Iracionálno

 

„Jsi racionální osoba“, říkala jsem si, „přeci nebudeš věřit na pohádky“

a přesto – něco někde vzadu v hlavě mi říkalo „jsou to sudičky, jasné tři sudičky“,

„ale kdepak, jsou to kolegyně, ne zrovna ze žurnálu, stejné jako ty a mají přehled.

Jsou zvyklé shromažďovat a třídit informace, proto všechno ví „, říká mé logické já „a navíc něčím se živit musí“.

„A co čaroděj a ten skřet, co mi neustále připravuje nástrahy a stále někde číhá v záloze na mou nepozornost a rytíř, který se občas objeví, aby pomohl ?“

„Normální problémy, je přeci úplně jedno, jestli lidi zařazuješ podle uznávaných vědeckých schémat, knižních charakterů, nebo pohádkových bytostí, jde o předpokládané profily lidí, kteří jsou kolem“, říká mi levá

„a používej logické myšlení!“, radí.

„ Ale můj mozek je zmatený když skutečná budova D se nachází uprostřed mezi budovami A a C a číslo 522 je ve třetím patře, zatímco 625 je v suterénu. Absurdní Kavkův Zámek je realitou, stejně jako soudní tribunál, který jednou za čas vyslechne mé argumenty, abych zjistila, že zase nic nerozhodl, „ odpovídám levé.

„Tak dobře“, říká, „ty tvrdíš, že první sudička se objevuje vždy v mezních dobách a obhlédne jak zvládáš život. Když usoudí, žes uspěla, vyzkouší tě ještě další a čaroděj i rytíř jsou nápomocni, souhlasím“.

A trámec mezi hemisférami, značně přesahující rychlost optických vláken přetížením přehřívá hlavu, ale kdo ví jak to vlastně je.

„A proč najednou místo vědečtiny používáš pohádky?“ ,ptám se levé.

„Proto, že postavy a situace jsou kompaktními logickými celky, nedrobenými na bity a kvarky, které přestávají být v tom množství přehlednými celky, že ani já už se v nich nevyznám“, říká mi, „tak si zjednoduším rastr, uhnětu symboly a postavy, abych jim s tebou rozuměla“,

vysvětluje levá.

„Snít pouze v noci a na krátký čas je nevyužití kapacity pravé a ty víš přeci, že nakonec se rozhoduji stejně  víc podle pocitů, vůní, předtuch,“ říkám jí, „tak proč nepřipustit sílu intuice stejně jako hmotnost myšlenek  a zapojíme plně i pravou“, navrhuji.

„Znáš přeci Walkerovu teorii o vzájemném působení mezi fyzickým mozkem a fyzikálně nezměřitelnou myslí, neboli Vědomím, z čehož Hasted soudí, že k neobvyklým událostem dochází při propojení mezi paralelními vesmíry, která je zatím jednou z vědeckých hypotéz, stejně jako teorie nekonečného počtu vesmírů Johna Wheelera, které každou vteřinou nekonečně rostou a mezi kterými se pohybujeme, což mi vysvětluje vědecky náhody“, cituji  „a tu Eyseneckovu knihu mi stejně přihrál čaroděj“, říkám.

„Zahráváš si se schízou“, varuje levá a pravá si zatím v klidu lebedí, a  kvantuje si obrazy, zatímco levá se  vlní, vzdouvá se a domýšlí spojnice.

Plesk, a napadnu ji s otázkou:  „co myslíš, kam ústí intuice?, co když existuje i beztrámcové propojení?“ „Myslíš vzduchem?“, ptá se, „tak nějak“ napadá mi

a trámec šrotuje, až se z něho kouří.

„Potřebuji podobenství, neumím si představit nepředstavitelné“, říká levá.

„ Mimochodem, jak pokračuje tvé hodnocení?“, ptá se.

Zkouší kolik vydržím“, odpovídám.

„A?“ „No, snažím si teď vzpomenout na obsah madagaskarské pohádky, kterou mi kolega vyprávěl u oběda před odjezdem.  Byla o chlapci který, aby si zasloužil lásku, musel odjet na konec světa, aby ji potom mohl získal doma“. „No a?“

„Přeci víš, že krátce na to odjel na Madagaskar a umřel tam. Možná to dopadlo pro něj dobře, když na něj žádná láska doma nečekala“, vysvětluji si, že tehdy mě napadlo, ...

a najednou mám v sobě takovou předtuchu a zase přichází varování, že myšlenky se zhmotňují, že bych si měla dát pozor, že,  …

…každý z nás žije ve světě, který může ovlivnit myšlenkami a, ...

… a je tu středa ráno a přeji si aby odpadla hodina, protože nemám napsaný úkol a telefon mi oznamuje, že lektor si zlomil nohu a hodina odpadá. Mám týden čas.

Někdy se sebe bojím, i domyslet příběh, iracionálně.