Mateřina Kálková
PŘÁTELSTVÍ S DEPRESÍ
Ve svou lebku vkládám depku,
mám ji moc rád.
Je mi blízká, když se mi
stýská
a lidi chtěj mě štvát.
Pak s depkou spolu u jednoho stolu
začnem šachy hrát,
krále stráví a potom praví,
že má i na mě hlad.
Není šance na kus žvance
depku nalákat,
A tak zdolá toho vola,
co ji měl tak rád.
31.3. 1997 – Pondělí velikonoční
ÓDA NA MAMINKU
Máme rádi naši matku,
zplodila Martinu, Lídu, Katku.
Každé říká: “Ty můj spratku,
běž pracovat na zahrádku!“
Ke dni Matek
MARNÁ SNAHA SEBEVRAHA
(má i melodii)
Padám k zemi a zas sbírám odvahu,
zůstat ležet se prý nesluší.
Kamarád by se mnou vytřel
podlahu,
vostrá slova řval mi do
uší.
REF: Hej chlape, nenech
sebou vláčet,
vždyť přece vlastní hlavu
máš.
Hleď, támhle mrzák jenom
pláče
A ty svůj život rovnou vzdáš.
PRVNÍ POLIBEK
Řekla, že Boha velebí
a do kostela chodí
a Bůh, že sídlí na nebi
a za ruku ji vodí.
Já spatřil její ručku jemnou
a záviděl jsem Bohu,
zatoužil jsem aby se mnou
vzlétla na oblohu.
A pak mě vzala za ruku,
ve mně bouře citů
a v tom citovém pazvuku
jsem spěchal do úkrytu.
Usmála se nesměle,
já bloudil v jejích očích,
krůpěj potu na čele,
svět se se mnou točí!
Ta ústa, co se na mě smála
se smála blíž a blíž a blíž
a na mých rtech jak prudce tála,
překonal jsem zemskou tíž.
Cestou z koupelny do postele, 30.11.1997
ZELENÁ SMRT
Záliba prastará, prstýnek rezavý,
těžko se přestává, Bůh tě
jí nezbaví.
Zelená palice, palice maková
láká mě velice, maminko
Málková.
Poslední doufání život mi
nevrátí,
palice zelená koulí se po trati.
Reflexní oblouky opiem zhlcené,
makové hlavičky kladívkem
drcené.
Svoboda vrtkavá nešla mi pochopit,
jak dítě na matce, závislý
chtěl jsem být.
Maková hlavice v pomníku zasklená
památka zesnulých posmrtně
zelená.
11.1.1998
BUŘIČSKÁ!!!
Vzduch se snaživě tetelí,
všechno je odporně nádherné,
krása se vnucuje,
jak Kelly Family,
melodie táhlé dotěrné.
Krása se slušností
snoubí se ctnostně,
růžová přetvářko,
zkopu tě zlostně!
Domečky malebné
sprostě jsou popsané,
v tom davu sprosťáren
autorův vzkaz:
Chápu Vás, Buřiči,
Chápu Vás, do píči,
Nechť tento nápis
čte zhulený hlas!
11.1.1998
KÁMEN INDIVIDUALISTA
Spadl jeden kámen
z kamenného mostu,
zasadil se na dně,
odtud volá: “rostu!“
Rostu jako z vody,
to je moje ctnost,
počkejte si chvíli,
zplodím nový most.
26.2.1998
SCHOULENÁ V SVÉM SRDCI
Hlavy se třou
o sebe
jak plavidla
v rytmu vlkodlaka
- nejsi
hlínou, která zapadá
trousíš slunečnice bílých
oblázků
- koruna
zlatý pramen
vysušených
bázní hor
jak plachetnice v roli mramoru
- nedýchej
a nenos mi sem
pouta sobot
černých samotou
- láska
pramení jak
křišťál
schoulená
v svém srdci
17.9.1998
RÁNO
Zlatý anděl odpočívá
ve vlnách
dlouhých stolů
- překvapená svým steskem
nevím
kam se vody stáčí
doufám
že jednou zmizí
obraz
který zužuje mé srdce
hluboko
mává vrána křídly
utrpení svatých
Volám – Odpovídá
Vstupují – Otvírá
Svítá.
25.10.1998
HODINY
V pokoji vedou hodiny
již známý proslov,
jen jsem usedla,
začaly ukrajovat čas, kdy
se to blíží.
Všechno je připraveno a
na svém místě.
Tu atmosféru znám.
Poslední pohled na známé
věci:
ztrácejí pomalu svou vyzývavou jasnost a
zapadají do hloubky prostoru
se svým JÁ NE.
Hodiny – jediné na koho je spoleh –
svým tikotem sdělují,
že se nic nezměnilo.
Omyl. – Pohled mě ujistil.
Nebyly to ty velké silné hodiny
moudře hledící se zdi,
byl to můj šmejdský klopýtající
budík ležící navíc
obličejem k peřiňáku, což
není dobré.
Je průsvitně bílý – to ho
už tuplem
zbavuje vší autority.
Možná i on je v tom se mnou,
možná ho podceňuji …
Nechám to být, uchýlím se
znovu na start.
Tu atmosféru znám.
Vždycky se tváří,
jako bych byla posádkou rakety
vysílané do vesmíru
a hraje to se mnou až do
poslední minuty,
kdy všechno zhasne – světla,
motory …
jen hodiny dále tikají, jakoby s tím nikdy
neměly nic společného.
Jejich tikání je výmluvným
gestem nezlomného charakteru.
11.3.2001