|
|
BASKETBALOVÝ KLUB ZŠ NA KOPCÍCH TŘEBÍČ |
 |
|
Historie klubu
Cesta na vrchol 2. díl
|
Postavy i děj tohoto díla jsou vymyšleny. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná. Další školní rok. Znovu a znovu se opakující kolotoč příprav a úkolů před nastávajícím prvním školním dnem, prvním září. Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě Jan Tržil sedí ve svém kabinetu a přemýšlí o nadcházejícím období. Z jeho pohledu se v tomto školním roce a tím pádem v nadcházející sezóně mnoho změní. Zatím ještě netuší, že se Interliga rozroste o nového zástupce. Teď jej spíš trápí postavení košíkové ve škole. Klade si otázku, zda nové vedení bude i nadále podporovat rozvoj tohoto sportu. Z úvah jej vyruší náhlé zaklepání na dveře. „Dále!“ Ve dveřích se objeví známá tvář Ivy Petrové ze šesté, vlastně již sedmé B. „Pane učiteli, teď když odešly holky z devítky, tak už budeme hrát jako béčka?“ snaží se vyzvídat Iva. „Samozřejmě, budete hrát jako B-tým, a hlavně budete hrát Interligu. Ze začátku asi nebudete hned vyhrávat, ale to ani loňský holky nevyhrávaly a nakonec po třech letech Interligu vyhrály.“ Iva poděkovala za povzbuzující informace a odešla za svými povinnostmi nástěnkářky třídy. Ani ona, ani Trsátko v tu chvíli netušili, že již první kolo nového ročníku Interligy ukáže, že vše bude poněkud jinak…
~
Lucie Hálová se po večeři jde na chvíli projít ven. Je krásný zářijový podvečer. Škola se ještě pořádně nerozběhla, a tak si může zatím užívat chvilek klidu a pohody. Je sice již téměř sedm hodin večer, ale sluníčko krásně svítí a hřeje. Lucka si to namíří podél zábradlí lemující chodník u silnice k frekventované křižovatce. Přejde na druhou stranu ulice a aniž by si to sama uvědomovala stanula před výlohou cukrárny „U pudinku“. Spíše ze zvyku nakoukla dovnitř a spatřila známé tváře Zuzky a Adély. „Čau holky, co vy tady?“ „Ále, nějak nás to sem pořád táhne. Co je novýho?“ Lucka si přisedne a objedná si kolu s citronem. „Nic, ve škole zatím pohoda…“ „Tak to u nás,“ skočí ji do řeči Adéla, „se od začátku valí naplno. Jsem tam tejden a mám z toho hlavu jako sud.“ Náhle se ozvalo zapípání mobilního telefonu. Adéla se rychle přitočila ke své kabelce a vyndala svůj mobil. Ještě ani nestačila dočíst svoji textovou zprávu, když se ozval mobil Lucky a v zápětí i Zuzany. Všechny se zájmem četly stejnou zprávu: „Od 15.9. kazdy ctvrtek v telocvicne kosikova pro byvale hracky.“ „Super,“ vykřikne Lucie, „Trsátko nezapomněl. Už se těším, bude zase legrace. Ale teď už musím letět. Venku je skoro tma a našim jsem řekla, že přijdu brzy. Čau, dámy.“ Lucka se rychle zvedá ze své židličky a rychlými kroky si to krásným zářijovým večerem namíří k domovu.
~
Trsátko sedí v učebně informatiky a více než kouká, spíš zírá na monitor zapnutého počítače. Má před sebou zbytek volné hodiny. Právě dokončil rozesílání e-mailových zpráv bývalým hráčkám. Předtím stačil také poslat elektronickou poštou propozice nového ročníku Interligy. V duchu snová nové plány na nadcházející sezónu. Vloni se jeho týmu podařilo poprvé v historii školy vyhrát Interligu. Letos by měla jeho děvčata na tento úspěch navázat. Před sebou na monitoru má soupisky obou týmů. Obě družstva povýšila o jedno místečko v pomyslném pořadí na této škole. Z „béčka“ se stalo „áčko“, a „prťata“ si poprvé zahrají Interligu jako „béčko“. Na bílém pozadí obrazovky čte učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě pomalu jména všech svých svěřenkyň.
„A“
4 Michaela Kulíšková 5 Markéta Fuchsová 7 Monika Cvaková 8 Markéta Růžová 9 Kateřina Fíková 10 Kateřina Šimíčková 11 Ilona Králová 12 Simona Dubnová 13 Lucie Benešová 14 Martina Syrová 15 Žaneta Drápková
„B“
4 Iva Petrová 5 Eliška Sobolová 6 Zuzana Bláhová 7 Veronika Šimíčková 8 Romana Gajdová 9 Kateřina Dupalová 10 Lenka Novotná 11 Hana Freibergová 12 Petra Dvořáková 14 Kateřina Dvořáková 15 Alena Kopalová 17 Kateřina Fořtová 18 Lenka Hirtová
~
Z úvah o sestavování základních pětek a o ambicích jednotlivých družstev v soutěži vyruší Trsátka školní zvonek oznamující konec hodiny. Jan Tržil se velmi rychle vrátí do reality a odchází na dozor na chodbu v prvním patře školní budovy. „Dobrý den, pane učiteli.“ zahlaholí za jeho zády Katka. „Já jsem taková koza, pane učiteli. Já u tabule o přestávce všechno spočítám a v písemce to zkoním. To zase bude troják jako vyšitej.“ „To se občas stane, hlavně jestli to opravdu umíš.“ „Já, to umím, že Petro.“ obrátí se Káťa na přicházející sestru Petru. „A co ty, Péťo, taky jsi zkonila písemku?“ vyzvídá Trsátko. „Ani né, jen nevím jestli mám dobře ten poslední příklad.“ „Kolik bylo příkladů?“ „Nó, dva.“ trošku s rozpaky odpoví Petra. „Aha,“ usměje se učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, „ze všech dvou příkladů mám jeden blbě…“ „Asi tak nějak.“ odvětí za obě děvčata Katka Dvořáková. Zároveň s Katčinou úvahou se ozval školní zvonek. „Tady pořád jen zvoní,“ rozčiluje se Trsátko, „a pořád jen na hodinu. Tak, kočky, do třídy. Co máte?“ „Příraz.“ zahlaholí košíkářky téměř současně a rychle zmizí za dveřmi třídy.
~
Úterní ráno jako je vymalované. Přestože již začal podle kalendáře podzim, počasí je velmi teplé a slunné. Kam však sluníčko nesvítí je ponurá školní šatna v této ranní době okupovaná děvčaty z A-týmu, chystajícími se na svůj trénink. „Dámy, mě se dneska nechtělo vůbec z postele.“ stěžuje si Simona Dubnová. „To ti určitě věřím,“ provokuje Ilča Králová, „protože se ti nechtělo vstávat, tak jsi tady byla už půl hodiny před tréninkem. Nekecej. Nemohla jsi dospat…“ „To zrovna,“ rozčiluje se Simča, „musela jsem napsat úlohu z matiky, když jsem ji včera zasklila.“ Do šatny postupně přichází i ostatní děvčata. Některá dobře naladěná, jiná ještě skoro spící. Mezi posledními se přiřítí Katka Šimíčková. „Holky, máte domáčko z máti?“ „Jo.“ odvětí trošku nasupeně Simona. „Já né,“ ozve se z rohu místnosti Monika Cvaková, „dá mi to někdo obtáhnout?“ „Na, ale pohni si, za chvíli začíná trénink.“ Děvčata postupně schází ze schodů od šatny do tělocvičny. Mají před sebou jeden z posledních tréninků před startem nového ročníku Interligy. Zatím jejich hra neodpovídá jejich kvalitám, aspoň tak to říká učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě Jan Tržil, ale to se časem bude zlepšovat. Snad. Za nedlouho již jsou košíkářky v plném tréninkovém zápřahu. Z tělocvičny se ozývají pokyny trenéra: „Zrychlíme to! Přesnější přihrávky! Ruce pořádně nahoru při tý střelbě! Katko, to se musí dávat…“ Po tréninku mají dívky kupodivu velmi dobrou náladu, přestože je čeká ještě minimálně dalších šest vyučovacích hodin. „Pane učiteli,“ zvídá Markéta Růžová, „myslíte si, že něco vyhrajem?“ „Já doufám, že ano.“ s jistotou odpoví Jan Tržil. „A co béčko?“ ptá se Katka Šimíčková. „To by tě zajímalo, viď. Už se těším až proti sobě nastoupí ségry Šimíčkovy…“ žertuje Trsátko. „Ale my je porazíme!“ nepřipouští problém Katka „To doufám,“ na to učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, „ale holky z béčka mají za úkol porazit vás…“ „To se jim nikdy nepodaří!“ rozhodně vykřikne téměř celé družstvo. „Uvidíme.“
~
Konečně je pátek. Po celotýdenním shonu má Trsátko alespoň páteční rozvrh tak trošku v odpočinkovém rytmu. Střídá totiž informatiku s pracovními činnostmi. Pomalu končí velká přestávka a tím i vysílání školního rádia Fantázia. Písničky na přání dnes pro své spolužáky připravily Eliška Sobolová, Romana Gajdová a Veronika Šimíčková. Všechna tři děvčata jsou nejen dobré košíkářky, ale také schopné moderátorky. Společně právě opustili rozhlasovou místnost a pomalu se loudají do třídy na další vyučovací hodinu. Katka Šimíčková a Monika Cvaková se o přestávce zastavili v šatně v obchůdku se zdravými nápoji, nakoupili zásobu na zbytek výuky a taktéž pomalými kroky odchází za svými školními povinnostmi. Ve stejnou dobu se kolem šatny, rozhlasu a výtahu vrací z krátké porady u ředitele školy i Trsátko. Se všemi děvčaty se setká přesně před dveřmi výtahové šachty. „Pane učiteli, že nás svezete?“ žadoní děvčata. „Tak pojďte.“ Dívky se jedna po druhé nasoukají do výtahu. Jako poslední nastoupí učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, Jan Tržil, a navolí cílovou stanici. „Zejtra prohrajete!“ škádlí Katka Svoji sestru Verču. „Jen abyste neprohrály vy.“ nedá se Veronika. „Ale zejtra fakt prohrajete.“ neodbytně provokuje Katka. „To se teprve uvidí!“ prohlásí rozhodně Verča. Výtah zdárně dorazil do druhého patra. Dveře se otevřely a dívenky postupně vystupovaly. Všechny se poslušně odebíraly do svých tříd za svými povinnostmi. Jen Katka se na chvíli zastavila a téměř prosebně pronesla: „Pane učiteli, ale co když opravdu prohrajeme…?.
~
Sobota, první kolo nového ročníku Interligy začíná právě dnes. Dívky z obou domácích týmů se již delší dobu na tento den neobyčejně těší. Konečně se uvidí, který tým hraje lepší basket či bude mít ve vzájemném souboji více štěstí. „Čau holky,“ vletí do šatny Zuzka Bláhová, „jak se těšíte?“ „Musíme aspoň něco vyhrát!“ rozhodně prohlásí kapitánka Alča Kopalová. „Ahoj,“ pozdraví ostatní právě přišedší Simča Dubnová a Ilča Králová, „to jsme první z áčka?“ „Jo.“ odvětí Eliška. „Tak co,“ sonduje Simona, „vyhrajeme?“ „Trsátko říkal, že dneska máme na první a druhý místo.“ uvažuje Romana. „Snad bude mít pravdu…“ trošku nejistě pronese Lenka Novotná. Z prostoru od tělocvičen se náhle ozval jakýsi lomoz a hluk. Právě přijely soupeřky. Dívky nemají čas ani chuť koukat na výškové parametry soupeřek. Prostě musí předvést svoje umění na hřišti a pak se uvidí. Rády by vyhrály. „Áčata“ již mají zkušenosti, „Béčata“ by vyhrála poprvé v Interlize…
~
„To jsme to teda zvoraly.“ tiše pronese Eliška po příchodu do šatny po prvním zápase Interligy. „To je fakt,“ smutně souhlasí Verča, „to se mělo vyhrát.“ „Tak co ségra?“ provokuje Katka Šimíčková, „Prohrály jste!“ Do šatny vletí jako velká voda Iva Petrová. „Holky, Trsátko říkal, že jsme hrály super. To prý od nás nečekal.“ „Ale prohrály jsme.“ oponuje Eliška. „To nevadí, ještě máme dva zápasy. Určitě je vyhrajeme.“ podpoří Ivu Zuzka. „Jen aby.“ provokuje Monika Cvaková. „Náhodou, víš co říkal Tržil o vaší hře…?“ prohlásí rozhodně Katka Fořtová. „Co by mohl říkat, vždyť jsme vyhrály.“ odhaduje trenérův výrok Markéta Fuchsová. „Néé, že jste utrpěly vítězství.“
~
Čas se nezadržitelně řítí kupředu, nelze jej zastavit, ba ani zpomalit. Košíkářky, některé pravidelně, některé méně pravidelně, pilně trénují a připravují se na další kolo Interligy. Tentokrát se hraje v Jilemnici … a tam to bude opravdu „hustý“. V malé tělocvičně dívky neumějí moc dobře hrát, nejsou na takové podmínky zvyklé. Ale přesto mají chuť podat co nejlepší výkon. Čtvrteční ráno je nevlídné, deštivé. Již jen znát, že se pomalu ale jistě blíží vláda „paní zimy“. Listí ze stromů téměř všechno opadalo, jejich holé koruny dávají ráz nevlídným, po ránu do šeda zbarveným, městským ulicím. Není divu, že se Simoně Dubnové nechce vylézt ze své vyhřáté postýlky. Po letmém pohledu z okna svého pokoje v šestém patře panelového domu si v duchu pomyslí „To zas bude den.“. Pomalu se oblékne, v kuchyni lehce posnídá čaj a rohlík s máslem, zkontroluje čas na svých hodinkách a hbitě, ač nerada, odchází do nevlídných a deštěm smáčených ulic města. Na křižovatce u kruhového objezdu na ni již čeká prokřehlá Ilča Králová. Obě dívky si to hned namíří rychlými kroky směrem ke škole. Ne, že by se až tak moc těšily na výuku, ale ve škole je přeci jen tepleji než venku. V šatně u tělocvičny jsou jako vždy mezi prvními. Dnes přišly dokonce dříve než učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě zvaný Trsátko. Klidně se převlékly, dokonce si stačily podělit o své zážitky ze včerejšího odpoledne, zkontrolovat vzájemně domácí úkoly na dnešní vyučování a pomalým tempem vstoupit do prázdné tělocvičny. „Vás tady teda zase je“, rozčiluje se Trsátko, „je pomalu čtvrt na osm a na place dva kusy košíkářek. Tomu se říká ideální stav. V sobotu v Jilemnici to bude nářez.“ „Holky určitě přijdou“, hájí zbytek týmu Ilona. „V poledne…“ oponuje Trsátko. Náhle se mezi dveřmi tělocvičny objevily další hráčky: Markéta, Lucka, Míša a Monika. „No sláva“, raduje se trenér, „aspoň si zahrajete tři na tři. Máte na to deset minut…“ Děvčata souhlasí. Rozdělí se na dvě skupiny a zahájí hru. Vědí, že ve třech se pořádný basket hrát nedá a podle toho taky vypadá jejich hra. Po několika minutách jsou dosti unavené. Náhle při obranné činnosti Simča zakopne a upadne. „Co je?“ okamžitě se zajímá o zdravotní stav Trsátko. „Ále,“ brání se Simona, „neumím chodit a chci běhat. Nebo tak nějak to říkáte, néé?“ „Jo, ale vážně, je ti něco?“ „Bolí mě noha. Nemůžu na to pořádně šlápnout.“ „To bude výron. Mazej do kabinetu a pusť si na to studenou vodu.“ Simona odchází spolu s Trsátkem do kabinetu. Noha ani pod studenou sprchou nepřestává bolet. „Ukaž, zatáhnem to obinadlem. No nic, je ti doufám jasný, že v sobotu nehraješ. To vypadá nejmíň na tři až čtyři týdny…“ Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě vůbec neměl radost z nastalé situace. Jeho současná nejlepší hráčka A-týmu nebude v nejbližších pár týdnech k dispozici. A to ještě netušil, že Simona nebude trénovat a hrát pouhé čtyři týdny, ale podstatně déle.
~
Nevlídné sobotní ráno – přesně v pět hodin ráno zazvonil Trsátkovi budík. Rychle se obléká, posnídá a po „ranní očistě“ odchází rychlými kroky na autobusové nádraží v nedalekých Budkách. „To zase bude den“, pomyslel si v duchu a nastoupil do právě přijedšího autobusu. Dneska mají dívky před sebou velmi těžkou zkoušku. Odjíždí ke druhému kolu Interligy do Jilemnice, kde mají nejmenší hřiště ze zúčastněných škol. Navíc se zde děvčatům, ať již současným či minulým hráčkám, vůbec nedaří. „Ani dnešek asi nebude vyjímkou. Jak A-tým, tak Béčko nastoupí bez několika hráček základní sestavy…“ Trsátko rychle zamítá černé myšlenky. „Třeba se to dnes zlomí.“ Ani on, ani dívenky však netušili, že černé prokletí tělocvičny v Jilemnici hráčky v letošní sezóně opět neprolomí „Tak jsme to dneska projely.“ Povzdechla si Eliška po nástupu do autobusu po právě skončeném turnaji v Jilemnici. „Náhodou to nebylo tak hrozný,“ uklidňuje ji Alča, „jen nám to tam nepadalo.“ „To je ale taky důležitý.“ Vmísí se do rozhovoru Lenka Novotná. „Hrajete první sezónu, tak co byste chtěly.“ Poučuje hráčky B-týmu Simona, „My jsme prohrávaly mnohem víc. Váš čas určitě ještě přijde.“ Zpáteční cesta autobusem probíhala vcelku klidně. Dívky se bavily každá po svém, některé dospávaly ranní vstávání, některé se bavily různými hrami. Učitel matematiky a fyziky trenér v jedné osobě Jan Tržil byl s výkonem svých svěřenkyň velmi spokojen. Nevyhrály sice turnaj, ale na hřišti byly svým soupeřkám rovnocennými partnery. A to je velmi podstatná záležitost.
~
Ve velkém sálu Maxi klubu je v pátečním odpoledni nezvykle živo. Na pódiu rozbalil své nádobíčko DJ Bóža. Na jeho pravidelnou Eko disco párty chodí stále více návštěvníků. Mezi pravidelné hosty patří bývalé i současné hráčky basketbalového klubu. Dnešek samozřejmě není vyjímkou. Je pátek, zítra je volno, nemusí se do školy, je čas na aktivní odpočinek a zábavu. Mezi hosty „Maxálu“ nechybí Lucka Dostálová ani Lucka Hálová. „Koukej“, pronese Lucie Dostálová, „nejsou támhle holky z basketu?“ „Myslíš z našeho bývalého týmu nebo současný záklaďačky?“ odpoví otázkou Lucka Hálová. Než se obě dívenky stačí nadát, přišourají se k nim pomalou chůzí Monika Cvaková, Katka Šimíčková, Kateřina Fíková, Martina Syrová a Žaneta Drápková. „Co vy tady?“ vyzvídají obě Lucie. „Ále, potřebujeme se trochu odreagovat.“ hbitě odvětí Monika. „Ve škole začíná pěkná pakárna,“ přidá se Katka Šimíčková, „začínají poslední přípravy před přijímačkama.“ „To je fakt.“ na to Žaneta. „Už aby bylo po přijímačkách. Docela je mi z toho úzko.“ „A co vy, jak je na střední škole?“ vypálí otázku dosud mlčící Martina. „Škoda mluvit,“ stěžuje si Lucka Dostálová, „jedním slovem hrůza, a tím nemyslím vašeho školníka. Pořád něco píšeme, pořád po nás chtějí vědomosti. Od rána do večera ležím v učení.“ „Ty si stěžuj“, provokuje Lucku Monika, „ty jsi měla pořád samý jedničky, nejhůř dvojky…a pochybuju, že v tom nepokračuješ.“ „Náhodou“, říká téměř chlubivě Lucie, „už vím co je trojka…“ „To ještě není tak hrozný, co se ti na tom nelíbí. Já mám sem tam nějakou trojku i na základce.“ oponuje Katka Šimíčková. „Počkej, nech mě domluvit!“ rozčiluje se Lucka. „Už vím i co je čtyřka – z matiky.“ „Ale pětku nemáš?“ vyzvídá Monika. „Zatím ne.“ Do rozhovoru se vloží také Lucka Hálová: „Neboj, Lucy, to přijde…“ „Ty dokážeš potěšit!“ rozčiluje se Lucie Dostálová. Ještě se nadechla k pokračování, ale větu již nedořekla, neboť DJ Bóža začal opět na pódiu vařit svoji novou kolekci písniček. Dívky si rychle vzpomněly na původní účel své návštěvy Maxi klubu a společně se odebraly na taneční parket. Do přijímaček ještě zbývá pár měsíců, tak proč si jimi kazit dnešní večer. Navíc zítra nehrají. Mají volno. Čest reprezentovat školu mají jejich mladší kolegyně. A co je nejpodstatnější – za dva týdny jsou Vánoce, nejkrásnější svátky v roce.
~
Pondělní ráno. Venku konečně napadl čerstvý, bílý sníh. Příroda se oděla do sněhového kabátu, ale podle televizní předpovědi toto nádherné počasí nemá mít dlouhého trvání. Vánoce budou zase s největší pravděpodobností „na blatě“. Ve školních chodbách bývá touto brzkou ranní dobou absolutní klid. Kdo by taky před Vánocemi po ránu kamkoli spěchal. Dnes ráno se však na chodbě občas mihnou postavičky žáků a žákyň 7.B. Ne že by děti byly tak vzorné a časně ráno s radostí a úsměvem na rtech toužily po vzdělání. Dneska mají třídnickou hodinu. Jejich třídním není nikdo jiný než učitel matematiky a fyziky a trenér košíkářek v jedné osobě Jan Tržil. Mezi prvními do školy vcházejí i Iva Petrová a Katka Dupalová společně s Lenkou Novotnou, Zuzkou Bláhovou a některými dalšími spolužáky. Dívky procházejíc školní chodbou lemovanou po obou stranách nástěnkami, mimo jiné i nástěnkou basketbalových družstev s výsledky předchozích zápasů, hodnotí svoje sobotní vystoupení na ZŠ TGM v Budkách. „To jsme v sobotu zase bodovaly.“ uvažuje nahlas Zuzka. „Náhodou,“ oponuje Ivča, „nebylo to až tak špatný. Mohly jsme porazit i Jilemnici, ale ten konec jsme nezvládly.“ „Co byste chtěly v sedmý třídě…“ na to Katka. „Proti deváťačkám se dost blbě vyhrává. Nezapomeňte, že ony to hrají o trošku dýl.“ „Nestěžujte si, dámy,“ vmísila se do rozhovoru Léňa, „jeden zápas jsme vyhrály – a to je taky dobrý. Trsátko měl sice připomínky, ale bylo na něm vidět, že je spokojenej.“ „To máš pravdu.“ souhlasí ostatní hráčky. Dívky si uvědomily, že stanuly před dveřmi své třídy. Jako obvykle byly první, Lenka otevřela dveře a všechna děvčata se usadila do svých lavic. Turnaj v Budkách byl vyřešen a odsunut do minulosti. Dívky čeká třídnická hodina a poté poslední školní týden v tomto kalendářním roce. Vlastně necelý. V pátek totiž hrají Vánoční turnaj. Hrají doma a to bude úplně jiná situace. A pak…? Pak už nejkrásnější svátky v roce – Vánoce.
~
Konečně je pátek. Na tento den se všichni žáci školy asi nejvíc těší. Poslední den výuky před víkendem. Tento pátek je pro většinu žáků jako každý jiný. Pouze košíkářky považují tento den za vyjímečný – hrají vánoční turnaj, a hlavně nemusí se učit. Počasí venku stojí za „starou belu“. Prší, občas se mezi kapkami deště objeví malá zbloudilá sněhová vločka. Předpověď počasí se meteorologům podařila. Bohužel. „Ahoj holky!“ zdraví mezi dveřmi šatny Ilča ostatní spoluhráčky. „Seš ňáká zmoklá.“ škádlí Ilonu Katka Šimíčková s Monikou Cvakovou. „Asi tam prší.“ brání se Ilča. Načatý rozhovor přerušila ostatní děvčata, která postupně přicházela, aby se připravila na svoje utkání. Pro dívky sedmých, osmých a devátých tříd byl dnešní turnaj dalším v řadě již odehraných mačů. Ale holky ze šestek dnes prožívají svůj velký den. Hrají svůj první turnaj, své první velké zápasy. „Nějak se mi nechce.“ prohlásí do ticha šatny Šárka Mácová, která má se svými spoluhráčkami dnes premiéru v dresu své školy. „Ty si stěžuj,“ říká Barča Sovová, „ty nejseš takovej prcek jako já. A aspoň dohodíš na koš…“ „To nevadí, ale stejně je mi divně po těle.“ brání se Šárka. Do hovoru se vmísí Elča Sobolová. „Nebojte holky, až budete na hřišti, tak to přejde. To je normální. Já si pamatuju, že jsem před prvním zápasem nemohla usnout, brzo jsem vstávala a taky jsem měla divný pocity. Ale na hřišti mě to hodně rychle přešlo a bylo to v pohodě.“ Nastalo opět hrobové ticho. Děvčata se postupně převlékla do sportovního. Některá do červených dresů, jiná oblékla dres s barvou žlutou. Do zahájení turnaje zbývala ještě necelá hodina.
~
Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě sedí po ránu ve svém kabinetu a přemítá jak to udělat, aby dnešní turnaj byl úspěšný po všech stránkách. Pomoc přislíbila i jeho kolegyně, která bude mít na starosti A-tým. Ještě mu zbývá nakopírovat zápisy na jednotlivé zápasy, nalepit na zdi tělocvičen rozpisy utkání a tabulky jednotlivých skupin, připravit časomíru a určit zapisovatele do obou tělocvičen. Určitě může počítat s pomocí svých hráček. Ještě poslední letmý pohled okolo sebe v kabinetu, kontrola, zda na nic nezapomněl a může odejít spojovací chodbou do areálu tělocvičen školy. V okolí tělocvičen byl na tuto dobu neobyčejně čilý ruch. Hráčky všech tří domácích týmů byly již připraveny nejen hrát, ale hlavně pomoci Trsátkovi v organizaci příprav. Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě Jan Tržil, zvaný Trsátko, rozdal úkoly a odešel do kabinetu tělesné výchovy připravit časomíru a stopky. Náhle se z chodby ozvaly jakési zvuky. Trsátko zpozorněl, ale zůstal sedět v kabinetu. Při bližším zkoumání hlasů, linoucích se zpoza dveří, zjistil, že patří sestrám Šimíčkovým. „Dneska vám to nandáme!“ provokuje Katka Verču. „To se ještě uvidí.“ brání se mladší Veronika. „Ani si nevrznete a budete rády, že nebudete poslední.“ opět se pouští do Veroniky starší sestra. „Nebudem poslední, protože poslední budete vy.“ „Jsi si tím naprosto jistá?“ na to Katka. „Možná nebudem úplně první, ale určitě budeme lepší než vy. Ale jsem si jistá tím, že vy to dneska rozhodně nevyhrajete. Abyste vůbec postoupily ze skupiny…“ „Uvidíme!“ pronesla rozhodně Veronika a ještě chtěla cosi dodat, ale všimla si ve dveřích stojícího učitele matematiky a fyziky a trenéra v jedné osobě. „Jéé, dobrý den, pane učiteli.“ pozdraví obě dívky téměř současně. „Ahoj,“ odpoví Trsátko, „teda vás poslouchat – to je síla. Místo toho, abyste si popřály štěstí a úspěch, se tady dohadujete kdo koho porazí. Já bych to nechal až na hřiště. Navíc jste v jiných skupinách, takže proti sobě možná ani hrát nebudete. I když bych byl docela rád, kdyby jste se potkaly ve finále.“ „To my taky, ale prvně se tam musíme dostat.“ „To máte úplnou pravdu, děvčata.“ souhlasí trenér. „Ale teď se běžte připravit, protože vám zrovna přijely soupeřky. A hodně štěstí, ať v tom finále vyhraje lepší družstvo.“ Děvčata poděkovala a rychlými kroky se odebrala každá ke svému družstvu. „Nebylo by špatný, kdyby se oba mančafty potkaly ve finále, zvlášť pro béčko by to bylo super. Áčko se tam snad dostane…“ uvažoval v duchu Jan Tržil. To však ještě netušil, že zhruba za pět hodin se ve finále turnaje obě jeho družstva rozhodně nesejdou.
~
V šatně je v průběhu turnaje živo. Holky všech tří domácích týmů probírají dosud odehrané zápasy. Áčko i béčko přesvědčivě vyhrály svoje skupiny, céčko sice vše prohrálo, ale po velmi dobrých výkonech. Přání Trsátkovo se začínalo pomalu stávat skutečností. „Holky, bomba!“ vletí do šatny Katka Dvořáková. „Céčata porazily TGM z Budek a budou hrát o pátý místo.“ „To je bezva,“ ozvala se kapitánka Alča, „ještě musíme my a áčko vyhrát semifinále a jsme jedničky.“ „Asi nebudem“, pronese právě přišedší Elča, „holky z áčka právě prohrály semifinále, takže je to na nás, dámy. Máme jít dolů, za chvíli hrajem.“
~
Počasí se trošku umoudřilo. Přestalo pršet, dokonce občas vysvitlo sluníčko. Rozhodně však by bylo příjemnější, kdyby padal sníh a mrzlo, jak bývávalo ve druhé polovině prosince zvykem. Ale ani takové počasí nemohlo košíkářkám zkazit náladu. „Tak co, ségra, kdo je lepší?“ provokuje sestru Katku Verča Šimíčková. „Náhodou jste vyhrály pár zápasů.“ brání se Katka „Náhodou jsme vyhrály úplně všechno, na rozdíl od vás.“ „No jo, jednou jste lepší…“ smutně odpoví Katka Veronika s radostným úsměvem na rtech odchází do šatny. Konečně je v lepším týmu než ségra, konečně ji Katka nebude říkat „prcku“. Zjištění, že její tým je rovnocenným partnerem všech ostatních družstev ji ještě dlouhou dobu bude hřát u srdíčka. Ale teď se rychle převléct a hurá ze školy. Školní starosti hodit za hlavu. Dneska byly nejlepší, a co víc – škola končí, začínají nejhezčí svátky roku – Vánoce.
~
Zima o sobě dává pořádně vědět. Konečně. Mrzne jako když praští. Rtuť teploměru se i přes den nevyšplhá nad mínus deset stupňů. Od poloviny prosince loňského roku leží v ulicích města sníh. A vůbec ho neubývá, ba naopak. V cukrárně „U pudinku“ je živo i v pozdních odpoledních hodinách. Všechny stolečky jsou plně obsazeny a dvě číšnice v krásných modrobílých kostýmech mají spoustu práce. Při letmém pohledu na návštěvníky cukrárny zjistíme, že jsou zde většinou starší občané či návštěvníci města. Pouze stoleček v koutě místnosti, kde kdysi sedávaly jejich starší spoluhráčky, je obsazen současnými hráčkami školního basketbalového klubu. Dívenky právě rozebírají své zážitky z vánočních prázdnin. A není jich málo, takže si ani nevšimly, že se k nim přiblížila sama blonďatá majitelka cukrárny „U pudinku“. „Tak co, sportovkyně, co si dáme?“ ptá se hbitě děvčat. Dívenky si postupně objednávají. Některá kolu, jiná sprite či fantu. Majitelka si vše poctivě zapisuje do notýsku. Za chvíli se opět objevuje u stolečku, tentokrát s táckem, na kterém se tyčí objednané nápoje a prázdné skleničky. „Ještě si budete něco přát, košíkářky?“ vyzvídá majitelka cukrárny. Verča se překvapeně podívá na kamarádky, potom na číšnici a se zvláštním výrazem v očích si dodá odvahu a zeptá se: „Jak víte, že hrajeme basket?“ „No, už nějaký čas vlastním tento podnik a spousta vašich starších asi už bývalých spolužaček tady sedávalo. Ani vy tady taky nejste poprvé.“ „Ale to ještě neznamená …?“ chtěla se zeptat Elča. Majitelka cukrárny „U pudinku ji ale nenechala domluvit a se slovy „Koukněte.“ ukázala na zeď za pěticí sedících děvčat. Jako na povel se holky všechny téměř současně otočili a úžasem téměř oněměli. V cukrárně u stolečku v rohu nesedí poprvé, ale výzdoby na zdi si ještě nikdy nevšimly. „Tak už víte,“ chlubí se servírka a majitelka cukrárny v jedné osobě, „kdo tady pravidelně sedává?“ „To je super.“ chválí nápad šéfové podniku dívenky. „Takže, milé dámy, tak nějak vám říká váš pan učitel. Nebo se pletu? Tento stoleček je tady hlavně pro vás. Ale abychom to nezamluvily…máte ještě na něco chuť?“ „Zatím ne.“ odpoví za všechny Zuzka. Děvčata zírají překvapeně na výzdobu zdi za svými zády v koutě místnosti. Toho si opravdu ještě nevšimly. Stále nechápavě koukají na velký nápis na stěně v koutku u jejich stolečku: „Basketbalový klub ZŠ Kopce“, který je umístěn mezi dvěma dresy, červenou pětadvacítkou a žlutou dvaatřicítkou. Pod tímto červenožlutým nápisem je velká fotografie dosud nejlepšího družstva v historii košíkové na škole. Pod ní visí menší fotky z různých zápasů všech družstev, dokonce na některých poznávají samy sebe. V hlavách se jim honí spousta otázek. Ta největší: „Kde majitelka cukrárny k tomu všemu přišla?“. Při nejbližší příležitosti se na tyto nezodpovězené otázky budou snažit najít odpověď. Představa, že v této místnosti mají svůj kout, že sedávají v místech, kde kdysi popíjely svoji kolu dosud nejlepší hráčky jejich klubu, je přinejmenším potěšující a dokáže zahřát na duši. V každém případě je toto vědomí krásným vstupem do nového kalendářního roku. A to ještě netušily, že většina z nich bude u ještě větších úspěchů v krátké historii basketbalového klubu ve škole.
~
Zase sněží. Už třetí den padá sníh, občas jemně a jindy přímo chumelí. Do toho mráz. Teplota teploměru se nevyšplhá výš než na mínus deset stupňů. Naštěstí v malém útulném pokojíčku ve třetím patře panelového domu je příjemné teplo. Zatím ještě spící Monika Cvaková vůbec netuší, že na dnešní den bude chtít co nejrychleji zapomenout. Je těsně před sedmou hodinou ranní. Moniku i ostatní košíkářky čeká předposlední dějství letošního ročníku Interligy košíkové žákyň. Náhle zazvoní budík. Monika pozvolna otvírá velké hnědé oči, zkontroluje displej na svém digitálním budíku a pomalu se souká zpod vyhřáté peřiny. Letmým pohledem přeměří svá malá oblíbená plyšová zvířátka, která jsou vyrovnaná v horní poličce masivní dubové skříně. Levým okem mrkne na velké medvěda sedícího v koutě pokoje a pomalým loudavým krokem si to namíří přímo do koupelny. Rychle se opláchne, v kuchyni posnídá čaj a chléb s máslem, teple se oblékne a ač nerada se vydá do temných, pouličními lampami osvětlených, ulic města. Spoře osvětlenou ulicí se pomalu prodírá mezi hustě poletujícími sněhovými vločkami. Obchází blok panelových domů a po kluzkém schodišti stoupá na malá plácek sloužící v létě jako dětské hřiště. Kolem pískoviště ležícím pod asi půlmetrovou vrstvou sněhu se přiblíží k přechodu přes pravděpodobně nejfrekventovanější ulici této části města. Za přechodem na ni čeká prokřehlá Kateřina Šimíčková. „No kde seš?“ vyčítavě se ptá Katka, „Už tady mrznu skoro čtvrt hodiny.“ „Soráč, ale dneska se mi nějak nechce. Mám takový divný tušení, že turnaj nedopadne moc dobře.“ tiše povídá Monika. „Taky bych raději ležela ve vyhřáté postýlce. No nic, jdeme, ve škole je aspoň teplo.“
~
Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě Jan Tržil sedí v kabinetu tělesné výchovy, připravuje zápisy pro předposlední díl letošního ročníku Interligy a přemýšlí nad ambicemi svých družstev. B-tým už je snad kompletní, ale holky ještě potřebují dozrát a sehrát více utkání. Áčko má spoustu zkušeností, ale v poslední době dívky téměř vůbec netrénují. Není divu, neboť se kvapem blíží přijímací zkoušky na střední školy a děvčata se stále více věnují přípravě na jejich první velkou životní zkoušku. Trsátko dopsal poslední jméno hráčky na bílý, černou tabulkou potištěný papír. Prohlédl si spokojeně svoje dílo, posbíral se stolu vše potřebné a pomalým klátivým krokem se odebral krátkou, v této ranní době ponuře šedou chodbou, směrem k větší z obou tělocvičen zdejší školy. Prázdná místnost mu náhle připadala nepřiměřeně velká. Ve světle rozsvícených zářivek na stropě se leskly obě bílé desky s červenými obručemi košů připevněnými více než tři metry nad podlahou. Bílé, místy již odřené čáry lemují hrací prostor pro deset hráček dvou týmů. Trsátko přešel pře polovinu hřiště a zastavil se u žebřin na pravé straně tělocvičny kousek od půlící čáry. Na připraveném stolečku svítila do šera místnosti nová , nedávno zakoupená, modře zbarvená časomíra s ukazatelem skóre. Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě odložil na stolek vedle časomíry všechny dokumenty, letmým pohledem zkontroloval celkový vzhled hřiště a spokojeně odešel zpět do kabinetu tělesné výchovy. Vše je připraveno podle jeho představ. Předposlední kolo letošní Interligy košíkové žákyň může začít.
~
„Dámy, to je katastrofa.“ stěžuje si po dvou odehraných zápasech Monika Cvaková. „Za nic na světě se nemůžu trefit do koše. Všechny míče mi vypadávaj ven. Asi jsem měla zůstat doma, protože jsem vám houby platná.“ „Nech těch hloupejch řečí!“ rozčiluje se kapitánka týmu Katka Šimíčková. „Je nás na hřišti pět a každá z nás má na výkonu družstva svůj podíl. Dneska nám to prostě nejde.“ Do rozhovoru se vloží i jindy nemluvná Ilča. „Uvědomte si, že už dva měsíce pořádně netrénujeme. Nejsme schopny se po ránu sejít a trénovat. Takhle se zápasy nedají vyhrát.“ „To je pravda.“ přispěchá se svoji troškou do mlýna Simona. „Abychom vyhrávaly, musíme víc trénovat a hlavně nechat na hřišti duši, což jsme ani v jednou utkání neudělaly. Pak se těžko dá cokoli dělat.“ Po tomto rozhovoru byla děvčata ochotna podat v posledním utkání tohoto kola ten nejlepší výkon. Bohužel na nejlepší tým soutěže, Jilemnici, ani to nestačilo. Prohrou, sice o pouhých pět bodů, ale přeci jen prohrou si dívenky zkomplikovaly cestu za vysněným celkovým druhým místem v letošním jubilejním pátém ročníku Interligy.
~
Středeční březnové ráno je jako vymalované, bohužel pouze černými pastelkami. Nad městem se na obloze usadily těžké černé mraky, které jsou jistotou jediného, bude padat sníh. Vloni touto dobou již vládlo jaro jasnou mocí celé své barevné palety a příroda byla již téměř celá oděna do různobarevného hávu. Letos však se paní zima své vlády ne a ne vzdát. Na to, že je již polovina března, leží v ulicích města stále příliš mnoho sněhu. Podobnou představu o počasí v polovině března má i Alena Kopalová. Zanedlouho bude první jarní den, tedy alespoň podle kalendáře, a jaro pořád nikde. Sluníčko sice občas vysvitne a je znát, že nabírá na síle, ale na sesazení paní zimy z trůnu to ještě bohužel nestačí. Alena velice pomalu opouští chodbu panelového domu a jen velmi nerada se vydává sněhem pokrytými ulicemi směrem ke škole. Na ranní trénink se docela těší, ale do zimy, která panuje venku už tolik ne. Ulice jsou téměř liduprázdné. Alča prochází okolo mateřské školičky, kam také „za mlada“ chodila. Za malým obchůdkem s mobilními telefony odbočí doprava a náhle se ocitá na jedné z nejfrekventovanějších ulic města. Loudavou chůzí se pouští po chodníku vedoucím mírně do kopce. Míjí malý parčík, na jehož konci se na chvíli zastaví před velkou výlohou. Chvíli kouká skrze výkladní skříň do útrob známého obchůdku zejména se sladkostmi. Stojí přímo před výlohou cukrárny „U pudinku“. „Ahoj Alčo.“ ozve se náhle Aleně za zády známý hlas Lenky Novotné. „Čau,“ překvapeně odpoví na pozdrav Alena. „Chce se ti?“ vyzvídá Léňa. „Celkem jo, teď jsem týden netrénovala, protože jsem byla trochu nachlazená, takže se docela těším.“ „To je fakt. Interliga pro nás skončila už v lednu a od tý doby jsme nehrály.“ „Pojď, nebudem tady mrznout, na tréninku se zeptáme Trsátka, kdy budeme hrát další zápasy.“ rozhodne Alena. Obě děvčata se rychlými kroky odebrala jim dobře známou ulicí na jejímž konci stojí velká hranatá, hnědočervená budova se spoustou oken – škola.
~
Učitel matematiky a fyziky a trenér žákovských dívčích družstev v jedné osobě sedí na lavičce v tělocvičně a nad čímsi hluboce přemýšlí. V Interlize nastala delší neplánovaná přestávka, protože byl přeložen termín posledního turnaje v Budkách. Holky delší dobu pouze trénují, ale nehrají žádné zápasy. Už i na nich je znát delší zápasový výpadek, což se projevuje zejména v přístupu k tréninkovým povinnostem. Avšak toto všechno by se mělo v následujících dnech změnit. Blíží se Velikonoce a s nimi i tradiční velikonoční turnaj právě v Budkách. Ale to není zdaleka všem hracím dnům konec. Z těchto úvah a kombinací vyruší Trsátka hlahol jeho svěřenkyň scházejících ze schodů od šaten k tělocvičně. „Pane učiteli,“ zvědavě se již od dveří táže Lenka, „kdy budeme zase hrát?“ „Dobrý den.“ odpoví s úsměvem na rtech učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě. „Dobrý den.“ Začervená se Léňa. „Tak kdy budeme hrát?“ „No,“ odpoví váhavě Trsátko, „teď si zahrajete až až. V sobotu je v Budkách odložené poslední kolo Interligy, ale tam hraje jenom áčko. Pak budou některé z vás hrát okresní kolo AŠSK o postup do Jihlavice. Kdo bode hrát se včas dozvíte. A hned další týden ve středu hrajete zase v Budkách velikonoční turnaj. Tam pojede áčko i béčko.“ Z klubka hráček stojících u postranní čáry se náhle ozve dosud mlčící Ilona Králová z A-týmu. „To by mě zajímalo, kdo bude hrát v sobotu za nás. Dneska je poslední trénink a je nás tady sotva do základní pětky.“ „Ani to ne.“ smutně pronese Žaneta. „Já musím v sobotu s našima k babičce, takže nehraju. Trsátko se zamyslí a nakonec situaci vyřeší nejjednodušším způsobem. „Nedá se nic dělat, dámy, pojedou s váma holky z céčka. Myslím si, že Šárka Mácová a Sabina Nesnídalová se mezi vámi neztratí.“ Těmito slovy dal trenér jasně najevo, že debata je u konce. Nyní je čas na pořádnou přípravu na nadcházející blok turnajů různých důležitostí. Ten první je již v sobotu a dívky z áčka mohou bojovat o celkové druhé místo v Interlize. Nejdůležitější a nejtěžší zkouškou připravenosti hráček pak bude bezesporu okresní kolo AŠSK. Předchozí dva ročníky naše týmy vyhrály. Je na dívkách, aby na tuto tradici navázaly. Úspěchem současných hráček bude jakékoliv umístění do třetího místa. Ale ani to však nebude vůbec jednoduché.
~
Šárka Mácová a Sabina Nesnídalová se na včerejším ranním tréninku dověděly, že je čeká premiérový start v Interlize košíkové žákyň. Při absenci několika hráček základní sestavy dostaly příležitost předvést své umění. Šárka včera večer nemohla pořádně usnout. Zato dnes ráno byla vzhůru velmi brzy. Převlékla se, posnídala a pospíchala k cukrárně „U pudinku“, kde měla sraz se Sabinou. Obě děvčata zjistila letmým pohledem na ciferník svých hodinek, že je nejvyšší čas se vydat směrem k vlakovému nádraží, odkud odjíždí vlak do Budek. „Čau holky.“ pozdraví spoluhráčky Sabina se Šárkou po příchodu do nádražní haly. „Co tady dělají holky z céčka?“ nechápavě vyzvídá Katka Šimíčková. „Hrají s náma.“ vysvětlí situaci Markéta Růžová. „Kdybys chodila na tréninky, tak to víš.“ Nastalé „nedorozumění“ vyřeší až učitel matematiky a fyziky a trenér košíkářek v jedné osobě Jan Tržil. „Koukám, že je vás všech osm. Tak nastupovat a jedeme.“ Děvčata poslušně nastoupila do přistaveného, různobarevnými spreji postříkaného vagónu. Ani interiér vagónu nebyl nikterak přívětivý. „No co, za ty prachy…“ pomyslela si leckterá dívenka a jedna po druhé si posedaly na přehršle volných míst. Jedinou kladnou vlastností této vozové soupravy byla vnitřní teplota - asi o pět stupňů větší než venku. Vlak se náhle dal do pohybu a odvážel košíkářky i s trenérem vstříc dalším sportovním zážitkům. V té chvíli nikdo z nich netušil, že jede vstříc největšímu propadáku letošní sezóny.
~
Dlouhou školní chodbu nesměle osvětluje svými zlatými paprsky jarní sluníčko. Zdá se, že se celá chodba, stejně jako jarní příroda, odívá do pestrého barevného hávu. Zatímco matka příroda si své krásy vytváří sama, na výzdobu chodby pozval pan ředitel odborníky. Přes jarní prázdniny se na stěnách všech chodeb i chodbiček objevily barevné koberce různých tvarů. Všechny však mají jedno společné. Slouží jako nástěnky pro jednotlivé předměty, třídy či kroužky. Na chodbě v prvním patře deset let staré či mladé školní budovy můžeme mimo dalších nástěnek, patřící zejména šestým a sedmým ročníkům, najít i vínově červený nalepený koberec, nad kterým se ve slunečních paprscích třpytí nápis „Basketbalový klub“. Je vyveden přímo na stěně v klubových barvách, tedy červené a žluté. Na sněhově bílých papírech připíchnutých špendlíky na nástěnce si kolemjdoucí mohou přečíst výsledky všech současných družstev košíkářek. Aktualizaci nemá na starosti nikdo jiný než učitel matematiky a fyziky, trenér a třídní učitel jedné ze sedmých tříd v jedné osobě, Jan Tržil. Chodba je touto dobou liduprázdná. Není divu, protože právě vrcholí první vyučovací hodina. V jedné ze sedmých tříd se při výpočtech příkladů z matematiky potí v lavici i Ivča Petrová. Zrovna má před sebou středně těžký příklad na úpravu zlomků, a ne a ne s ním pohnout. Matematika nikdy nebyla jejím koníčkem, a přesto z ní měla v pololetí jedničku. „Ale co,“ pomyslí si, „kvůli jednomu nevyřešenému příkladu se svět nezboří.“ Pozvolna odloží propisku a letmým pohledem na displej svého mobilního telefonu zjistí, že do konce vyučovací hodiny zbývají necelé dvě minutky. Ještě stačí lehce strčit do vedle sedící Katky. „Máš to spočítaný?“ otáže se. „Si spadla z Marsu, néé?“ ohradí se Katka. „Když to nemáš ty, ta kdo jinej?“ „Mě to nebaví, dodělám to možná doma.“ odpoví Iva, přestože již teď ví, že se doma určitě matematikou zabývat nebude. Stačí se však ještě zeptat Katky. „Nevíš jak hrály áčata v sobotu?“ „Hrozně.“ na to Katka. „Monča říkala, že to byla katastrofa. Takhle špatně prej ještě nezahrály. Jó, taky prohrály s Budkami, což se ještě letos nikomu nepodařilo.“ „Jde o to jestli nekecala.“ pochybuje Ivča. „Uvidíme, mrkneme na nástěnku. Trsátko to určitě vyvěsil.“ Zvoní. Dosud prázdná chodba se rychle zaplní žáky a žákyněmi různých tříd. Někteří spěchají do školní jídelny zakoupit si svačinu, jiní pomáhají kantorům odnést pomůcky a sešity, další se jen tak procházejí. U nástěnky basketbalového klubu se postupně schází zvědavé hráčky všech tří družstev. Mezi pozornými čtenáři výsledků je nejen vidět, ale i slyšet Zuzanu s Lenkou. „Co jste proboha dělaly v těch Budkách?“ táže se za všechny přítomné Lenka právě kolem jdoucích Katky Fíkové a Martiny Syrové. Dívky jen smutně pokrčily rameny. Co také říci, gesto hovoří za vše. „Co na to Trsátko?“ ozvala se Iva Petrová. „Co mohl dělat?“ odvětí Katka. „Jenom stručně prohlásil, že ve čtvrtek na turnaji AŠSK nebude hrát áčko doplněné béčkem, ale béčko doplněné áčkem.“ „Holky, uhněte kousek.“ jako vítr přiletí Kateřina Šimíčková. „Už tady visí nominačka na čtvrtek? Trsátko říkal, že to dneska pověsí na nástěnku.“ Všechna děvčata se jako na povel otočila čelem k nástěnce. Nad listinou oznamující výsledky sobotního klání visel menší papír formátu a5 a na něm bylo černou tiskařskou barvou napsáno patnáct jmen, jmen hráček, které budou mít čest reprezentovat školu v nejprestižnějším turnaji sezóny. Eliška stála nejblíž a jala se číst nahlas tyto řádky: 4 – Iva Petrová 5 – Eliška Sobolová 6 – Zuzana Bláhová 7 – Veronika Šimíčková 8 – Romana Gajdová 9 – Markéta Růžová 10 – Lenka Novotná 11 – Ilona Králová 12 – Simona Dubnová 13 – Martina Syrová 14 – Žaneta Drápková 15 – Alena Kopalová 16 – Kateřina Šimíčková 17 – Monika Cvaková 18 – Lenka Hirtová
Elišku potěšilo, že mezi patnáckou vyvolených našla i svoje jméno. Netušila však, že ji přepadne angína a místo v tělocvičně se bude potit doma v posteli. Její místo v týmu zaujme Michaela Kulíšková.
~
Čtvrtek, den D. Již od časného rána se Markéta Růžová necítila ve své kůži. Z postele zřejmě vstala tou nesprávnou nohou. Snad nikdy nebudě vědět, kterou nohou musí prvně došlápnout, aby byl den šťastný a příjemný. Zvlášť dnes, kdy se na domácím hřišti koná nejprestižnější turnaj v roce, tedy hned po Interlize, se jí musí lepit smůla na paty. Od svého probuzení jí nic nevychází. V koupelně při „ranní očistě“ uklouzla a málem si rozbila ústa o umyvadlo, při přípravě snídaně ji zase pro změnu upadl na podlahu chléb namazaný máslem. Jak jinak, než namazanou stranou dolů. Markéta , již oblečena do slušivých tmavomodrých riflových kalhot a světlomodrého trička s potiskem, si ještě v rychlosti obléká dlouhý šedý kabát. Nezapomíná ani na teplé zimní boty. Je sice již téměř konec března, ale letošní jaro zřejmě ještě dospává a velice pozvolna se připravuje na dny své vlády. Po letmé kontrole obsahu batůžku vychází z vyhřátého panelového bytu ve čtvrtém patře. Pohledem na hodinky zjišťuje, že má nejvyšší čas. Schody proto „bere po dvou“. Před domem na ni čekají notně prokřehlé kamarádky. „To je dost, že jdeš! Už tady mrznem celou minutu.“ rozčiluje se na oko Ilča. „Dneska nemám svůj den.“ omlouvá se Markéta. „Ten nemáš poslední dobou skoro nikdy. Ale neboj, jednou se to musí zlomit. Snad se toho dožiješ…“ uklidňuje spoluhráčku Monča Cvaková. „Holky nekecejte a pojďte. Je mi strašná zima.“ zavelí Katka Šimíčková. Dívky se pokorně vydají po schodech mezi panelovými bloky směrem ke škole. Žádná z nich si nedovolí neuposlechnout rázného rozhodnutí Katky. Je to jejich kapitánka. Ta se musí poslouchat. A nejen na hřišti. A co je mnohem důležitější, všem je stejná zima jako Kateřině.
~
Eliška Sobolová leží v posteli ve svém pokojíku a snaží se nemyslet na právě probíhající turnaj. Patří mezi hráčky základní pětky. Místo toho, aby pomáhala holkám v boji o postup do krajského kola sportovních her AŠSK v košíkové žákyň, leží v posteli s angínou. Nejraději by se zvedla, oblékla a šla do školy spoluhráčky alespoň povzbudit. Ale to nejde. Tak musí jen čekat, až se ozve domovní zvonek a Verča s Romčou ji přijdou oznámit výsledky turnaje. Pokud nezapomenou. Už se nemůže dočkat. Eliška chvíli polehává, chvíli sedí v křesle a sleduje televizi. Na nic se nemůže soustředit, a tak jen tak zírá kolem sebe. Sleduje na protější zdi staré dřevěné hodiny s kukačkami, které občas ukazují i přesný čas. Pod nimi stojí masivní skříň ze světlého dřeva a vedle prosklená skříňka ze stejného materiálu. Za sklem vitrínky na ni koukají různobarevné plyšové „potvůrky“, které dostala od svých spolužáků. V rohu místnosti sedí na vzorkovaném koberci neurčité barvy velký hnědý medvěd. Uprostřed místnosti se nachází konferenční stolek a dvě křesla, také ze světlého dřeva. Přes opěradlo jednoho z nich je přehozen čistě vypraný a vyžehlený červený dres s logem školního klubu a malým číslem v předu, velkou šestkou a jmenovkou na zádech. Dnes je stejně jako Elča mimo hru. Z bloumání zrakem po pokoji Elišku vyruší domovní zvonek. Elča rychle vstává a jako vítr uhání ke dveřím bytu. Podívá se kukátkem na chodbu a zjišťuje, že za dveřmi stojí Romana Gajdová a Veronika Šimíčková. Nezapomněly. Nedočkavě otvírá dveře a zve děvčata dále. „Jak jste dopadly?“ nemůže nedočkavostí vydržet Eliška. „Počkej, nech nás vydechnout.“ krotí její zvědavost Verča. „Až ti budem vyprávět, co všechno se stalo, tak tomu nebudeš věřit.“ „Čemu budu věřit a čemu néé, to nech laskavě na mě. Raději mi řekni, kolikátý jste skončily.“ Romča i Verča zároveň zalovily ve svých batůžkách a vytáhly z nich každá jednu medaili. „Podívej, to jsme dostaly.“ chlubí se Romana. „Týý vogo, ty jsou zlatý. Vy jste …“ větu již Eliška nedokončila, neboť ji do řeči skočila Verča. „… vyhrály. Čumíš,co?“ „To jo.“ přiznává Elča. „Tak povídejte, jak to probíhalo? A co Trsátko?“ vyzvídá. Veronika se pohodlně usadí do křesla a postupně pomalu líčí nemocné kamarádce průběh celého turnaje. „Nejdřív jsme hrály s Budkama. Trsátko říkal, že je to nejslabší soupeř, že to máme na rozehrání. Tak jsme je prostě porazily. Navíc jsme s nima ještě letos neprohrály ani jeden zápas. Trsátko potom říkal, že máme na medaili. K tomu nám stačilo vyhrát ještě jedno utkání. Jenže hned druhej mač jsme hrály s Jilemnicí.“ „A ty jste neporazily?“ ptá se Eliška. „No ze začátku to vypadalo na náš debakl. Monika bránila Kristýnu, ale moc ji to nešlo. Po první čtvrtce jsme prohrávaly 10:3. Ale pak vytáhl učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě, jak to o něm píšou občas v novinách, trumf z rukávu. Kristýnu bránila Zuzka a Monika se věnovala Gábině. Od tý doby si ani nevrzly a za zbytek zápasu daly jen jeden jedinej koš. A to ještě jen díky tomu, že Zuzka na půlce uklouzla. Nakonec jsme je rozmlátily 24:12. Po zápase už jsme nechtěly nějakou medaili, ale tu nejcennější - zlatou“ Do rozhovoru se vložila i Romča. „Potom jsme hrály s TGM. To bylo asi nejhorších dvacet minut. Holky se nemohly trefit. Nějak se jim nechtělo běhat. Ale nakonec jsme utrpěly vítězství. Poslední překážkou byla Kuliška. Hrálo se v malý tělocvičně, což pro nás byly trochu nevýhoda. Jenže už jsme hrály v pohodě a postup jsme udržely. Tak, a teď víš všechno. Koukej se rychle uzdravit, protože za čtrnáct dní jedeme do Jihlavice na kraj.“ „Jé to už je tolik hodin?“ téměř se zděsí Verča. „Promiň, už budeme muset jít. Máme sraz s holkama ve čtyři v cukrárně.“ Eliška zůstala opět sama ve své pokojíku. Tak jsme nejlepší v okrese. Škoda, že u toho nemohla být taky. Nevadí. Za čtrnáct dní bude zdravá a snad ji Trsátko vybere na kraj do Jihlavice. A tam se teprve uvidí.
~ Čas má někdy docela zvláštní přizpůsobivost. Jsou chvíle v životě, kdy ho je nadbytek, na všechno je spousta času a člověk dělá všechno proto, aby mu čas rychleji utíkal. Prostě všemožně zahání nudu. Jindy zase naproti tomu je času nedostatek. Nic se nestíhá, bylo by třeba, aby den měl nejméně třicet, možná i více, hodin. A přesto by to bylo stále málo. Ať tak či onak, čas je pouze jeden jediný. Všem lidem na světě ubíhá stejnou rychlostí a není moci jej zastavit, ba ani zpomalit. Po skončení okresního přeboru a překvapivého vítězství měly oba týmy dost času na přípravu na kolo krajské. Čas však v tomto případě utekl jako voda v řece a kvapem se přiblížil termín odjezdu do Jihlavice. Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě sedí již asi půl hodiny ve svém kabinetu a cosi čmárá na papír. Ve změti čísel a jmen se pomalu rýsuje sestava na úterní krajský přebor. Naštěstí je teprve pátek, tudíž má ještě čas… čas, jak relativní pojem … na určité úpravy ve složení svého týmu. Je pevně rozhodnut nominovat všechny dívky z áčka a doplnit je hráčkami z b-týmu. Do Jihlavice však může odcestovat pouze dvanáctka vyvolených. Z hlubokých úvah o tom, kdo se zúčastní turnaje roku, jak jej dívky nazvaly, Trsátka vyruší klepání na dveře. „Dále!“ Ve dveřích se objeví tvář Lenky Novotné. Na první pohled je znát, že se cosi nedobrého stalo. „Pane učiteli, Alča si zlomila ruku. V úterý nebude hrát.“ „Z toho už se těším skoro půl hodiny. Už mi volala. Pojede místo ní někdo jiný, nedá se nic dělat.“ odpoví zklamaně trenér. „A to ještě nevíte, že Žaneta taky nebude hrát.“ „Proč?“ „Nóó, ona včera spadla z koně a má slabý otřes mozku.“ „To snad není možný.“ rozčiluje se učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě Jan Tržil. „Ony mají jet hrát a lámou si ruce a padají z koně. Když na tom neumí, tak ať jezdí na poníkovi. Tam aspoň došlápne na zem. No nic, to teda nevím, kdo bude hrát?“ „A kdy se to dozvíme my?“ ptá se nesměle Lenka. „Řekni všem holkám, ať přijdou po první hodině do učebny fyziky. Sdělím vám kdo pojede a jak se pojede.“ „Tak děkuji a na shledanou.“ řekne Lenka a zmizí za dveřmi kabinetu v temnu ponuré školní chodby. Trsátko se vrátí ke svým úvahám nad čísly a jmény napsanými na papíře. Udělá pár rychlých škrtů, dopíše dvě, tři krátké poznámky a odloží tužku. V duchu si pomyslí: „To by bylo. Nic lepšího už asi nevymyslím.“ Posadí se pohodlněji v křesle a dlouze se protáhne. Má před sebou spoustu času, má totiž volnou celou první vyučovací hodinu.
~
Matematika. Hodina se strašně vleče. Katka Fíková a Martina Syrová sedí ve svých lavicích a víc než matice se věnují úvahám o úterním krajském kole v košíkové žákyň v Jihlavici. Učitel matematiky právě cosi vysvětluje u tabule. Zdůrazňuje, že zejména žáci a žákyně, kteří chtějí studovat na střední škole by tuto látku měli ovládat. „Ale co, do přijímaček zbývá ještě celý týden, to se nějak zvládne.“ pomyslí si holky a dál kombinují možnosti své nominace do prvního týmu školy. Náhle se ozve pronikavý zvuk školního zvonku. Konečně. Obě dívky se rychle zvedají ze svých lavic a hbitě odchází do učebny fyziky. Přichází mezi prvními. Stejně jako ostatní jejich spoluhráčky hoří zvědavostí, které z nich Trsátko vybere na nejdůležitější turnaj sezóny. Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě Jan Tržil si dává na čas. Už uběhly asi tři minuty přestávka a stále se jeho nepřehlédnutelná postava nikde neobjevuje. Děvčata jsou již nedočkavá. Vtom se rozletí dveře spojující kabinet fyziky s učebnou stejného předmětu a mezi dveřmi stojí v celé své kráse sám šéf místních družstev. „Omlouvám se, dámy, ale musel jsem ještě něco zařídit.“ podal vysvětlení svého pozdního příchodu učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě. Poté položil před sebe na stůl malý počmáraný papír. „Mrkni na ten papír, jsem tam?“ zeptá se Lenka Hirtová nejblíž stojící Kateřiny Šimíčkové. „Nevím.“ odvětí Katka. „V tom by se pr… čert vyznal.“ „Tak, kočky, v úterý nastane den D. Odjezd je v šest hodin z autobusového nádraží stanoviště číslo dvacet. Sraz o deset minut dříve. Nezapomeňte si vzít vše potřebné. Dresy beru já. Pojedou tyto hráčky…“ pronesl trenér a pohlédl na připravený papír na stole před ním. Jal se číst:
„Iva Petrová – 4 Eliška Sobolová – 5 Zuzana Bláhová – 6 Monika Cvaková – 7 Markéta Růžová – 8 Kateřina Fíková – 9 Kateřina Šimíčková – 10 Ilona Králová – 11 Simona Dubnová – 12 Veronika Šimíčková – 13 Martina Syrová – 14 Markéta Fuchsová – 15“
Podíval se kolem sebe a rychle zhodnotil situaci. Bylo mu jasné, že někoho potěšil, jiné zklamal. Není možné, aby hrály všechny dívenky, přestože si ti zaslouží. Jenže pravidla basketbalu jsou neúprosná a stejná pro všechny. „Je zřejmé, že některé z vás jsem nepotěšil, ale slibuji, že ty z vás, které nepojedou v úterý, budou o to víc hrát v dalších zápasech.“ Trsátko se ještě nadechoval k další větě, ale jeho snahu přerušil zvuk školního zvonku. Učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě tedy beze slova vydechl, aby v zápětí pronesl svoji zdá se oblíbenou větu. „Tady pořád jenom zvoní. A pořád jen na hodinu.“ Děvčata pochopila, že improvizovaná porada je u konce a pomalu se rozcházela do svých tříd. Nominace byla vcelku logická. Jedou áčata, protože hrají letos poslední sezónu, doplněná o pár dívek z béčka. Krajské kolo je každý rok o třídu výš než okresní. Jedou si tedy spíše zahrát než pro vítězství. Žádná z nich však netušila, že jede pro největší úspěch své dosavadní kariéry.
~
Na autobusovém nádraží vládlo toho rána nevlídné počasí. Co chvíli se schylovalo k dešti, potom jako by si to příroda rozmyslela a vysvitlo sluníčko, aby se za okamžik schovalo za velkým černý mrakem. Na stanovišti číslo dvacet v tomto studeném ránu postávaly tři postavičky, Zuzana Bláhová, Eliška Sobolová a Veronika Šimíčková. „Nic proti zimě, ale teplo vypadá jinak.“ drkotá zuby Eliška. „To jsem zvědavá, kdy přijdou ostatní,“ rozčiluje se Zuzka, „už je skoro šest hodin a nikde nikdo. Kde máš ségru, Verčo?“ „Nevím, ale ráno vstávala se mnou. Ona šla pro Monču a ty dvě než se vykecají… Vždyť je znáš.“ „Já bych se spíš zajímala,“ na to Eliška, „kde je Trsátko. Vždycky čekal on na nás a ne naopak. Za chvíli přijede autobus a Trsadlo nikde.“ „Hele, támhle je.“ vykřikne Veronika. „Kdo? Trsátko?“ „Néé, autobus.“ Na zastávku přijíždí natřísknutý autobus. Naštěstí z něj téměř všichni cestující postupně vystupují. Nejprve mladá paní nebo snad ještě slečna s modrou igelitovou taškou, za ní starší pán s dlouhým nahoru stočeným knírem a další a další cestující. Náhle se mezi dveřmi objeví známá postava. Rozhlídne se nejdřív vlevo, potom vpravo a vystoupí po třech schodech z vyhřátého autobusu na prokřehlé asfaltové nástupiště. Není to samozřejmě nikdo jiný než učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě Jan Tržil, mezi žáky zvaný Trsátko či Trsadlo. „To jste všichni?“ všimne si malého hloučku tří košíkářek. „Holky určitě přijdou. Ještě je pět minut čas.“ snaží se omluvit své spoluhráčky Zuzana. Jakoby ji ostatní slyšely zpovzdálí se přibližují postavy Markéty, Simony a Ilči, následovány Markétou Fuchsovou, Martinou Syrovou a Katkou Fíkovou. Jako obvykle poslední se na nádraží objevují Katka Šimíčková a Monikou Cvakovou. „Tak, dámy, jsme všichni, nastupovat. Ještě jedna poznámečka. Vy tímto autobusem jedete jednou za uherský rok, ale já s ním jezdím denně, tak abyste věděly, jak se máte chovat.“ důrazně připomíná dívkám zásady slušného chování Trsátko.
~
Cesta autobusem probíhala vcelku klidně. Děvčata většinou dospávala zkrácenou noc. Jsou sice zvyklá brzy ráno vstávat na tréninky, ale uvnitř příjemně vytopeného autobusu se jim přeci jen klíží víčka. Pouze Monika s Katkou si mají po ránu o čem povídat. „Pane učiteli, myslíte, že něco vyhrajem?“ „Nevím, asi moc ne, ale jedeme si zahrát, zjistit, jak to hrají jinde. Tam budou družstva, které trénují pětkrát i šestkrát týdně. Na ty nemáme. Já ale doufám, že alespoň jeden zápas vyhrajete.“ „To jste optimista. Já to vidím na pořádnej propadák.“ domnívá se Monika. „Uvidíme.“ nechce víc vyhlídky komentovat učitel matematiky a fyziky a trenér v jedné osobě Jan Tržil. „A když vyhrajeme nějaký zápas,“ na to Katka, „ tak zase budete žebrat na druhým patře?“ „To ne, to už tady bylo. Opakovanej vtip už není vtipem. Ale když vyhrajete jeden jedinej zápas, tak vám budu týden sloužit v jídelně. Vezmu si motýlka, abych trochu vypadal, a celý týden vám budu nosit obědy.“ „Tak to bereme. Už si chystejte motýlka.“ souhlasí s jiskrou v očích obě dívky. Tak, a je o zábavu postaráno. Musí prostě aspoň jeden zápas vyhrát. Je úplně jedno koho porazí, prostě musí. A pak už se jen týden nechají obsluhovat. Trsátko, alias „pingl“ bude kmitat mezi stoly. Docela lákavá představa. Ale musí vyhrát…
~
Středeční ráno se odělo do krásného slunného hávu, teplota na teploměru ukazuje téměř patnáct stupňů Celsiovy stupnice, což oproti minulým dnům je posun směrem nahoru. Ranní sluníčko osvětluje i útulnou kancelář ředitele školy, známou spíše pod názvem ředitelna. Pan ředitel právě sedí za svým psacím stolem a cosi zapisuje do bloku ležícího před ním. Je něco málo před půl desátou hodinou, takže má ještě chvíli času. O velké přestávce očekává „delegaci“ košíkářek. Ještě zkontroluje připravené balíčky a vyřídí několik telefonátů, než se ozve školní zvonek oznamující velkou přestávku.
~
Děvčata se pomalu shromažďují před ředitelnou. Je na nich znát trocha napětí, ale zároveň jim z tváří čiší spokojenost. Zejména s včerejším výkonem v Jihlavici. „Dámy, všimly jste si nástěnky basketu?“ přeruší ticho Katka Šimíčková. „Ne.“ odpoví většina dívek. „Co je tam zvláštního?“ „Nóó, obrovský nápis – NAŠE HOLKY TŘETÍ VKRAJI – a pod ním výsledky.“ „Tak to si Trsátko pospíšil. Ale nehrály jsme zase tak špatně.“ chválí včerejší výkon celého týmu Zuzka. „Největší zápis byl, jak Simča ukopla ten míč osm vteřin před koncem utkání s Jihlavicí.“ míní Ilona. „No a,“ na to Simona, „přece kvůli blbejm pár vteřinám neprohrajem. Když čas běží i když je míč v autu, tak proč toho nevyužít. Navíc jsme ten zápas s Jihlavicí vyhrály o jeden bodík. Nebylo kam spěchat.“ „Náhodou to bylo včera bezva,“ ozve se dosud mlčící Martina, „Trsátko říkal, že jsme nejlepší z našeho okresu během celé historie. Ještě nikdo před náma nebyl třetí.“ „To je fakt, jako první jsme získaly pomyslnou medaili.“ Ve stínu chodby se objevuje postava učitele matematiky a fyziky a trenéra v jedné osobě. Pomalu se blíží k hráčkám. „Tak co, jste všechny? Jdeme za říďou.“ pronese rozhodně a zaklepe na dveře ředitelny. Všechna děvčata společně s Trsátkem vstoupí do ředitelny.
~ Pan ředitel právě ukončil jakýsi telefonický rozhovor a ujal se slova. „Milá děvčata, já bych vám rád poděkoval jménem naší školy za vzornou reprezentaci. Myslím si, že třetí místo v krajském kole je velký úspěch a je to takové zúročení vaší celoroční práce. Pokud vím, tak třetí v kraji ještě žádné družstvo neskončilo. O to větší úspěch je váš výsledek nejen pro naší školu, ale pro celé město. Ještě jednou vám všem děkuji a tady máte malý dárek na památku.“ Holky postupně přebíraly od šéfa školy igelitové tašky s tričkem a dalšími drobnými upomínkovými cenami, stejně jako kopii diplomu za třetí místo. Kapitánka týmu pak za všechny poděkovala vedení školy za podporu sportu a košíkové zvlášť. Poté košíkářky postupně opouštěly kancelář ředitele odcházejíc vstříc svým každodenním školním povinnostem.
~
Obchodní akademie - stará zešedlá budova s hnědými prorezlými dveřmi a obrovskou mosaznou klikou v barokním stylu. Vždy po vyučování se v nich mačkají hladoví a nedočkaví studenti spěchající do „centrálky“ na oběd. Projektant vchodových dveří kdysi zřejmě nepočítal nebo se přepočítal, že těmito hlavními dveřmi bude procházet nepočítaně studentů. Možná s tím i počítal, ale jeho výpočty jsou nespočetně rozdílné s počty studentů, se kterými pro změnu zase počítá nepočetné vedení školy. Právě těmito dveřmi prochází minimálně dvakrát denně i Iva Lešlová a Lucie Hálová. Obě dívenky navštěvují školu prvním rokem. Běžně se na „půdě“ školy nepotkávají, neboť navštěvují každá jinou třídu, ale dnešek je výjimkou. Právě mezi vchodovými dveřmi se děvčata téměř srazila. „Ahoj, kam tak letíš?“ vyzvídá Lucka. „Ále, mažu na oběd. Mám hlad jako vlčice po měsíční dietě.“ „Počkej. Ještě než se úprkem odebereš vykonat jednu z nutných lidských potřeb … nevíš, jak hrály holky z Kopců v Jihlavici?“ „To opravdu nevím,“ přiznává Iva, „ale určitě nám to řeknou odpoledne na tréninku. Nebo aspoň Trsátko naznačí výsledky. Nebo nejdeš ?“ „Určitě přijdu.“ Odvětí Lucka. „Mám sice ještě dost učení, ale to se zvládne. Tak se měj a odpoledne čau.“
~
Čtvrteční odpoledne je jako vymalované. Po tréninku byly všechny bývalé i současné hráčky pozvány do známé cukrárny „U pudinku“. Stoleček v rohu místnosti pod fotografiemi známých tváří praskal ve švech. Aby taky ne, když se u jednoho malého stolku sejdou současné i bývalé košíkářky. Majitelka cukrárny jen nevěřícně kouká. „No vás se tu dneska sešlo… copak dámy slavíte?“ Jako první se vzpamatovala Lucka Hálová: „Holky byly třetí v krajském kole. To se musí oslavit.“ „To je pravda,“ souhlasí barmanka a majitelka cukrárny v jedné osobě, „rychlý špunty už se chladí. Ale ještě než to holky zapijete, tak tady mám jedno překvapení.“ Majitelka cukrárny poodešla stranou, trošku se nahnula pod pult a vytáhla velký papír. „Tak dívenky, tohle je třeba nalepit na zeď za váma. A než to nalepíte, já donesu skleničky a šampus.“ Dívky překvapeně zírají na papír, který jim majitelka předala. Zjišťují, že se jedná o velkou fotografii celého družstva. Hbitě ji nalepují na stěnu pod červené a žluté tričko. Přesně tam, kam patří. Mezi ostatní fotografie bývalých i současných hráček klubu. Mezitím přichází barmanka s připravenými sklenicemi a vychlazeným mokem. Postupně nalévá do všech sklenic pěnivou tekutinu. „Tak holky, na vás. Na vaše další, nejen sportovní, úspěchy.“ Dívky si přiťuknou a napijí. Stále ještě visí ve vzduchu otázka, kde vzala majitelka cukrárny jejich fotku? Jak to, že se už rychlý špunty chladily v lednici? Co ji vedlo k tomu, že dnešní útrata jde na účet podniku? Pouze Lucka Hálová, pověstná svým rozhledem po okolním světě, si všimla, že kolem výlohy cukrárny prošel chlapík střední postavy s trošku větším bříškem, v riflích a flanelové košili s krátkým rukávem pod šedou podzimní bundou. „Tak holky,“ přeje všem Lucka, „na další vítězství, na vítězství v Interlize, na sport a hlavně na zdraví a na život takový, jaký si každá z nás přeje“. |
Dnes hrají
|
