Pro Andela
Kriša

Čekala jsem lásku, lásku jak z románů,
tu co každý den jsi sliboval.
Něhu co svírá srdce po ránu,
teď už vím jak moc jsi mě miloval.
Ale láska letí, letí a stárne,
list na zemi pomalu usychá.
Všechno je pryč stejně jak touhy marné,
vždyť i voda jednou vysychá.
Srdce tvé na dlani, všechno pryč bylo brzy,
jenže už nepatří mi.,
Teď to vím a moc mě to mrzí.
Vzpomínám na tvoje básničky,
život sám je továrnou na sny.
Vždy přišly se zamilovanými psaníčky,
Vše je rychlý a přesto tak krásný.
Vždyť i milenci stárnou,
nic z toho už není.
City tiše blednou,
všechno zoufale se mění.
Jsou tu lidi co tě milovali,
zůstaň s nimi dál.
Vždyť i smrti tě vzali,
věř větru co často tě hnal.
Jsou tu pořád a budou tu stále,
byl tu i měsíc co trošku tě hřál.
Tak nehraj si na pána, nech být i krále,
čas nejednou pomohl ti dál





Dívka
Kriša


Žila dívka, krásná jako princezna,
stulená v koutě válkou se souží.
Zas další bitva co nebyla vítězná,
duší celou po princi svém touží.

Rozum s vírou v boji se utkává,
chápe to jen s těží.
Tma beznadějně naslouchá,
čas spouští vlajky z věží.

A dívka něžná přesladká ,
posledně vidí světlo.
Svému princi v náručí umírá,
pravdu do duše lidstvo jí krutě vmetlo.

Vidí záblesk jeho tváře,
byl tu s ní , kutálí se slzy.
Slunce vychází, tam jsou jeho záře,
proč ji do nebe lákáš tak brzy?

Bůh ji k sobě tiše volá,
dnes naposled upřímně se smál.
Zůstává tu pustina beznadějně holá,
nezměnilo se nic a bojuje se dál.

Nakreslíš slunce

a nakreslíš strach,

i mraky.

A zítra se svlékneš

v mracích

nebo jen snad,

ti slunce vysuší

od slz duši,

prach.

pohled nakloní

Tak chladná

po slunci.

a bledými závoji

upadám

a padám.

spím.

zpět na hlavní stránku