Oheň. Ticho, jen praskání a vůně dřeva, atmosféra vhodná k meditaci.
Míchám karty a čekám. Formuluji si otázku a čekám na znamení, na kartu která se sama vydělí z balíčku. Výklady karet jsou podobné delfským věštbám. Jde více o popsání a posouzení problému, podobně jako samotná cesta do Delf. Výsledná karta, stejně jako věštba, může rozšířit okruh úvah, nebo otevřít jiný směr. I dobří psychiatři pouze vedou na cestu k pochopení a Tarot je mnohem pohodlnější a intimnější. Vcítit se do sebe může nejlépe člověk sám.
Snažím se porozumět myšlenkám, které mě napadají. Verši mi máma napovídá, že táta chtěl předat dál rodinnou štafetu, kroniku o lidech, kteří jej předešli. I v nemocnici mi říkal příběhy a údaje, které měl jen sám v paměti. Stáří, které se snažíme léky vylepšit, naše živá historie na kterou nemáme samou prací čas. Stáří, které oddalujeme vitamíny a děsíme se samoty roztahující se kolem nás.
Bylo těžké už jen smířit se s tím, že mě máma někdy nepoznává. Stávala se malým dítětem. Rozumem jsem chápala důvod, ale srdce mi bolelo. Moderní budova léčebny působila při prohlídce stejně jako moderní fabrika. Vrátnice a návštěvní hodiny. Uniformita a čistota zbavená citů.
Když před lety poslali telegram, že táta umřel v nemocnici, abychom si dojeli pro věci, byla smrt téměř anonymní. Cítila jsem se podvedena za sebe i tátu, že umřel mezi cizími lidmi, v odborné péči, ale bez účasti, bez blízké duše. Smrt ani nebolela, zůstalo jen odcizené prázdno dodnes. Snažím se napravit o co jsem se nechala systémem připravit. Nechci žít bez citů, věnovat své úsilí novým bohům jménem Úspěch, Blahobyt a Zábava a mít vyvážený, naprogramovaný život, ve kterém rozhodují jiní, bezživotný a aseptický, jako reklamy na čisticí prostředky, zautomatizovaný a certifikovaný podle ISO normy.
Máminy nápady a názory byly absurdní a nelogické, ale snažila jsem se najít nějaké vysvětlení pro činnost jejího mozku. Zpočátku mě rozčilovala a přiváděla k zuřivosti. Domnívala jsem se, že dělá naschvály a má stařecké rozmary, než jsem pochopila, že jde o jiné vnímání světa. Rafinované bylo, že se neočekávané reakce prolínaly s normálními. Občas se jí podařilo vyslovit záhadnou předpověď, která se splnila. Možná zahlédla to co já tehdy ještě ne. Nerozlišovala mezi sněním a skutečností, obojí se prolínalo.
Marně jsem se snažila jejímu vnímání světa porozumět. V serpentinách mi dala Mour na palubní desku, aby jí ukázala, že už za chvíli budeme na chalupě a jen se štěstím jsme nebouraly. Důvěřivě jako malé dítě otvírala každému dveře a usmívala se na příchozí, nerozlišujíc, co chtějí. Neuvědomovala si nebezpečí a nepotřebovala peníze, jen lásku a ohleduplnost. Tvrdošíjně trvala na pravidelném rozvrhu a podezírala budík v ložnici, že se zastavil, když v noci vstávala.
Pomohla mi uvědomit si jiné světy a jejich existenci. Jaké vlastně jsou světy? Svět médií, vědecký, politický,... ,máma věřila psanému slovu ”vždyť to psali”, argumentovala mi.
Krátce před smrtí, ještě v nemocnici, mi vyprávěla, že se ztratila ve škole a nemohla se dostat ven. Nakonec našla otevřené dveře a letěla za rodiči domů. Asi k tomu přispělo zoufalství, když ji sestry přivazovaly ruce k posteli, aby si mohly v klidu pít kafe.
Nechaly jí tak i bez možnosti si utřít slzy, nebo někoho přivolat, v cizím aseptickém prostředí s pohledem na bílý strop. Byla ukřižovaná v nemocnici. Přestala se bát smrti, která se stala pro ní lepší variantou.
Umírala klidně, protože věděla, že už je s námi doma v bezpečí.
Usmívala se a zamávala mi slabě rukou, loučila se jako obvykle, jen slovo „nashledanou“, neměla sílu vyslovit.
Umřela se zhojenou zlomeninou, jen její duše překročila práh.