Země výjimečné přírodní krásy a tradic minulých staletí

Altaj (z mongolského Altan – ”Zlaté hory”) je nejvyšší horský masív Sibiře táhnoucí se více než 2000 km od východu na západ v samotném srdci Asie na rozhraní Mongolska (Mongolský Altaj), Číny (Gobi Altaj), Ruska a Kazachstánu. Společně se Sajanským pohořím tvoří severní část středoasijského systému velehor, navazující přes Tian-Šan a Pamír na Himaláje. V teplých dobách meziledových (interglaciálních) se do zdejších zeměpisných šířek rozšířila subtropická rostlinná a živočišná společenstva, o čemž svědčí nejen fosilní nálezy pleistocénní flóry a fauny, ale i přežívající relikty třetihorní vegetace. V dobách ledových byl Altaj opakovaně zaledněn a na jejich sklonku se stal místem katastrofických záplav (patrně největších v historii Země) v důsledku ústupu ledovců a náhlého uvolnění nahromaděné ledovcové vody v hlubokých horských údolí.

Přestože na Altaji v minulosti neproběhla zlatá horečka jako např. na Yukonu či Aljašce, nezřídka lze zde i dnes nalézt drobné zlaté nugety a na mnoha místech probíhá těžba zlata. Geografická poloha, klimatická různorodost a rozmanitost místní fauny a flóry (včetně 2000 druhů rostlin, z toho 300 léčivých a více než 200 endemických) činí Altaj jedinečným místem na světě. Krajinnou malebností patří k nejkrásnějším horám nejen Ruska, ale i celé centrální  Asie. Již   od dob prvních Evropanů, kteří tuto oblast navštívili, je Altaj tradičně nazýván ”sibiřským Švýcarskem".

Kontinentální podnebí se studenou zimou (s teplotami do -50^oC) a teplým létem (průměrná teplota 21-25^oC) a rozdílnost srážek ovlivňují charakter vegetace s bohatou smíšenou tajgou severního předhůří Altaje, alpinskou vegetací ve vysokohorském pásmu a suchou stepí v jižních oblastech při hranici s Čínou a Mongolskem. Nejvyšší hora Altaje – Belucha (4506 m) s 1 km vysokou stěnou, jezero Teleckoje (Altyn-Kol - ”Zlaté jezero”), po Bajkalu druhé nejhlubší na Sibiři (353 m), a 160 m vysoké kaskádovité vodopády na řece Čulča patří mezi největší, ne však jediné skvosty altajské přírody. Celá oblast s hojností jinde ohrožených živočišných druhů představuje jednu velkou přírodní rezervaci sotva poznamenanou dnešní civilizací.

Osídlení Altaje sahá hluboko do minulosti. Nejstarší doklady pochází z doby kamenné (paleolitu) z jeskynních nalezišť starých více než 100 000 let. Historicky se Altaj vyvíjel po mnoha tisíciletí. Opakovanou kolonizaci různými etniky dokumentují unikátní skalní rytiny a kamenné náhrobní stély, které se dnes nachází uprostřed divočiny. Na přítomnost zlata svědčí i bohaté královské hrobky z doby železné (Pazyrycké a Skytské kultury) uložené ve věčně zmrzlé půdě na posvátné náhorní plošině Ukok (z altajského ”konec světa”), které zde dosáhly svého rozmachu v 6.-1. stol. po.n.l. Vzhledem ke své geografické poloze se Altaj stal v průběhu staletí spojnicí evropské a asijské kultury a místem střetu mnoha náboženství, včetně křesťanství, islámu, buddhismu, lámaismu i šamanismu vyznávaného původním altajským obyvatelstvem.

Pro Evropana je Altaj spojen s představami romantického a tajemného Orientu. V průběhu 17. a 18. století, v době osvojení Sibiře (zejména za vlády cara Petra I. a Jekateriny II.) a postupné kolonizace přistěhovalci z evropské části Ruska, se stalo hlavním zdrojem příjmu zejména těžba stříbra, mědi a jiných minerálů stejně jako i zpracování ušlechtilých kamenů. Přes Altaj vedla jedna z hlavních obchodních cest carského Ruska směřující do Mongolska a Číny. Přes věhlasný Čujský trakt procházely početné karavany z bohatých kupeckých měst tehdejší Tomské Gubernie - Bijska a Barnaulu, dnešního centra Altajského kraje. V 19. století se tato oblast stala jednou z hlavních obilnic carského Ruska a proslulé altajské máslo a sýr se rozvážely i do vzdálených zemí západní Evropy.

Dnes obývá oblast Altaje více než 100 národností. V samotné Altajské republice (Republika Gorno Altaj), o rozloze 92 902 km²   s 200 tis. obyvateli, vyčleněné v rámci Ruské federace, jsou to zejména Rusové, Altajci a Kazaši. Kromě jazyka se národnostní pestrost odráží i v tradičním způsobu života, včetně charakteru obydlí, oděvu, stravy, umělecké tvorby a osobitých lidových slavností. Zejména centrální a jižní část Altaje si zachovala svými pastevci, lovci i výrobou kvalitních vlněných koberců původní kolorit minulých staletí. Med, léčivé byliny a výtažky z jeleních parohů (pantokryn) se stále využívají v místní medicíně. Krása panenské přírody společně s dobrosrdečností tamních obyvatel činí Altaj výjimečným místem Sibiře.

Expedice v této nejjižnější části Sibiře jsou zaměřeny na poznání přírodního prostředí a místních kultur národů Altaje. Trasa vede po stopách starých ruských karavan z historického města Bijsk založeného v roce 1627 jako pohraniční kozácká pevnost carského Ruska při kolonizaci Sibiře přes vysokohorské průsmyky centrálního pásma hor a středoasijské stepi do nejvzdálenější a nejméně přístupné části Altaje. Stacionární srubová základna leží v přírodní chráněné oblasti s regulovaným vstupním režimem 40 km od nejvyšší altajské hory Beluchy (4506 m). Suché kontinentální podnebí s mírnými srážkami převládá během letního období s průměrnou denní teplotou +21^oC (červen), +25^oC (červenec), +19^oC (srpen), +15^oC (září).

Expedice, podporující ochranu původní altajské přírody, zahrnují výpravy na koních do sibiřské tajgy, stepí a alpínského  pásma (3000-4000 m.n.m.), vysokohorský trekking, příp. rafting, stejně jako i specializované přírodovědné a etnografické výpravy. Expedice procházejí turisticky uzavřenou oblastí a mají individuální charakter.

Expedice Altaj 2010: altai.expeditions@email.cz