Přírodovědná činnost
Příroda
Čech je neobyčejně zajímavá a rozmanitá. Na světě není mnoho států, kde by na
tak malém území měli soustředěné tolik rozmanité přírodní podmínky. Kromě přírodních
krás je naše vlast zdobena množstvím stavebních památek, které jsou většinou
zarámovány uměle vysazenou zelení. I tyto parky, zahrady, aleje patří k
přírodnímu bohatství a potřebují ochranu.
Území
našeho státu náleží ke dvěma soustavám a rozpadá se tedy geologicky i
biologicky na dvě velké oblasti: sudetskou, kam patří velká část Čech a Moravy,
a karpatskou, kam patří Slovensko a část Moravy až po karpatskou bránu. Tyto
dvě části se velmi odlišují krajinnými typy i složením zvířeny a květeny.
Poznávat
přírodu nelze jenom z knih, i když se ani bez nich neobejdeme. S přírodou se
napřed musíme důvěrně sžít, musíme mít oči otevřené a uši natažené, musíme se
naučit bystře pozorovat. Potřebujeme přírodě porozumět a naučit se chápat
jednotlivé vztahy, protože my lídé do nich také patříme.
Přírodověda
je nesmírně důležitou součástí výchovy a patří nedílně k činnosti každého
dětského kolektivu. Tábory, víkendovky, vycházky – to vše směřuje do přírody.
Následující
kapitola slouží opět jako námět.
Znaky
přítomnosti zvěře
Hlasy
a zvuky
Zeptejte
se dětí, kolik znají hlasů zvěře a ptáků. Výsledek nebude valný. Natož
kdybychom chtěli, aby nám hlasy napodobily. A přece je to zvláště při
zjišťování výskytu ptáků velice důležitá pomůcka. Kdo by nepoznal po hlase
kukačku nebo vránu! Stejně charakteristické hlasy má pro odborníka každý jiný
tvor. Ale děti ani dospělí běžně nerozeznají houkání sovy od holuba, sojku od
straky, zpěv pěnkavy od zpěvu sýkor, štěkání psa od „bakání“ srnce, vřeštění
zajíce od vřeštění králíka. Nejlepším učením je, když se dítě k volání nebo ke
zpěvu přiblíží. Snaží se zapamatovat hlas a poznat, kdo ho vydává. Je to
namáhavý, ale dobrý nácvik osobní kázně, opatrnosti, postřehu, paměti,
hudebního sluchu. Nejvíce hlasů zpěvu nám poskytují ptáci zvláště v době
hnízdění a vyvádění mláďat, tedy v letních měsících. Mnohý zpěv je tak nápadný
a známý, že se dostal do lidové poezie a písní – kukačka, hrdlička, vrabčák,
křepelka, havran. Jsou to však i svérázné hlasy srstnaté zvěře. Srnec „baká“, jako
když štěká hlubokým hlasem pes, jelen „troubí“, veverka „čoká“, liška v zimě v
noci (někdy i ve dne) „skolí“, jako když pes vyje na měsíc. Slovy se všechno
nedá popsat. Nejlepším učitelem je vlastní zkušenost, pozornost, postřeh a
všímavost. Pomocníkem může být gramofonová deska, kterou má téměř každá škola
mezi svými pomůckami. Nejde však jen o hlasy vydávané hlasivkami. Jde i o
zvuky. Je to především pronikavé a nápadné, daleko slyšitelné klepání datlů,
svištění křídel divokých kachen, tleskání křídel holubů, tiché praskání ve
větvích, když veverka loupe šišky, praskot chrastí, který nás upozorňuje, že se
k nám nějaká zvěř blíží.
Naučí-li
se dítě poznat podle hlasů a zvuků alespoň 20 druhů ptáků a zvěře naprosto
spolehlivě, může být spokojeno a bude dobrým pozorovatelem – pobyt v přírodě ho
bude více těšit, bude se umět do života lesa zaposlouchat.
Stopy
Pozorovat
stopy a podle nich určit druh zvěře je již úkol snadnější. Stopa na nás počká, neuniká.
K určení nám poslouží klíč k určování stop a někdy stačí stopu či šlépěj přesně překreslit a určí nám ji myslivec. V
létě musíme po stopách pátrat na měkkém podkladu, hlavně v blátě, u vody,
blízko kaluží. Na sněhu jsou stopy vidět vždy a všude. Záleží jen na kvalitě
sněhu.
Zajdeme-li
k blátivým cestám, k potoku, po dešti do polí, vyčteme ze stop především
návštěvu srnčí zvěře, v horách jelenů,
někdy i divokých prasat. Na cestách k vesnicím to budou převážně stopy psů a
koček, zajíců, lišky, ježka, lasice. Na polní cestě objevíme stopičky koroptví
a bažantů. U rybníků a větších vod se rády zdržují kachny, ale i vrány a
straky.
Přesto
si stopařskou práci raději šetříme na zimu, kdy je možno jít po jedné stopě
delší dobu a často až k loži zajíce, výjimečně k noře lišky. Právě stopařství
patří k nejčastější a nejzajímavější činnosti vycházek a výprav do přírody.
Hrabání
a rytí
O
hrabání a rytí se mnoho říci nedá. Je však velmi nápadné, jestliže se v poli
nebo v lese vyskytne. Hromádky od krtků jsou běžné všude. Stejně nápadné jsou
nory syslů a křečků s vyhrabanou prstí tam, kde se vyskytují. Dlouhé klikaté
čáry nadzvednuté země jsou dílem hrabošů a myší. Stejně nápadné je souvislé
porušení jehličnatého povrchu lesní půdy, které způsobují bažanti. Toto hrabání
nebývá hluboké. Je-li v těsné blízkosti stromku nebo keře, nezapomeňte se
podívat, zda není stromek otlučený nebo větévky keře odřené – pak to byla práce
srnce, který „vytlouká“ paroží. V mnoha krajích se dnes běžně vyskytuje černá
zvěř a její rytí upozorňuje z dálky na její návštěvu.
Poškození
lesních kultur
Nejčastěji
najdeme v lese loupání veverek. Kolem pařezů a pod stromy nás upoutají šupiny ze
spousty rozloupaných šišek. Nemůžeme se mýlit, kdo to způsobil. Stejně
neklamnou známkou přítomnosti datlovitých ptáků jsou třísky ne zemi a díry ve
stromech. Jde jen o to vypozorovat, zda máme v revíru strakapouda, datla
černého nebo jiný druh. Zařaďme do této části i již zmíněné „vytloukání“
parohaté zvěře. Srncům, jelenům a daňkům narůstají každý rok nové parůžky a
parohy. Ty jsou nejprve porostlé kůží („lýčím“), která paroh zásobuje živinami
v době vývinu. Po dozrání zvěř tuto kůži sedře o stromky nebo keře. Kdo jednou
viděl napadané cáry kůry a „oholený“ stromek, nemůže zapomenout, jak vypadá
„vytloukání“, zvláště když je celý jev doprovázen rozhrabanou zemí.
Trus
a vývržky
Mezi
trusem a vývržkem je podstatný rozdíl, i když na prvý pohled mohou vypadat
stejně. Trus odchází z těla konečníkem, vývržek je chuchvalec srsti, peří a
kostiček, který dravci a sovy vydáví z volete. Zvláště je podobný vývržku trus
lišky.
Od
trusu a od vývržků se nemusíme v lese s odporem odvracet. Jsou právě tak dobrým
pomocníkem k určení zvířete jako třeba stopy a znát je musí každý myslivec či
přírodovědec. Odborníci navíc určují skladbu potravy (hlavně z vývržků) a stanovují,
zda je daný druh škodlivý či užitečný. Zase platí to, co u hlasů a zvuků. Je
třeba dobře určit a zapamatovat si každý trus zvlášť. Je u běžných druhů zvěře
natolik odlišný, že se snadno podle trusu pozná koroptev od bažanta,daněk od
jelena, kuna od tchoře, tetřev od tetřívka, pes od lišky, králík od zajíce. Při
větší zkušenosti se určí i přítomnost ondatry, lasice, vydry, divokého prasete,
výra, puštíka, kalouse apod.
Vývržků
bývá v lese, kde se dravci a sovy zdržují, značné množství – často i pod jedním
stromem desítky. Na takovém stromě je hnízdo, nebo na něm denně sova přespává.
Nejzajímavější jsou vývržky těch, kteří špatně ve voleti tráví. Potom můžeme
vývržek pinzetou roztrhat a najít v šedých chlupech celé lebky drobných
hlodavců, žebírka, stehenní kosti. Zde teprve můžeme vidět, jak je hezká čelist
hraboše, jak je každá lebka svrchu proražená zobákem. Největší jsou vývržky
vzácné sovy – výra. Ten žije již jen na málo skalnatých místech. Vývržek je
dlouhý 6 – 12, někdy až 19 cm při tloušťce 2 – 3 cm. I bez odborného vzdělání v
nich dítě objeví bodliny ježka, lebku veverky nebo zuby zajíce. Obsahují peří
sojek koroptví, holubů i jiných ptáků. Právě podle vývržků z okolí hnízd se
určilo, že všechny sovy jsou převážně užitečné a právem je zákon chrání. Neživí
se pouze drobnými hlodavci, ale vývržky odhalí i krovky brouků a zbytky jiných
škůdců. Kostičky z vývržků nalepené na tmavý papír poskytují zajímavou sbírku
pro
přírodovědnou výstavku.
Zbytky
živočichů
Není
řídkým zjevem nález uhynulé zvěře nebo ptactva. Ale nemusí to být vždy celý
zajíc, koroptvička nebo srnec. Naleznou se i zbytky. Při procházce lesem je
třeba chodit opatrně, pozorně a bedlivě se dívat kolem sebe. Je to věc cviku a
velké umění, vidět si pod nohy
a
současně i do korun stromů. Právě pod čerstvě shrabanou hromádkou při lesní
cestě může mít liška ukrytý zbytek kořisti, který nestačila na jedno posezení
spotřebovat. Zbytek zvířete nebo ptáka jednoznačně neznamená, že se vyskytoval
právě zde. Menší živočich mohl být do lesa zanesen liškou nebo dravcem. Nesmí
nás překvapit, když hluboko v lese nebo na skále nalezneme čistě bílé peří
domácího holuba nebo v houštině peří ze slepice. Právě tak na pasece můžeme
nalézt kostru ryby, zbytky divoké kachny nebo škeblí, i když rybník je na
kilometr daleko. Svědčí to o možné přítomnosti dravců nebo šelem a my si na ně
musíme dát pozor. Dobře prohlédneme prostor, na kterém je poházeno velké
množství peří. Mohl by tam být kroužek poštovního nebo domácího holuba, vzácně
i kroužek ornitologické společnosti. Pozor musíme dát i na nálezy celých
uhynulých zvířat. Pes, kočka, vrána, liška, tchoř a další mohli zahynout jedem
nebo infekční chorobou. Takový nález by se měl hlásit myslivcům. Stane se, že
narazíme na živočicha v pytlákově oku, pasti, v železech. I to by měl vědět
myslivec nebo hajný. Neznáme-li jednotlivá pera nebo chuchvalce srsti, odborník
nám určí, komu patří.
Hnízda,
doupata, nory
Jsou
velmi nápadným znakem přítomnosti zvěře. Pokud však nejsou (zvláště hnízda)
obydleny, je těžké určit, komu patří. Často se v cizím hnízdě usadí takový
druh, který
si sám
z různých důvodů hnízdo nepostavil. Sýkorku nalezneme v datlí dutině, veverku
v
hnízdě dravců nebo vran, lišku v noře jezevce. Dobrým vodítkem může být
materiál,
z něhož
je hnízdo zbudováno (roští, hlína, peří, žíně, hadry, mech, vřes, papír,
kořínky, suché listy, sláma, proutí). Právě tak je důležitý tvar, velikost
hnízda a jeho umístění. Zase není tak důležité určení, komu hnízdo patří, jako
jeho objevení. Domácí pán se dříve nebo později přihlásí sám. Při hledání hnízd
si děti přijdou na své. Ale po objevení je třeba dbát opatrnosti, aby nebyl
rušen klid hnízdivců. Hlavně není dobře ke každému hnízdu lézt a nahlížet
dovnitř. Stačí přece, když víme, kdo k němu létá. Mláďata velkých dravců (káně,
jestřáb) mají okolí hnízda tak postříkané bílým trusem, že nás to samo donutí
zvednout hlavu. Takové hnízdo si zapamatujeme i pro příští rok. Dravci ho rádi
znovu osazují. Nory lišek a jezevců objeví obyčejně jen lesníci, kteří tuší,
kde by asi mohly být, nebo je najdou náhodně houbaři. A přece je otvor dost
velký, aby si ho povšimli i jiní návštěvníci lesa. Lidé přejdou okolo a netuší,
že se jim pod nohama krčí strachy několik mláďat. Vchod bývá pod pařezem, v
kopečku hlíny, u skály nebo v suti balvanů. Obydlená nora se prozradí zápachem,
množstvím much, zbytky živočichů a někdy i hlasem mláďat. Ve vchodu do nory
bývá na horní straně vlepeno několik chlupů ze hřbetu šelmy a lze poznat, je-li
právě dnes nora obsazena liškou nebo jezevcem. Pravého majitele mohou prozradit
i stopy v okolí. U samého vchodu bývá hlína udusaná a beze stop. Opuštěné nory
poznáme podle pavučin, které vchod uzavírají jako záclony, nebo podle navátého
listí. Za vzácný objev by se v Čechách mohla považovat nora vydry u vody. Zato
nory ondater bývají na břehu běžné. Trus na kamenech nás ujistí, že tito
hlodavci jsou nablízku.
Nory a
velká hnízda dravců by si děti měly zapamatovat a pravidelně je ročně sledovat
(nejlépe koncem května a začátkem června).
Krmelce
a jiná technická zařízení
Jsou to
výrobky myslivců. Vedle krmelců jsou to také posedy, „kazatelny“, oborohy,
seníky, lizy se solí, lapací zařízení (odchyty) apod. Upozorní nás na některou
zvěř zvláště tehdy, dostaneme-li se do zcela cizího prostředí. Výhodnější než
pátrat po těchto zařízeních je pozvání myslivců na besedu o zvěři krajiny, v
níž táboříme nebo kterou putujeme. Sledování všech uvedených znaků přítomnosti
zvěře by nemělo být samoúčelné. Mělo by dětem pomáhat v sestavení seznamu
větších živočichů a v poznání pestrosti a bohatosti naší přírody.
Dále
bychom mohli pokračovat náměty pro další obory. Všimněme si třeba, kolik
rozličných rostlin je okolo nás a zamysleme se, kolik kamenů dokážeme pojmenovat
a jak se vyznáme ve hvězdné obloze. Pokud bychom chtěli z každého oboru
zahrnout do těchto textů alespoň malý kousek, musely by mít mnoho set stránek.