Jan Panec
------------------------------------------------------------------------------------------

.....vlastně něco tady mám
a tak pošlu vám to z hola,
kousek moji můzi
co darem přišla z hora


stihlos?
pátrej
tápej
mám rád když se tváříš nejistě

vím nepláčeš,
to jen unavené tělo vypouští levné sklo,co
neudrží ani tvar, a navíc
navíc je slané.Jsem ztěch kteří pláčou když umírám.
Uf.vzhůru do stavu beztíže kdy mozek se mění v to ,
co by jsme chtěli a ne co musíme.Miluju poezii


Osud
Měsíc oko noci,
Mléčná dráhá jako jazyk,který oblíz tmu,
a má mysl,která topí se v temném snu.
Miláčku polib mě,,
ostřím nože v té bílé tmě,
tak do toho,miláčku,
polib mě,jak od maminky hračku.
To je osud a lidé v něm,
ztrácejí chuť už žít,
to jen blázniví básníci snaží se vymanit.

Vrať se
Má ruka opouští tu tvou,
chvějou se rty,
když naposled řeklas ne,
už dotýkaj se jen stíny nás dvou.
Pro pár neshod,
který nemaj děj,
opouštíš lásku,
a chtíc nechtíc
jdeš hledat beznaděj.
Já nechci!
Trestáš nás za život?
Za marnivé chvíle?Zač?
jsi ta pravá,tak vrať se
a nenuť oči v pláč.
Zavřem se do sebe
a opusťme okolí,
přestaňme frajeřit,
ať praskne to soukolí,
co bere pojem o úctě nás dvou
a rozbíjí city v týhle době,
změním to,jak bůh stojí nade mnou,
prosím,tak vraťme se k sobě.

GOOD BYE
Jak spřežení šesti koňských sil
začíná pohádka o princezně,
o prožití krásných chvil,
o začátku lásek,
když přijde první máj,
i o konci po létě
sé laví o good bye.
O lovu, o boji, o přežití,
ale i o tanci, o kráse
a věnců vití.
O modrých,zelených,hnědých
očích pod víčky,
o kotoulech šaškových,
když zvonějí mu rolničky.
O životě každého z nás,
o otm,že kopřivu nespálí mráz.

Sami sobě

Jak lastura na mořském dně,
se třpití pravda na dně sklenky vína,
zdá se,že prochází skrze mne,
ten pocit, ta nezkrocená lidská víra.
Uchop sklenku,prohlídni sní,
jakou že chuť ta pravda má,
zkřiv si ústa,zuby skřípni,
potvrď, že chuť je to nevalná.
Snad vzkřísí se z útrob,
tenhle prohnilej svět,
stejně jako z páchnoucích hnojů
vyroste krásný květ.
Je nelehké žít s citem
a volně v týhle době,
v době, kdy chceme se řídit zákony,
přitom lžeme sami sobě.
Já nehraju,žiju lehce
a nestřádám starosti v sobě,
žít ze dne na den,
nelámat si hlavu,
na to dost času bude v hrobě.

Můžu?
Přesto že víme,
že bozi s námi hrají hru,
my lidé neděláme nic.
Léčíme se na nemoci,
na které dopředu víme,že umřem,
toť vše_víc nic!