TOUHA
Kruhy, kruhy zamotané,
ale jeden náhle vstane.
Šíří se a pak se úží,
podobá se mrtvé růži,
otrhané, bez plátků,
v sešlém, zimním kabátku.
Ale kdo? Ach, ten, kdo klepe
na růžové oko, slepé,
ale přece vidoucí.
Ty se bojíš zatlouci?
Pomalu se pootevře,
pomalu tě v sobě sevře
a ty budeš kolébán
jako roztančený džbán,
z něhož voda často šplíchne
do studny, jež neutichne
a dál v hloubi šumí s ní
jako slova na písni.
Kruhy, kruhy zamotané,
ale jeden náhle vstane,
než se musí proměnit
v ouško, jímž se souká nit.
|