Tento článek jsem připravil z materiálu paní chovatelky T.R. z Brna , která nám chce takto přiblížit její lásku , začátky ,
chyby a nápady při chovu a výchově papouška Žaka . Děkuji
Paní Táňa o sobě tvrdí , že je
začátečnice a ať to uvedu , aby ji třeba někdo nenapadl . Já k tomu dodám , že tonto materiál nejenom povzbudí
, ale taky zároveň poradí a pohladí každého chovatele papoušků a proto nevidím důvod čeho by se paní Táňa mohla bát.
Za poskytnutí ji patří od nás Velké poděkování
Jako jediný z chovatelů nás totiž zavedl téměř všude a tak jsme u něj, jako jediného, viděli nejen jeho téměř celý chov, ale především umělou líheň s automaticky se otáčejícími vajíčky, místnost , kde byly jakési "ptačí inkubátory", ve kterých číhali či pospávali malí drobečci různých ptačích druhů a čekali na svá krmení, ukázal nám jak tato mláďátka, která nepoznala rodiče, ručně krmí. Na toho našeho jsme se jezdili dívat 3x (150 km), než jsme se během vteřiny rozhodli, že jej bereme domů (byl nejčipernější). Nabídl nám možnost, že když jsem doma a budu trpělivá a důsledná a budu jej každých 7 až 8 hodin ručně krmit kašičkou, že už nemusíme znovu jezdit, že si jej můžeme vzít. V místním velkoskladu nám domluvil koupi voliéry (zmiňuji se o tom níže). Koupili jsme jej v necelých dvou měsících a sami speciální lžičkou pravidelně krmili (NutriBird A21 s piškoty, strouhaná mrkev a jablka, med, ovocné šťávy a kaše MI-LUPA).
Výběr a koupě, chyby
Sama s veterinářem máme spíš pocit, že důvodem je mutace z přešlechtění umělého chovu, možná příbuzenským pářením.
Bývalý majitel tvrdí, že je to vyškubáváním, on si je však opravdu neškube.Při vší úctě k tomuto pánu velkochovateli , měli jsme s ním obrovský problém. Papouška jsme zaplatili (25. 8. 2000) 15 tisíc, s tím, že fakturu o zaplacení a CITES nám pošle dodatečně poštou. Obojí jsme obdrželi až 8. 1. 2001, tedy po 4 měsících a to až po 10 doporučených dopisech - urgencích nejprve prosby, potom výhrůžky, telefonovali jsme 2x týdně.
Dnes po zkušenostech bych asi hledala dál, už vím jak, tehdy jsem neměla ani přehled, ani zkušenosti.
Další varianta - velký kulatý vandlík na prádlo umístěný na křesle, mezi ušima vandlíku prostrčená násada od smetáku, Žakula měl nové bydleníčko, které ho zaujalo a zjevně se mu líbilo. Nám už tolik ne, proč? Násada smetáku hodně přesahovala průměr vandlíku a on zjistil, že nejlépe je kálet na koberec mimo vandlík a taky nejlepší cesta k obrazovce televize, která se dá intenzivně oťukávat, a na konferenčním stolku je stále co krást.
Dlouho jsme to nevydrželi, na zem nemohl, protože na něj ještě nebyl zvyklý pes, báli jsme se aby mu neublížil. Takže přesně po týdnu putoval do voliéry. Srovnal se s tím okamžitě, seděl spokojeně na bidýlku a jediné co jej vzrušilo, byla doba krmení. Už poznal, že se chystá bašta pro něj a já jsem to komentovala "Žako papáníčko". Pískal a bojoval o svůj žvanec jako malé miminko. Hned šel na ruku, dostal bryndák a nastalo "krmení dravé zvěře".
To byly nejkrásnější chvilky, připomínalo mi to nejen mláďátka ptáčků, když jim rodiče do hnízda přinesou potravu a oni křičí s otevřenými zobáčky, ale především jsem se vrátila o čtvrtstoletí zpátky, kdy jsem takto krmila svého syna. Někdy mám pocit, že právě tyto chvíle mezi námi vytvořily obrovské pouto a doslova závislost (obostrannou)! Navíc to ve mně vzbudilo emoce, jak jsou bezbranná zvířátka závislá na pomoci buď svých rodičů, či člověka.
Rozměr voliéry š.85, v.100, h.55, plus na výšku nožky na kolečkách. Voliéru čistíme VIRKONEM S, jelikož "šuplík" voliéry je velký, na jeho dno dáváme nastříhanou buničitou vatu z lékárny (1 role na 1/2 roku - nastříháme na velikost dna a ještě každý takový díl rozdělíme na 5 po dvou), na místa kam kakáme dáme podestýlku z pilin (lépe saje a buničinu nepromočí) a při čištění pouze smotáme plát vaty s bordýlkem osprchujeme a odrhneme rošt. Denně luxujeme létavý nepořádek kuchyňským vysavačem na drobky. Voliéra má plexiskla, takže nepořádek nepadá ven (pokud se o to naše potvůrka sama úmyslně nepostará). Misky jsme nechali původní, přidali jsme ještě velké závěsné chromové. Uvnitř má jednu velkou misku s nejoblíbenějšími hračkami (tužka, zátka z umělé hmoty od PE lahví, umělohmotný otvírák sklenic a nejoblíbenější - vršky od tub - Piknik aj.), má tam velkou houpačku, provazový i dřevěný žebřík, velký zvonek a malé zvonečky - ty má nejraději. Mezi voliérou a "šplhacím stromem" nad ní má dlouhé tlusté lano a lano ve tvaru kruhu. Protože nelétá, má další šplhací lano zavěšené vně voliéry tak, aby po něm sešplhal dolů na zem a přicupkal k nám, nebo se honil a hrál si s pejskem.
Máme 4 pokojový byt a dveře mezi místnostmi nezavíráme, on se v něm dokonale orientuje, přijde za mnou do pracovny, do ložnice, do koupelny i na WC - pozor! I tady se učí všechny zvuky a nakonec spláchne. Voliéra je sice perfektní, ale i když je na kolečkách, je dost těžká, nedá se s ní po bytě, kde jsou koberce soustavně jezdit. Jsem 24 hodin denně doma, mám v bytě pracovnu s počítačem a on mne slyšel a nechtěl být v obýváku sám.
Pořídili jsme další klec (š.45, h.45, v.75), která se dá taktéž shora otevřít jako další posez, dá se rozložit na šuplík, spodní část a pletivovou část, takže se dobře udržuje (ve vaně ji prostě celou osprchuji horkou vodou) a je praktická i pokud jedeme na chatu či k rodičům, pohodlně se vejde rozložená do kufru auta. Tato klec má ještě skládací nohu, kterou používáme pouze na balkoně nebo na návštěvách. Už jen z rozmaru jsme pořídili i sezení na kolečkách, protože když přes den pracuji a on nechce být v kleci, ale co nejblíže ke mně, s oblibou mi ničí klávesnici, zvedá telefonní sluchátko, kouše do lampy, škube faktury…, totéž u televize a když docupital do koupelny, když jsem se koupala, šplhal po dlouhých osuškách a opět vše kolem devastoval. Zatím jsme to praktikovali tak, že jsme jej dali na malý pojízdný vozíček, jenže je z umělé hmoty a on jej devastuje a navíc prdíčkuje vedle. Na pojízdném posezu je vše vyřešeno.
Pro převoz autem jsme po prvním neúspěchu převozu v kleci (bál se) koupili nejmenší kočičí přepravku, která se dá oboustranně otevírat, dali jsme nad její dno bidlo na kterém sedí, koupili malé umělohmotné závěsné misky. Přepravka má otevírací kulatá okénka a on samozřejmě čučí. Ovšem nejraději jezdí v autě na rameni řidiče - pozor nebezpečí: a) pokaká řidiče, b) ruší provoz, protože kolem jedoucí osazenstva aut jsou u vytržení a ty konce ...
Naučil se nás nepokakat, i když se mu vždy nezadaří. Vždy když jej vyndáme z voliéry, dáme jej v kuchyni na dlažbu a říkáme mu "prc", on se zatočí, udělá potřebu a řekneme mu "fuj, hodný Žako", nebo sám vyleze na spodní šprušli kuchyňské židle (tam mu to jde lépe). Když náhodou nechce, nebo trucuje, vytáhnu jeho toaleťák (vždy růžový) a už nic neříkám, je hotovo. Když jej mám na rameni dlouho a cítí svoji potřebu, začne se vrtět a krčí se, řeknu mu "nene", počká až doběhnu buď na dlažbu, nebo k umyvadlu. Sám hlásí "prc", prohlídne si dílko a hlásí "fuj". No a když to někdy nestihne a pokaká nás, skloní hlavičku, jako by se omlouval. Pokud není stresovaný a ničeho se nebojí, kaká každých 40 - 50 minut, pokud se něčeho bojí prdíčkuje každou chvilku.
Takže za poslední tři měsíce teprve děláme pokroky, já se o miláčka starám a mazlím se s ním a on mi potom řekne co jej manžel naučil. Např. telefonuje hlasem mého manžela: "no prosím … no jo … no ano..", volá na psa "ke mně, k noze", "pojď ke mně", "pocem, pocem", "co je, no co je"Žako, Žako, Žakušu, Žakínku", "co čumíš", "Žako nasedat" (to je pro něj povel, aby sed na prst), "nazdar Žako".Moc toho neumí, začal rozvazovat teprve po roce, ale o to rychleji. Co umí, říká zřetelně jako mužský hluboký hlas. Je spíše na zvuky: teče jako voda, vrčí a štěká jako pes, píská jako balonek, vrčí jako elektrický kartáček na zuby, piští jako telefon a oba mobily v domácnosti, houká jako sanitka, vrže jako dveře, napodobuje alarmy aut. Miluje mazlení, tulí se jako mimino, hlavně večer před spaním. To řeknu "Žaki mazleníčko, mazili, mazili", okamžitě vleze na můj hrudník, uvelebí se mezi prsa, doslova sedne jako slepice, nastavuje různě hlavičku, nechá se hladit a drbat a krásně, blaženě a spokojeně u toho mručí a syčí. Až mě to nebaví a on téměř spinká, řeknu mu "nasedat", vyleze na prst a jde dobrovolně spát. Voliéru zčásti na noc zakrýváme prostěradlem, aby jej nerušilo světlo televize, akvária a terária a v noci pouliční osvětlení. Ráno vykukuje zpod prostěradla a volá mne ranními rituály: nejprve vrže jako branka do obýváku (zamezení přístupu pejska), potom vrčí jako elektrická kartáček na zuby, potom teče jako voda a když ani tehdy neuspěje štěká na psa a vyřvává vše co umí. Až mě uvidí poskakuje na bidle z nožky na nožku radostí, jde se vyprdíčkovat, vyleze si na moje rameno a jde se semnou "hygienit". Když vidí jak chystám elektrický zubní kartáček, už začne vrčet jako on, když chytám na páku baterie, už teče jako voda. Když má náladu a řeknu mu "Žakínku pusinku", vystrčí svůj jazýček a cicmá mi rty a jazyk, jemně zobáčkem oďobává obličej, snaží se mi čistit zuby, uši a nos, nikdy neklovne ani nestiskne. Když je na klíně a řeknu mu "pojď si hrát" hopká, snaží se mě jemně štípnout, točí se kolem dokola mírně zvedá křídla, asi tomu rozumí a je to jeho projev hraní. Dokonce, když mu řeknu "utíkej za Ajlinkou" (pes), ta před ním skáče a utíká, on zprvu těžkopádně, jak je to žakům vlastní, za ní "utíká seč může" a občas místo chození napodobuje hopsání pejska. Mě šel od malinka bez problémů na ruku, neštípal a nekousal. Jednou mi ale téměř prokousl ret. Zachovala jsem klid, i když to hrozně bolelo a zuřila jsem, nečekala jsem to. Pátrala jsem po tom, proč. Dnes už to vím, je hrozný bázlivec a posera, bojí se všeho, co nezná, co je nové. Sundala jsem tehdy kryt z velkého monitoru a nechala jej stát na stole, do té doby to neznal a bál se ho, tak se bránil. O totéž se pokusil u syna, když si zapomněl sundat kšiltovku, ve které ho do té doby neviděl. Bojí se když vysáváme, vrčí robot nebo vrtačka, vidí cizího psa, atd.
Neměl zpočátku v lásce syna, když přišel na návštěvu, když se k němu přiblížil, chtěl jej klovnout. Vyřešilo se to tak jako s manželem, dva měsíce si Žaka vůbec nevšímal a on je potom z ničeho nic začal přivolávat pískáním, sklonil před ním hlavičku na pohlazení, nasedl na ruku, něžně, jako mě, ozobával zobáčkem prsty a olizoval je jazýčkem a jsou kamarádi. Stejně to praktikují i naše návštěvy, příbuzní, nesmí si ho vůbec všímat když přijdou. On je za chvíli zvědavý a začne vyvolávat nejprve pískáním, potom zopakuje svůj verbální arzenál a když si jej dosud nevšimnou, přicupitá sám. Je zají-mavé, že některé lidi nemá rád, ani když je zná, k jiným je přítulný.
Žako prý má mentalitu a inteligenci tříletého dítěte, já tomu věřím, protože moc dobře rozumí příkazům "nene", "to nesmíš", projevuje radost hopsáním a kývání, umí se urazit a trucuje tak, že se otočí k nám zády, adt. Zkoušíme s ním cestovat k rodičům a k bratrovi na chatu. Samotné cestování autem, nejraději na mém rameni má rád. Rodiče a prostředí u nich zná, ale je tam celý nesvůj, přikrčený a bázlivý, nevydá celý den hlásku, dokáže dokonce dva dny nejíst a nepít. Na chatě v krásném přírodním prostředí jsem s ním byla týden a bylo to téměř stejné, byl celý den se mnou v altánu, nebo cupkal za psem po zahradě, lezl po plotě, ale jak se někdo objevil (i když je znal), byl jak zařezaný a mazal buď za mnou, nebo do klece. Nepil, nežral, nepřijal ani pamlsek. Až večer, jsem si jej vzala do svého pokoje s klecí a se psem a byla s ním sama, to si trochu zobl a napil se. Asi jej opravdu cizí prostředí stresuje.
Má denně k dispozici 4 misky s různým krmením:
a) velkozrnná černá slunečnice (tu má nejraději, ale omezuji mu ji, protože se po ní prý tloustne)
b) velkozrnná žíhaná slunečnice
c) velkozrnné proso
d) ručně míchanou směsí pro velké papoušky BIOCOM Premium MIX 1 složení -(velkozrnná bílá, černá a žíhaná slunečnice, kardi, pohanka, semenec, bezpluchý oves, lesknice, kukuřice, mungo fazole, žluté, šedé a červené proso, mandlová a lísková jádra, vlašské a para ořechy, burské oříšky, dýňové semínko, sušená papája, ananas a banán s medem, rozinky). Původně jsem dávala misky plné. On si však neumí odházet prázdné slupky, tak jsem je nejprve vyfoukávala z balkonu, to ale řvala domovnice, potom jsem je vyfoukávala do vany a zachytávala je sítkem a vyhazovala. Bylo to pracné. Nyní dávám do každé z velkých misek tak 4 až 5 velkých lžic, on to komplet vyzobe, já slupky vyhodím a dám nové (nikdo mi v tom neporadil). Denně dostává ráno 2 namočené piškoty rozmíchané s vitamíny, kalciem a čtyřmi kapkami pupalkového oleje. Denně misku ovoce a zeleniny, které vyháže. Každý den má 3 naťuklé vlašské ořechy (po těch se může umlátit, vystačí mu dlouho i na zabavení). 1x za 14 dní koupím v marketech naklíčená semena, ale moc po nich nejede jen sem tam zobne. Má k dispozici stále misku s Gritem, ale moc se o ni nezajímá. Občas dostane kuřecí kostičku - po jogurtu obrovský pamlsek a zabaví se určitě hoďku. Do vody dostává 5 dnů v měsíci vitamínový preparát "Promotor", ale potvůrka to pozná a nepije to, počká si až na koupáníčko a tam to dožene. Občas dostane 1/2 sekaného na tvrdo uvařeného vejce, má to rád, ale MVDr. Tukač mi řekl, že s živočišnými bílkovinami opatrně, prý by mohl náhle umřít (přitom v literatuře to doporučují). Granule jsme zatím neměli, protože jsem vůbec nevěděla o jejich existenci. Hrozně rád, když mi sedí na rameni a já jsem po jídle, vnutí se mi do úst a pulíruje mi neskutečným a jemným způsobem zuby a vyďobává zbytky jídla.
Závěrem
můžete autorce zaslat email Rotreklová T., Brno
 klikněte na nás |
 fota jsou z 10/2000 |
Zde se dočtete o jediné zbytečné až naivní chybě jedné chovatelky papouška žaka,který se dal na dlouhou cestu nekonečným vzdušným prostorem.
Filip - jak jsme jej pojmenovali - zvládl odloučení od svých pečovatelů a cestu nad očekávání dobře.Doma se nechal bez problémů přemístit do klece,kterou už měl přichystanou. Zbytek večera jsme jej oba obletovali, ven z klece ale ještě nešel,i když by nejspíš moc rád.
V následujícím období jsme si - Filip a já - postupně vytvářeli vztah. Pracuji převážně doma, byla jsem s ním tedy v kontaktu prakticky pořád.Filip jen potvrzoval,jaká jsou papoušci fascinující stvoření.Přestože mu bylo sotva šest měsíců,už říkal několik slov. Začal chápat,že má kakat na vyhrazeném místě,ne třeba dolů z konzole tak,aby jeho hovínko teklo dolů po zácloně,anebo na koberci,anebo na mně.Moc dobře pochopil,že nemá kousat koženkovou židli u počítače nebo třeba vytahovat klávesy z klávesnice - což samozřejmě zdaleka neznamená,že to nedělal.Rychle si u nás zvyknul.Byl neuvěřitelný akrobat,v kleci dělal šílené kousky (občas přitom spadnul,ale hned se otřepal) a pořád se zlepšoval; někdy se pověsil na ruku a visel třeba jen za jednu nohu a rozhlížel se.Oblíbil si sezení na dveřích a když jsem se snažila ho přimět k tomu,aby zvolil jiné stanoviště,zavěsil se za horní hranu dveří zobákem tak,že vůbec nebyl vidět a předstíral,že tam není.Rád se mazlil,večer občas protestoval proti návratu do klece,po počáteční nedůvěře se předváděl před návštěvami,na ruku ale k nikomu cizímu nešel,dokonce ani k mému příteli. Výčet radostí a strastí by mohl pokračovat donekonečna,radosti jednoznačně převažovaly.V podstatě každý den s papouškem přinesl něco nového,Filip se také každým dnem měnil,vyvíjel,náš vztah se postupně upevňoval a zesiloval.
Zhruba po měsíci a půl,kdy jsem nikam nejezdila,jsem se rozhodla vzít ho s sebou na chalupu.Problém s klecí,která je dost obtížně transportovatelná,jsem vyřešila tak,že jsem nouzově použila klec po rozelách, než mu na chalupě vyrobíme lepší.Je sice trochu menší,ale o tolik zase ne,je poměrně dost bytelná,hlavně se ale vejde do auta (i když jen tak tak).První cesta na chalupu proběhla bez problémů.Filip cestoval v přenosce na kočky, zpočátku se bál,rychle se ale uklidnil a pozoroval "cvrkot".Pustit v autě jsem si jej netroufla.Na chalupě se podle mě cítil báječně.Obdivovali ho rodiče,bratr,pořád se něco dělo.Byl u okna,takže mohl pozorovat stromy, jiné ptáky.Brala jsem ho v chalupě z klece ven,i když vždy jen na krátkou dobu.Při této první cestě na chalupu v podstatě vůbec nechtěl létat,všechno pro něj bylo nové,většinou tedy setrvával v bezpečí na mém rameni a jen občas podnikl nějaký průzkum.
Osudným se stal až další výlet na chalupu.To byl začátek května,bylo nádherné počasí.Byla jsem s Filipem na chalupě delší dobu,vzala jsem si tam práci.Na část dne jsem jej brala s klecí ven.Filip se tvářil moc spokojeně a myslím,že mu vůbec nevadilo,že venku musí být pořád v kleci.Okusoval čerstvé větvičky,hrál si s hračkami nebo jen tak seděl s načechraným peřím a pozoroval stromy,padající okvětní plátky z jabloní,sýkorky,mraky na nebi,chalupu,nás,povídal si s námi.Napadlo mě,že by se mu určitě líbilo,kdyby mohl i venku z klece ven a všechny ty zajímavosti kolem prozkoumat sám.Nejdřív jsem si říkala,že je příliš mladý a nezkušený.Nakonec jsem ale bohužel usoudila,že jelikož vždycky,když si není jistý,jde ke mně,můžu ho pustit,když budu pořád u něj.A tak se taky stalo.Kolem poledne,když nikde neburácel žádný stroj jako třeba cirkulárka nebo sekačka na trávu, když nebyl téměř žádný vítr,prostě nic,co by ho mohlo podle mého názoru vyplašit,jsem jej vzala venku z klece.Choval se jako vždycky.Seděl mi na ruce a zkoumal zvědavě okolí. Popolítnul si k okapu a pak zase zpátky ke mně.Zkoumal chvíli dřevěnou lavičku před chalupou,zjišťoval,co je to tráva.Asi po půlhodině jsem ho dala bez problémů zase do klece. Odpoledne kolem čtvrté, když jsem se chystala odjet pryč,jsem ho pustila ještě jednou,protože pak už měl být celý večer v kleci.Filip strávil další zhruba půlhodinku venku, opět bez problémů až do chvíle,kdy se rozhodl prozkoumat slunečník.Vylétl si na něj,ale po hladkém povrchu jeho střechy mu klouzaly nohy.Trochu popojel dolů tak,že těsně nad hlavou měl větev stromu.V tu chvíli zafoukal mírný větřík,listí na větvi nad ním se zahýbalo a zřejmě ho trochu pohladilo po hlavě.Filip se lekl (aspoň tak si to vykládám) a vyletěl prudce nahoru.Vypadalo to,že přistane na stromu vedle,nestalo se tak, obrátil se ve vzduchu a letěl jakoby zpátky ke mně,ale pořád rychle nabíral výšku,přeletěl mě a v mžiku byl nad chalupou.Znovu se obrátil,ale pořád stoupal a nabíral rychlost,během pár vteřin už byl v ohromné výšce. Několikrát přeletěl nad chalupou a pak zmizel nad lesem.
Takže idyla skončila.Vyrazila jsem s bratrem do okolí.Prochodili jsme lesy směrem,kam Filip letěl,potom v několika okruzích vesnici, pořád jsme jej volali.Jeli jsme i do vzdálenějšího okolí na motorce, zastavovali a volali Filipa, ale bez výsledku.Když se začalo stmívat,nezbylo než se vrátit.Večer byl krušný - bála jsem se, že Filip nemůže noc venku vůbec přežít.Určitě se bál kdekoliv přistát - představovala jsem si,že nejspíš létal do naprostého vyčerpání, než si prostě musel někde sednout;mohl ho snadno dostat nějaký dravec.Počasí mu naštěstí přálo,bylo teplo a sice pršelo,ale hodně málo.V dalších dnech jsem po Filipovi pátrala, kde a jak se dalo.Chodila jsem po okolí,v okolních vesnicích rozvěsila plakáty.Nechala jsem vyhlásit informaci o ztraceném papouškovi v rádiích,dala inzeráty do novin,na web... Zůstala jsem týden na chalupě,kdyby náhodou našel cestu zpátky,a pořád ho hledala.Utěšovala jsem se příběhem o ztraceném mladém žakovi v knize Proč můj papoušek od Rosemary Low,který se po pěti dnech sám vrátil.Bohužel všechny moje snahy vyzněly naprázdno.
Teď je to už měsíc.Za tu dobu se mi ozvala řada ochotných a laskavých lidí,jeden kontakt dokonce zprostředkoval moderátor rádia Blaník.Domnívám se, že dva lidé ho možná skutečně viděli - po dvou dnech na jihu Příbrami (vzdušnou čarou něco přes 20 km, soudím, že tak daleko se mohl dostat),po třech týdnech v Oborách,to je kousek od Příbrami.Tam jsem prakticky ihned jela - předpokládala jsem,že pokud je ještě po třech týdnech venku naživu, bude už hladový a vyčerpaný a nedoletí daleko.Projela jsem okolí,zastavovala,volala ho,ale bohužel bez výsledku. Teď už mi pomalu dochází naděje.Snažím se doufat,že k někomu přiletěl.Snažím se nepřipouštět si,co všechno se mu mohlo díky mé hlouposti stát.
Nevím,co budu dělat,jestli se Filip nikde neobjeví.Můj vztah k papouškům se tím nemění. Tato zkušenost mnou ale hluboce otřásla.Nejspíš bych neměla tu drzost obrátit se na chovatele s tím,že jejich vypiplané mládě jsem možná takto zabila,a že chci další.Uvažuji spíš o tom,že bych mohla poskytnout domov nějakému papouškovi nebo papouškům,o které se majitelé buď špatně starali,kteří mají nějaké problémy nebo se ztratili.Také mě napadlo,že by nebylo na škodu vytvořit na webu databázi s čísly kroužků papoušků,kteří se ztratili, případně s fotkami a dalšími informacemi. Něco jako papouščí útulek je ale nejspíš hudba budoucnosti,protože zatím bydlíme v bytě,v domě,kde je všechno dobře slyšet, a sousedi,kteří přežili poměrně tichého žaka,by se nejspíš nesmířili s křikem více papoušků s možnými psychickými problémy.
Tyto úvahy ale už do tohoto příspěvku nepatří.K jeho napsání mě vedla snaha sdělit na základě vlastní trpké zkušenosti,že žakové jsou skutečně velmi dobří letci.Skutečně jsou schopní vzlétnout velice rychle a velmi vysoko a ztratit se.A člověk nemůže nikdy s jistotou předvídat, čeho všeho se mohou leknout a takto instinktivně vyletět vzhůru.Věřím,že Filip uletět nechtěl,že se vyděsil a proto vyletěl,a že už nenašel cestu zpátky. Možná,že u dospělého papouška by byla situace jiná. Četla jsem o několika případech, kdy majitelé nechávají své papoušky létat venku,u mláděte to byl jednoznačně hazard,který skončil špatně.Rozhodně nechci,aby tento příspěvek hovořil ve prospěch přistřihávání křídel.Papoušek je pták,je tedy jeho velkou přirozeností a potřebou létat.Jen bych chtěla varovat lidi,kteří si pohrávají s myšlenkou svého papouška pustit,že takový krok může mít nepředvídatelné následky, a že pro spokojenost papouška vůbec nemusí být nutný - soudě podle Filipa,který vůbec nevypadal,že by mu cokoliv chybělo.
Uvítám jakékoliv komentáře k tomuto příspěvku.
Uvítám jakékoliv komentáře k tomuto příspěvku.
Magdaléna Kolínová