předměty, které se
nacházejí především na horizontu. Měli bychom si však uvědomit, že:
– před započetím noční orientace musíme nechat oči přivyknout rozptýlenému světlu
– stanoviště, odkud provádíme orientaci, musí být chráněno i proti měsíčnímu světlu, neboť
pozorování za úplné tmy i do slabě osvětleného terénu je mnohem účinnější
– pokud si potřebujeme něco ověřit, posvítíme si modrým světlem, abychom si neoslnili oči
Určování světových stran pomocí hodinek a měsíce je taková turistická machrovinka. Jsou dvě
metody.
a) Především si musíme pamatovat, že měsíc v úplňku je přímo proti slunci. Z toho vyplývá,
že o půlnoci je na jihu, v 6.00 hodin na západě a v 18.00 hodin na východě.
V porovnání se sluncem vzniká tímto způsobem rozdíl 12 hodin.
Tento rozdíl se na číselníku hodinek neprojevuje. Proto můžeme určit světové strany za
měsíčního úplňku podobným způsobem, jako podle hodinek a slunce.
b) Pomocí sluneční metody při „couvání“ a „dorůstání“ měsíce. Dá se stanovit hodina, kdy
by slunce bylo ve dne na tomtéž místě, jako je v noci měsíc. Nejdříve rozdělíme měsíční
kotouč na dvanáct dílků a určíme, kolik dvanáctin má svítící část. Tyto dílky podle tvaru
měsíce přičítáme nebo odečítáme. Když měsíc dorůstá (má bříško vypouklé jako písmeno D)
součet dvanáctin odečítáme. Ubývá-li (jeho bříško má tvar písmene C = couvá), dvanáctiny
přičítáme. Přičítáme nebo odečítáme od doby pozorování (hodiny). Výsledek udává hodinu, kdy
by stálo slunce na místě, kde je nyní měsíc. Číslo, označující tuto hodinu na hodinkách,
natočíme na měsíc a rozpůlíme úhel mezi ním a dvanáctkou. Půlící přímka bude směřovat na
jih.
PŘÍKLAD:
Je 1 hodina 10 minut po půlnoci.
Jsou vidět 3/12 měsíce, který couvá (ubývá). Počítáme takto:
1 h. 10 min. + 3(3/12 měsíce) = 4h. 10 min. Natočíme hodinky číslicí 4 na měsíc
a úhel mezi tímto číslem a dvanáctkou rozpůlíme.
Odhadujeme čas
Vyzveme občas děti, aby si zakryly hodinky a odhadly, kolik je hodin anebo jak dlouho bude
trvat cesta ve známém úseku, kterým již několikrát procházely.
Zkusme si odhadnout, jak dlouho trvá minuta. Budeme překvapeni, jak se odhady budou lišit
jednak u jednotlivců a potom od skutečnosti. Naučíme děti odhadovat čas podle dráhy slunce po
obzoru. Když nemáme hodinky, víme, ze kterých míst je vidět na věžní hodiny? Víme, v kolik
hodin projíždějí pravidelné vlaky a autobusy? V kterou dobu přelétává pravidelná letecká
linka? To všechno jsou možnosti orientace v čase, která je stejně důležitá jako orientace v
prostoru. Zálesáci při určování času využívají znalost o otevírání a zavírání květů některých
rostlin v určitou hodinu.
O kompasech a buzolách
Jsou to přístroje, které slouží k přesnému určení směru jih – sever, a tím vlastně všech
světových stan. Základním směrem je osa jih – sever, která prochází oběma zeměpisnými póly
Země, a určuje tedy směr tzv. zeměpisného poledníku.
Kompas
Již v dávných dobách byl v Číně vynalezen kompas. Byla to obyčejná nádobka s vodou, v níž
plavala jakási lodička s kouskem magnetovce. Arabové tento vynález převzali asi před 1 000
lety. Italové pak vymysleli kompas připomínající již ten dnešní.
Kompas se skládá z krabičky s průhledným víčkem a z magnetické střelky, která se otáčí kolem
své osy a ukazuje zakaleným hrotem stále k severu. Světové strany jsou označeny písmeny
S-J-V-Z nebo N-S-E-W.
Určování severu je snadné. Kompas položíme na vodorovnou podložku a až se střelka ustálí,
otáčíme pomalu tělem kompasu, aby se zakalený hrot střelky kryl s písmenem označujícím sever.
Potom snadno určíme i ostatní světové strany.
Pozor – magnetická střelka je citlivá a snadno se vychýlí z polohy, objeví-li se v její
blízkosti železný předmět. Ruší ji také blízkost elektrického vedení, zneklidňuje ji i
bouřka.
Buzola
Je to vlastně zdokonalený kompas. Můžeme se setkat se třemi typy buzol, které jsou u nás
běžně používané. Nejznámější je buzola SPORT určená hlavně pro orientační a terénní běhy.
Dalším rozšířeným typem jsou takzvané buzoly BEZART – je několik druhů a jsou nápadné tím, že
mají sklopné zrcátko a mířidla. Třetím typem jsou buzoly, které se přidělávají na ruku
řemínkem jako náramkové hodinky a také tak vypadají.
V některých buzolách se střelka volně otáčí, u jiných „plave“ v nemrznoucí kapalině. Správná
buzola se rychle ustaluje a je přesná. Kruhová stupnice (růžice) je dělená na 360° ve směru
hodinových ručiček. Protože dovážíme cizí buzoly, stává se často, že mají označení N = Nord –
sever, S = Sűd – jih, O = Ost – východ a W = West – západ.
Pokud chceme vyzkoušet, zda ukazuje buzola správně, položíme ji na vodorovnou plochu a když
se magnetka ustálí, přiblížíme kousek železa – třeba hřebík. Když hřebík zase oddálíme, měla
by se magnetka vrátit na původní místo. Pokud magnetka zaujme jiné postavení, je buzola
pravděpodobně špatná. I u buzol platí totéž co u kompasu, že buzola špatně ukazuje v
blízkosti železa, elektrického vedení, za bouřky atd.
Magnetická deklinace
Magnetka buzoly nebo kompasu směřuje k takzvanému severnímu magnetickému pólu, který ovšem
není totožný se zeměpisným pólem a každým rokem se trochu stěhuje. Rozdíl mezi zeměpisným a
magnetickým pólem se jmenuje deklinace. V našich zemích se pohybuje v rozmezí asi -3° až +1°.
Někdy to bývá uvedeno na okraji mapy. V běžné turistické praxi se ale deklinací nezabýváme.
Orientace – usměrnění mapy
Chceme-li pracovat s mapou v terénu, musíme ji nejdříve usměrnit neboli orientovat. To
znamená natočit mapu tak, aby její severní okraj směřoval k severu. Sever je na mapě
vždy na horním okraji.
– na index nastavíme na stupnici nulu
– buzolu položíme na pravý okraj mapy nahoru tak, aby záměrné zařízení směřovalo k hornímu
okraji – severu mapy
– celou mapu i s buzolou potom otáčíme tak, aby sever magnetické střelky souhlasil se
severem na stupnici buzoly,a tím i se severem na mapě
Určení vlastního stanoviště v terénu
Předpokladem pro určení vlastního stanoviště na mapě je alespoň částečná znalost místa, kde
se nacházíme, nebo možnost spolehlivě určit alespoň dva terénní tvary nebo předměty. Ty potom
použijeme jako orientační body. Určení vlastního stanoviště je možné několika způsoby. Při
každém z nich je nutné mít mapu správně orientovanou na sever.
Porovnání mapy s terénem
Smluvené značky terénních tvarů a předmětů (topografické značky) porovnáme se skutečnými
terénními tvary a předměty, které vidíme. Odhadneme jejich směr a vzdálenost a porovnáme je s
jejich obrazem na mapě. Určení vlastního stanoviště bude ale velmi nepřesné. Pracujeme pomalu
a pečlivě!
Zpětné promítání
V terénu si vyhledáme dva body, které můžeme spolehlivě určit a vyhledat na mapě.
Mapu zorientujeme a položíme na pevnou podložku (pařez). Do značek orientačních bodů na mapě
zapíchneme špendlíky. Ve směru spojnice mezi terénním tvarem (předmětem) a značkou na mapě
vedeme přímku (přiložíme papír a rýsujeme měkkou tužkou). V místě, kde se přímky protnou,
leží naše stanoviště.
Azimut – pochodový úhel
Azimut je úhel, který je sevřen mezi směrem na sever a směrem na určený nebo zvolený
orientační bod nebo směrem pochodu. Azimut se měří ve stupních ve směru hodinových ručiček.
Má-li určovat směr pochodu, říkáme mu pochodový úhel.
Otáčením stupnice na buzole nastavíme proti indexu požadovanou hodnotu úhlu. Potom buzolou
otáčíme tak, aby sever na stupnici souhlasil se severem magnetické střelky. Záměrné čáry míří
do určeného směru.
Určení azimutu v terénu
Záměrné čáry na buzole zamíříme do příslušného směru. Otáčíme stupnicí tak dlouho, až se
kryje sever magnetické střelky se severem na stupnici (číslo nula). Na indexu si přečteme
hodnotu azimutu.
Určování azimutu na mapě
Mapu pro tento úkol nemusíme mít usměrněnou. Na mapu položíme buzolu tak, aby záměrná hrana
buzoly spojovala výchozí bod s orientačním bodem, ke kterému potřebujeme změřit azimut.
Kruhovou stupnicí nyní otáčíme tak, aby sever směřoval na sever na mapě. Aby směrové čáry na
buzole byly rovnoběžné s kilometrovou sítí na mapě. Azimut odečteme na kruhové stupnici proti
indexu. Magnetky si při této práci vůbec nebudeme všímat!
Při pochodu podle azimutu ve výchozím bodě nastavíme otočením stupnice požadovaný úhel
pochodu proti indexu. Potom se s buzolou ve výši očí otáčíme tak dlouho, až se sever magnetky
kryje se severem na stupnici. Směr indexu nám ukáže směr pochodu. V tomto směru si
zapamatujeme nějaký opěrný bod, ke kterému musíme dojít. Když k němu dojdeme, zaměříme si
nový opěrný bod. A tak bod od bodu pokračujeme k cíli cesty.
Průběh celé trasy i s jejími ohyby nakreslíme na průsvitný papír položený na mapě. Označíme
místa, kde se protíná trasa pochodu s vrstevnicemi a u každého průsečíku napíšeme hodnotu
vrstevnice, tj. nadmořskou výšku. Pro sestrojení profilu používáme milimetrový papír. Např.
budeme sestrojovat profil cesty z mapy v měřítku 1:50 000, kde 1 cm na mapě je ve skutečnosti
500 m. Výšková vzdálenost vrstevnic je 10 m. Každá pátá vrstevnice je zakreslena silněji a
označena číslem vyjadřujícím nadmořskou výšku. Protože výškové rozdíly jsou proti
vzdálenostem nepatrné, křivka terénu by nevystihla výškové rozdíly dostatečně. Pro lepší a
výraznější znázornění se používá převýšený profil. Vznikne znásobeným zakreslením skutečného
výškového rozdílu (nejlépe vynikne, když skutečné hodnoty převýšení násobíme pětkrát a tak
zakreslíme).
Na milimetrový papír narýsujeme vodorovnou základnu a vyznačíme na ni vzdálenosti průsečíků
zakreslené trasy s vrstevnicemi. Na počátku vodorovné osy vztyčíme nadmořské výšky silnějších
vrstevnic. Ve vyznačených bodech na základně vztyčíme kolmice a z příslušných výšek vedeme
rovnoběžky se základnou. Průsečíky kolmic s rovnoběžkami tvoří soustavu bodů. Spojíme je
plynulou čarou a vznikne pětinásobný profil.
Sestavování profilu cesty se používá ke kvalitnímu odhadu času pochodu, aby se nám nestalo,
že nás překvapí příliš členitý terén, se kterým jsme nepočítali. Pochod členitým terénem je podstatně náročnější, pomalejší a tudíž
spotřebuje více času.
Turistické mapy
Turistické mapy jsou poněkud odlišnější od map topografických. Obvykle nejsou tak podrobné a
obsahují některé odlišné znaky a značení. Jejich měřítka bývají různá, nejčastěji však 1:100
000; to znamená, že jeden centimetr na mapě je ve skutečné krajině jeden kilometr.
Z turistické mapy můžeme vyčíst, zda je ve městě, kterým budeme procházet, hotel, muzeum,
kulturní památka či se tam narodil významný člověk. Jsou zde vyznačena tábořiště a kempy,
koupaliště, turistické ubytovny – prostě mnoho potřebných věcí pro turistická putování. Na
rubu turistické mapy bývá většinou vytištěn stručný průvodce krajem s odkazem na příslušný
čtverec mapy. Turistická mapa je výborným pomocníkem a kdo umí zacházet s mapou topografickou, ten si s turistickou poradí hravě.
Na turistické mapě je nejcennější, že jsou tam vyznačeny turistické cesty. Turistická cesta
je trasa krajinou vedená po nejzajímavějších a nejkrásnějších zákoutích kraje. Turistické
cesty nejsou určeny pouze začátečníkům nebo svátečním turistům, ale využívají je i ostřílení
cestovatelé. Takové cesty jsou ve skutečnosti velice dobře a přehledně značeny tzv. pásovým
značením. Naše republika je turistickými cestami velice dobře značena.
Ve světě máme pověst jako nejlépe značený kout světa. Skutečně na rozsah naší země máme až
neuvěřitelné množství turisticky značených cest co do jejich celkové délky.
Turistické mapy se velice brzy a snadno opotřebují, potrhají a zmuchlají. Je výhodné pořídit
si na ně mapník. Mapník je kožené pouzdro, uvnitř s průhlednou přihrádkou, které je opatřené
popruhem a nosí se na rameni. Dnes je dost problematické takový mapník sehnat. Můžeme si jej
nechat ušít nebo si ho vyrobit sami. Z nouze ale stačí silnější průhledné desky nebo silný
igelitový sáček. Mapa je pro nás velkým pomocníkem, a tak bychom se k ní neměli chovat
macešsky. Někdy se stane, že do mapy potřebujeme něco zakreslit. K tomuto účelu požíváme
výhradně měkkou tužku – dobře ořezanou a snadno gumovatelnou. V některých starších
turistických brožurách se doporučuje podlepit mapu knihařským plátnem. Je to poněkud
nepraktické. Mapa zvětší svůj objem a hůř se skládá. Pokud byste to chtěli vyzkoušet,
doporučuji nejprve cvičně
na některé starší mapě.
Značení turistických cest – pásové značení
Značení turistických cest se provádí ve čtyřech barvách, kdy každá z barev určuje význam
té které cesty.
– červená – hlavní turistická cesta, vrcholová cesta
– modrá – turistická cesta s oblastním významem
– zelená – turistická cesta s místním významem
– žlutá – spojky a odbočky
Turistické cesty jsou značeny tak, aby bylo značení viditelné z obou směrů pochodu.
Je pravidelně udržováno a aktualizováno. V dnešní době dochází v průběhu turistických cest k
častým změnám v souvislosti se změnami vlastníků pozemků. Ne každý majitel stojí o to, aby jeho pozemkem vedla turistická značená cesta.
Proto se stává, že cesta vede trochu jinak, nežli je vyznačeno na mapě. Nemusíme mít obavu,
že nás zavede někam jinam. Správci cesty jistě našli a označili vhodnou náhradní trasu tak, aby nás dovedla k cíli.
