Přírodovědná činnost

Příroda Čech je neobyčejně zajímavá a rozmanitá. Na světě není mnoho států, kde by na tak malém území měli soustředěné tolik rozmanité přírodní podmínky. Kromě přírodních krás je naše vlast zdobena množstvím stavebních památek, které jsou většinou zarámovány uměle vysazenou zelení. I tyto parky, zahrady, aleje patří k přírodnímu bohatství a potřebují ochranu.

Území našeho státu náleží ke dvěma soustavám a rozpadá se tedy geologicky i biologicky na dvě velké oblasti: sudetskou, kam patří velká část Čech a Moravy, a karpatskou, kam patří Slovensko a část Moravy až po karpatskou bránu. Tyto dvě části se velmi odlišují krajinnými typy i složením zvířeny a květeny.

Poznávat přírodu nelze jenom z knih, i když se ani bez nich neobejdeme. S přírodou se napřed musíme důvěrně sžít, musíme mít oči otevřené a uši natažené, musíme se naučit bystře pozorovat. Potřebujeme přírodě porozumět a naučit se chápat jednotlivé vztahy, protože my lídé do nich také patříme.

Přírodověda je nesmírně důležitou součástí výchovy a patří nedílně k činnosti každého dětského kolektivu. Tábory, víkendovky, vycházky – to vše směřuje do přírody.

Následující kapitola slouží opět jako námět.

 

Znaky přítomnosti zvěře

Hlasy a zvuky

Zeptejte se dětí, kolik znají hlasů zvěře a ptáků. Výsledek nebude valný. Natož kdybychom chtěli, aby nám hlasy napodobily. A přece je to zvláště při zjišťování výskytu ptáků velice důležitá pomůcka. Kdo by nepoznal po hlase kukačku nebo vránu! Stejně charakteristické hlasy má pro odborníka každý jiný tvor. Ale děti ani dospělí běžně nerozeznají houkání sovy od holuba, sojku od straky, zpěv pěnkavy od zpěvu sýkor, štěkání psa od „bakání“ srnce, vřeštění zajíce od vřeštění králíka. Nejlepším učením je, když se dítě k volání nebo ke zpěvu přiblíží. Snaží se zapamatovat hlas a poznat, kdo ho vydává. Je to namáhavý, ale dobrý nácvik osobní kázně, opatrnosti, postřehu, paměti, hudebního sluchu. Nejvíce hlasů zpěvu nám poskytují ptáci zvláště v době hnízdění a vyvádění mláďat, tedy v letních měsících. Mnohý zpěv je tak nápadný a známý, že se dostal do lidové poezie a písní – kukačka, hrdlička, vrabčák, křepelka, havran. Jsou to však i svérázné hlasy srstnaté zvěře. Srnec „baká“, jako když štěká hlubokým hlasem pes, jelen „troubí“, veverka „čoká“, liška v zimě v noci (někdy i ve dne) „skolí“, jako když pes vyje na měsíc. Slovy se všechno nedá popsat. Nejlepším učitelem je vlastní zkušenost, pozornost, postřeh a všímavost. Pomocníkem může být gramofonová deska, kterou má téměř každá škola mezi svými pomůckami. Nejde však jen o hlasy vydávané hlasivkami. Jde i o zvuky. Je to především pronikavé a nápadné, daleko slyšitelné klepání datlů, svištění křídel divokých kachen, tleskání křídel holubů, tiché praskání ve větvích, když veverka loupe šišky, praskot chrastí, který nás upozorňuje, že se k nám nějaká zvěř blíží.

Naučí-li se dítě poznat podle hlasů a zvuků alespoň 20 druhů ptáků a zvěře naprosto spolehlivě, může být spokojeno a bude dobrým pozorovatelem – pobyt v přírodě ho bude více těšit, bude se umět do života lesa zaposlouchat.

Stopy

Pozorovat stopy a podle nich určit druh zvěře je již úkol snadnější. Stopa na nás počká, neuniká. K určení nám poslouží klíč k určování stop a někdy stačí stopu či šlépěj  přesně překreslit a určí nám ji myslivec. V létě musíme po stopách pátrat na měkkém podkladu, hlavně v blátě, u vody, blízko kaluží. Na sněhu jsou stopy vidět vždy a všude. Záleží jen na kvalitě sněhu.

Zajdeme-li k blátivým cestám, k potoku, po dešti do polí, vyčteme ze stop především návštěvu srnčí zvěře, v horách  jelenů, někdy i divokých prasat. Na cestách k vesnicím to budou převážně stopy psů a koček, zajíců, lišky, ježka, lasice. Na polní cestě objevíme stopičky koroptví a bažantů. U rybníků a větších vod se rády zdržují kachny, ale i vrány a straky.

Přesto si stopařskou práci raději šetříme na zimu, kdy je možno jít po jedné stopě delší dobu a často až k loži zajíce, výjimečně k noře lišky. Právě stopařství patří k nejčastější a nejzajímavější činnosti vycházek a výprav do přírody.

Hrabání a rytí

O hrabání a rytí se mnoho říci nedá. Je však velmi nápadné, jestliže se v poli nebo v lese vyskytne. Hromádky od krtků jsou běžné všude. Stejně nápadné jsou nory syslů a křečků s vyhrabanou prstí tam, kde se vyskytují. Dlouhé klikaté čáry nadzvednuté země jsou dílem hrabošů a myší. Stejně nápadné je souvislé porušení jehličnatého povrchu lesní půdy, které způsobují bažanti. Toto hrabání nebývá hluboké. Je-li v těsné blízkosti stromku nebo keře, nezapomeňte se podívat, zda není stromek otlučený nebo větévky keře odřené – pak to byla práce srnce, který „vytlouká“ paroží. V mnoha krajích se dnes běžně vyskytuje černá zvěř a její rytí upozorňuje z dálky na její návštěvu.

Poškození lesních kultur

Nejčastěji najdeme v lese loupání veverek. Kolem pařezů a pod stromy nás upoutají šupiny ze spousty rozloupaných šišek. Nemůžeme se mýlit, kdo to způsobil. Stejně neklamnou známkou přítomnosti datlovitých ptáků jsou třísky ne zemi a díry ve stromech. Jde jen o to vypozorovat, zda máme v revíru strakapouda, datla černého nebo jiný druh. Zařaďme do této části i již zmíněné „vytloukání“ parohaté zvěře. Srncům, jelenům a daňkům narůstají každý rok nové parůžky a parohy. Ty jsou nejprve porostlé kůží („lýčím“), která paroh zásobuje živinami v době vývinu. Po dozrání zvěř tuto kůži sedře o stromky nebo keře. Kdo jednou viděl napadané cáry kůry a „oholený“ stromek, nemůže zapomenout, jak vypadá „vytloukání“, zvláště když je celý jev doprovázen rozhrabanou zemí.

Trus a vývržky

Mezi trusem a vývržkem je podstatný rozdíl, i když na prvý pohled mohou vypadat stejně. Trus odchází z těla konečníkem, vývržek je chuchvalec srsti, peří a kostiček, který dravci a sovy vydáví z volete. Zvláště je podobný vývržku trus lišky.

Od trusu a od vývržků se nemusíme v lese s odporem odvracet. Jsou právě tak dobrým pomocníkem k určení zvířete jako třeba stopy a znát je musí každý myslivec či přírodovědec. Odborníci navíc určují skladbu potravy (hlavně z vývržků) a stanovují, zda je daný druh škodlivý či užitečný. Zase platí to, co u hlasů a zvuků. Je třeba dobře určit a zapamatovat si každý trus zvlášť. Je u běžných druhů zvěře natolik odlišný, že se snadno podle trusu pozná koroptev od bažanta,daněk od jelena, kuna od tchoře, tetřev od tetřívka, pes od lišky, králík od zajíce. Při větší zkušenosti se určí i přítomnost ondatry, lasice, vydry, divokého prasete, výra, puštíka, kalouse apod.

Vývržků bývá v lese, kde se dravci a sovy zdržují, značné množství – často i pod jedním stromem desítky. Na takovém stromě je hnízdo, nebo na něm denně sova přespává. Nejzajímavější jsou vývržky těch, kteří špatně ve voleti tráví. Potom můžeme vývržek pinzetou roztrhat a najít v šedých chlupech celé lebky drobných hlodavců, žebírka, stehenní kosti. Zde teprve můžeme vidět, jak je hezká čelist hraboše, jak je každá lebka svrchu proražená zobákem. Největší jsou vývržky vzácné sovy – výra. Ten žije již jen na málo skalnatých místech. Vývržek je dlouhý 6 – 12, někdy až 19 cm při tloušťce 2 – 3 cm. I bez odborného vzdělání v nich dítě objeví bodliny ježka, lebku veverky nebo zuby zajíce. Obsahují peří sojek koroptví, holubů i jiných ptáků. Právě podle vývržků z okolí hnízd se určilo, že všechny sovy jsou převážně užitečné a právem je zákon chrání. Neživí se pouze drobnými hlodavci, ale vývržky odhalí i krovky brouků a zbytky jiných škůdců. Kostičky z vývržků nalepené na tmavý papír poskytují zajímavou sbírku

pro přírodovědnou výstavku.

Zbytky živočichů

Není řídkým zjevem nález uhynulé zvěře nebo ptactva. Ale nemusí to být vždy celý zajíc, koroptvička nebo srnec. Naleznou se i zbytky. Při procházce lesem je třeba chodit opatrně, pozorně a bedlivě se dívat kolem sebe. Je to věc cviku a velké umění, vidět si pod nohy

a současně i do korun stromů. Právě pod čerstvě shrabanou hromádkou při lesní cestě může mít liška ukrytý zbytek kořisti, který nestačila na jedno posezení spotřebovat. Zbytek zvířete nebo ptáka jednoznačně neznamená, že se vyskytoval právě zde. Menší živočich mohl být do lesa zanesen liškou nebo dravcem. Nesmí nás překvapit, když hluboko v lese nebo na skále nalezneme čistě bílé peří domácího holuba nebo v houštině peří ze slepice. Právě tak na pasece můžeme nalézt kostru ryby, zbytky divoké kachny nebo škeblí, i když rybník je na kilometr daleko. Svědčí to o možné přítomnosti dravců nebo šelem a my si na ně musíme dát pozor. Dobře prohlédneme prostor, na kterém je poházeno velké množství peří. Mohl by tam být kroužek poštovního nebo domácího holuba, vzácně i kroužek ornitologické společnosti. Pozor musíme dát i na nálezy celých uhynulých zvířat. Pes, kočka, vrána, liška, tchoř a další mohli zahynout jedem nebo infekční chorobou. Takový nález by se měl hlásit myslivcům. Stane se, že narazíme na živočicha v pytlákově oku, pasti, v železech. I to by měl vědět myslivec nebo hajný. Neznáme-li jednotlivá pera nebo chuchvalce srsti, odborník nám určí, komu patří.

Hnízda, doupata, nory

Jsou velmi nápadným znakem přítomnosti zvěře. Pokud však nejsou (zvláště hnízda) obydleny, je těžké určit, komu patří. Často se v cizím hnízdě usadí takový druh, který

si sám z různých důvodů hnízdo nepostavil. Sýkorku nalezneme v datlí dutině, veverku

v hnízdě dravců nebo vran, lišku v noře jezevce. Dobrým vodítkem může být materiál,

z něhož je hnízdo zbudováno (roští, hlína, peří, žíně, hadry, mech, vřes, papír, kořínky, suché listy, sláma, proutí). Právě tak je důležitý tvar, velikost hnízda a jeho umístění. Zase není tak důležité určení, komu hnízdo patří, jako jeho objevení. Domácí pán se dříve nebo později přihlásí sám. Při hledání hnízd si děti přijdou na své. Ale po objevení je třeba dbát opatrnosti, aby nebyl rušen klid hnízdivců. Hlavně není dobře ke každému hnízdu lézt a nahlížet dovnitř. Stačí přece, když víme, kdo k němu létá. Mláďata velkých dravců (káně, jestřáb) mají okolí hnízda tak postříkané bílým trusem, že nás to samo donutí zvednout hlavu. Takové hnízdo si zapamatujeme i pro příští rok. Dravci ho rádi znovu osazují. Nory lišek a jezevců objeví obyčejně jen lesníci, kteří tuší, kde by asi mohly být, nebo je najdou náhodně houbaři. A přece je otvor dost velký, aby si ho povšimli i jiní návštěvníci lesa. Lidé přejdou okolo a netuší, že se jim pod nohama krčí strachy několik mláďat. Vchod bývá pod pařezem, v kopečku hlíny, u skály nebo v suti balvanů. Obydlená nora se prozradí zápachem, množstvím much, zbytky živočichů a někdy i hlasem mláďat. Ve vchodu do nory bývá na horní straně vlepeno několik chlupů ze hřbetu šelmy a lze poznat, je-li právě dnes nora obsazena liškou nebo jezevcem. Pravého majitele mohou prozradit i stopy v okolí. U samého vchodu bývá hlína udusaná a beze stop. Opuštěné nory poznáme podle pavučin, které vchod uzavírají jako záclony, nebo podle navátého listí. Za vzácný objev by se v Čechách mohla považovat nora vydry u vody. Zato nory ondater bývají na břehu běžné. Trus na kamenech nás ujistí, že tito hlodavci jsou nablízku.

Nory a velká hnízda dravců by si děti měly zapamatovat a pravidelně je ročně sledovat (nejlépe koncem května a začátkem června).

Krmelce a jiná technická zařízení

Jsou to výrobky myslivců. Vedle krmelců jsou to také posedy, „kazatelny“, oborohy, seníky, lizy se solí, lapací zařízení (odchyty) apod. Upozorní nás na některou zvěř zvláště tehdy, dostaneme-li se do zcela cizího prostředí. Výhodnější než pátrat po těchto zařízeních je pozvání myslivců na besedu o zvěři krajiny, v níž táboříme nebo kterou putujeme. Sledování všech uvedených znaků přítomnosti zvěře by nemělo být samoúčelné. Mělo by dětem pomáhat v sestavení seznamu větších živočichů a v poznání pestrosti a bohatosti naší přírody.

Dále bychom mohli pokračovat náměty pro další obory. Všimněme si třeba, kolik rozličných rostlin je okolo nás a zamysleme se, kolik kamenů dokážeme pojmenovat a jak se vyznáme ve hvězdné obloze. Pokud bychom chtěli z každého oboru zahrnout do těchto textů alespoň malý kousek, musely by mít mnoho set stránek.