Sedíš u stolu
tak jako včera
nesvítí svíčka
je tma - jak jsi to chtěl
sedíš u stolu
a jestli je
někdo kolem tebe
jestli nejsi sám
v tom zasraném světě plném krásy
ze kterého neunikneš - nikam
sedíš u stolu
a jestlipak je to tvůj stůl
tvoje duše
a tvoje tělo
které tu sedí
a zvrací
do klína který je nejblíže
sedíš u stolu
tak jako včera ...


Přece jsme spolu
a přece tolik jiní
most provazový jež nás pojí
propastí co plna zmijí

Přece jsme spolu
a tak sami jsme na kraji věků
v blažené milosti alkoholu
i od bolesti léků



Ve spleti ženských stehen a paží
něžnosti jazyků
v teplé ložnici
v polštáři zvaných těl
souznění nahoty
navzdor tvým návykům
přináším nepokoj
lituji
miluji
věřím
znám tebe i tebe
však neznám nikoho
brodím se potoky
jmu lidi za moloky
mlčím
mluvím
tiším své bolesti
tvých se však nedotknu
snad tvých nevidím


Zapomeňte na mě
jsem mrtev
a snad jsem ani nežil
snad jsem pouhým prachem
a svět prachovou peřinou
pod hlavou krásné dívčiny
zamilované do krásného mulata
který je prachem z jiné peřiny
se kterým běhávali po dvorku
na křídlech bílého ptáka
který nemůže létat




Nezříci se touhy je žít
litovat je bolest
vracíme se zpátky
abychom našli rozcestí
motáme se v labyrintu řečí
milovat je úděl
ohňostroj tělesné rozkoše
barevných paprsků a světel
padajících na zem
zpálených kousků papíru
jež se také vrací
tak jako my dva
alespoň pro jednou
toužíme
být spolu jako tenkrát
když jsme se neznali
tak jako se neznáme dnes
jen o tom nevíme


Počítáš - nebude sečteno
hledáš nebude nalezeno
věříš nebude uvěřeno
žiješ nebude žito
a nebude li pak ani ječmen
nebude pivo a v neposlední řadě
ani pito
bude-li pak vůbec ještě něco
bude toho málo
ale jistě to nebude nadarmo



Kolik slov chceš za jednu soulož potmě, lásko z krásného krepového papíru
zmačkaná a průsvitná
nebezpečná v bezpečí svého útulku
politého rumem
a rybami co jsi nachytala za úsvitu
s pitomou Eržikou co spí s mrduchtivcem Andrejem
Andrejkou jak mu říkají v přístavu
a ty sníš o obou
bisexuální a krásná
leč sama ve svém pokoji


Tma je nejkrásnější milenka,
ale ty máš něco navíc
možná jen že špatně vidím
ale hmat mám dobrý
putuji po tvém těle, které se napíná jako luk
co vystřeluje ohnivé šípy do mého srdce
putuji v myšlenkách a ty mlčí
pro každý úsměv co mi patří se nevzdávám
naděje že pozítří ..
v baru zakouřeném před zavíračkou
lovící kousky ledu ve sklenici s destilátem
s očima hlubokýma jako močál
sedíš a nepočítáš dny ani hodiny
a zato jsem ti vděčný
neznám tě - jsi bezejmenná
nechci znát tvé jméno
nebudu tě volat



Iluze jsou navoněné sračky
rozežírající mozek
způsobem zákeřným
ač sami jsme si vinni
vším
když v nahotě krále Lávry
se chlubíme šatem svým


Jsme tu sami
a nikdo s námi
ani bůh
ani slova
snad je to pravda jíž se bojíme
co do okovů života nás ková
i děsí nás
modlící se
ze strachu
pravdivějšího

jak utrpení zdá se dobré
a v bídě život
pak zdá se snadný
však možná že už pravdy není
a jedno co kdo ctíš
když přijdeš domů po modlení s rukou svou se spokojíš



Už dlouho jsem nenapsal báseň
už dlouho jsem nezvracel
životem proplouvám zasněn
jímž jsem se dříve jen potácel

užívám nočního ticha
spokojen když ženská vzdychá
do roucha andělů sploděn
ďáblem pak za ruku voděn


Kam se podíváš je bolest
malá i velká a je prostě všude
máš svůj život za který nemůžeš
a je to tvůj dar i trest
tak věříš na boha
na jeho obrázek
odpověď není a nebude
je jenom několik otázek:
komu se pokloníš
kdo ruku ti podá
zavřeš oči a stišíš hlas
nevidíš bolest
nevnímáš čas


Až se otočíš
budou jenom stopy
za tvým rozhodným krokem
tvých plochých nohou



Není jediné chvilky zaručeně pravého štěstí
po rozbité cestě svědomí
pokaždé se narodíš básníkem
- chceš-li
pokaždé si nameleš hubu
- chceš-li
pokaždé se znovu podivíš
nad tou mnohostí věcí a dějů
nad svým přístupem
nad slovy, které ti lezou z úst
i nad vším co zapíjíš
jak se díváš skrze realitu
jak nepochopíš nepochopení
svého pohledu a tohoto světa ...


Láska je všechno co mi dává,
všechno co jí beru.
Je neznámá jak louže po dešti
neprozkoumaná
odrážíš se v ní - v zrcadle snění
v nekonečnu


Nechápu bytí, které kvílí mezi ostruhami suchých soukolí
nechápu slova, která slyším napůl ucha
kvílení v uších smutného pozítří,
kdy tady nebude
to co nebylo blízké
Oči nechápu
co hledí do sebe
Otočím se uprostřed marnosti a pochopím.

Z nebe až poletí oheň
až rozpaky odložíš
až budeš se líbat tak na mě si vzpomeň
na chlápka co nepohřbíš
Víš nehledám pravdu, ani svou úroveň
pochyby nesdílím
sám jsem ohněm veden
a pálen i očištěn
když nahou múzou sveden
zamknut v objetí
náruče hřejivé


Do tvého téměř luxusního bytu
jsem přišel a večer již klonil se k ránu
opojen kořalkou mluvil o magazity
o stoletých jež zovou se storocí
Slovy jsem okouzlen vykreslil pocity,
mlčení krásu i proradnost mluvení
objevil v těle na tisíce nemocí, v bezmoci času
se obrátil na snění


Máš oči jako třešně
prsa jako melounečky
opera tě nezajímá
plachá si až po konečky
přicházíš vždy spěšně
odcházíš při rozednění
jak je všechno směšné
i když k smíchu moc tu není

Život je značený bolestmi smrtí
které tě míjejí
kopou tě do hlavy
vtékají do mozku a lezou po okolí
neukončí smyčku tvých myšlenek
jen do další tě navlékají


Jen proto
že vlaky nejezdí pod našimi okny - žiji
jinak bych se poddal
přítulnosti ojetých kol
bez zbytečných slov se jednou večer
odporoučel
volný, neobjasněný jako jeho každé ráno


Kolik je počátků nehledajících konců
v pokrouceném zrcadle času
nekonečný odraz tvých očí hledá odpověď
na prázdná slova
sypající se jako písek v hodinách
a pořád dokola ...


Zde ležím a nedýchám
neměním polohu
bezruký na této planetě bez bohů
slova .. slova .. řeči a znova
každý den z olova od znova kovaj
v pravo a nazpátek
při tanci jehňátek
supi mě klovaj

zpět na hlavní stránku