Povídku, kterou máte před sebou napsal známý italský vědec a spisovatel Umberto Eco. V originální verzi ji můžete nalézt na oficiálním serveru italského deníku La Repubblica, odkud jsem si ji stáhl i já. Předem Vás upozorňuji, že nepovažuji svůj překlad za dokonalý a uvítám jakoukoliv připomínku či kritiku. Nápad pokusit se tuto povídku přeložit jsem dostal zhruba před rokem a důvod je zcela jednoduchý. Jedná se totiž o jedineční nápad, jak přiblížit historii a dění Křižáckých výprav za použití zpravodajské techniky let dnešních. Všichni jistě víte, jak napjatá je situace na Blízkém východě, avšak ne každý zná tamní problémy a jejich kořeny. Jak pronese hlavní hrdina (televizní reportér) tohoto příběhu závěrem, tento problém trvá již staletí a jen tak se nezlepší. Povídku jsem přeložil z vlastního zájmu a pro svoje potěšení a neobdržel jsem za ni žádný honorář.

La Reppublica.it
Cultura & Scienze
www.lareppublica.it

Io, reporter (Já, reportér)
sotto le mura (pod hradbami)
di UMBERTO ECO / překlad JOSEF BŘÍZA

Od našeho jeruzalémského zpravodaje: píše se 14. červenec roku 1099, televizní zpravodaj se usadil pod hradbami Svatého města v očekávání příštích událostí.

Já, reportér
pod hradbami

Čtrnáctého července ráno: Haló, studio, slyšíte mě? Já vás slyším výborně. Tady Jeruzalém, hlásím se v přímém vstupu ze Siónu, přímo za hradbami. S prvními paprsky slunce byl zahájen útok na město. Ze své pozice mám celý, téměř čtvercový pás hradeb jako na dlani. Na východě je staré prostranství kláštera, na kterém dnes stojí kopule Rokky, na severu Erodova brána, na severovýchodu za hradbami se tyčí Olivová hora a na jihovýchodě je vidět Davidova věž. Hradby města jsou pevně stavěné a navíc jsou z východu chráněny srázy Cedronského údolí a na západě je další údolí. Z tohoto důvodu mohou oddíly Svaté aliance vést útok pouze z jihovýchodu či ze severu. Teď, když je již vidět, dobře rozpoznávám jednotlivé dřevěné věže, samostříly a katapulty, jak se snaží překonat vodní příkop, který jim stojí v cestě. Všichni si asi pamatujete, jak ožehavý byl problém s těžkou technikou. Město bylo v obležení již od sedmého června a na popud jednoho fanatického duchovního, který předpovídal snadné a rychlé vítězství, byl dvanáctého proveden první útok. Ten však skončil naprostým fiaskem a přišlo se na to, že křesťanská armáda nemá dostatečné prostředky na ztečení hradeb. Velitelé to věděli dobře, ale tuto válku ovlivňují úplně jiné věci. Šlechtici a rytíři vědí, že se dá bojovat také prostřednictvím příměří a domluvy s nepřítelem, a především s rozvahou. Jenomže po armádě přichází velký dav tuláků a chudých pěšáků hnaných pudem mystiky a vidinou drancování. A jsou to ti samí lidé, kteří vyplenili židovská ghetta, když před pár lety procházeli podél Rýnu a Dunaje. Jsou nebezpeční a těžce se jim velí. Myslím, že právě toto byl hlavní důvod, proč jsme byli dvanáctého června poraženi. A kvůli tomu nastal měsíc hladu a utrpení. A to utrpení opravdového, protože vládce Jeruzalému Iftikhar ad-Dawla dal otrávit veškeré studny v okolí (zatímco ve městě mají důmyslný systém cisteren) a křesťané, zejména ti, jež sužovala těžká zbroj, nebyli s to snášet pekelná letní horka a stěží nacházeli jen páchnoucí vodu. Jediná pitná voda byla pouze na jihu, příliš blízko nepřátelských hradeb. Navíc během tohoto období strádání bylo třeba najít nějaké dřevo a sehnat vhodné nářadí na stavbu vojenských strojů. Ale tady kolem jsou kopce holé a pro dřevo se muselo jezdit daleko. Co se nářadí týče, až v polovině června dorazily do telavivského přístavu dvě janovské galéry a čtyři anglické bitevní lodě s nákladem lan, hřebíků, nýtů a vším, co vojenští tesaři nezbytně potřebují. Z těchto důvodů jsme schopni zaútočit se zbraněmi vysoké technické úrovně až nyní.

Právě v této chvíli vidím, jak se k hradbám posouvají tři velikánské třípatrové věže. Hemží se to na nich ozbrojenými muži a z každé se dá na hradby spustit padací můstek. Potíž bude dostat se k nim, a tudíž překonat vodní příkop. To vše nekrytě a pod nepřátelskou palbou. Inu, špinavá práce, která si vyžádá mnoho životů. Ale to je válka.

A kolik máme vojáků? Zřejmě vám to připadá nemožné, ale nedokázal jsem to odhadnout. Křesťanská armáda je složena z několika vojsk s různými veliteli. Ti často bojují o prestiž a mohou falšovat údaje. Navíc zde máme onen dav chudáků, a snad proto někdo odhadoval dokonce čtyřicet tisíc vojáků celkem. Ale myslím, že přeháněl. Podle velkorysých odhadů je zde dvanáct tisíc ozbrojených mužů a třináct set rytířů, podle těch střízlivých je rytířů pouze jeden tisíc a ozbrojených mužů pět tisíc. Co se týče maurů a jejich speciálních oddílů, jsou složeny z pár tisícovek Arabů a Sudánců. Ovšem jsou tu ještě civilisté, připravení bránit své město. Navíc Iftikhar měl geniální nápad, když vyhnal z města všechny křesťany, a my je teď musíme živit. Tím se naráz zbavil ujídačů chleba a případných sabotérů. Židé mohli setrvat, za což zřejmě dobře zaplatili, protože kdyby je vyhnal taky, náš dav chudáků by je rozsekal na kousky.

Mnoho našich posluchačů si již pravděpodobně přisvojilo myšlenku, že tato výprava je vedena za navrácení svatých míst našemu náboženství, a podivují se zjištění, že křesťané najednou klidně žijí v Jeruzalému i se svými kostely. Také si asi pamatujete, že oddíly aliance nedávno obsadily Betlém na žádost tamní křesťanské komunity, což samo o sobě dokazuje přítomnost křesťanů. Ve skutečnosti pomaloučku polehoučku zjišťujeme, že saracéni na svém území víceméně křesťany tolerovali i s jejich náboženstvím. Ostatně o židech platí to samé. A tak dobýváme město bezbožníků, abychom je mohli navštívit, a v první řadě jsme docílili vyhnání těch křesťanů, kteří tam bydleli. Není to však jediný paradox této války, která je podle někoho založena na principu "svatá místa patří křesťanům", pro jiného znamená příležitost zisku a pro ty ostatní, kdo ví? Snad jakási krvavá oslava… Podle slov mých informátorů je útok nejzajímavější na severu, u Erodovy brány. Nasedám na mulu a mířím na tu stranu hradeb. Přepínám a končím.

***

Čtrnáctého července, večer. Volám studio, slyšíte mě? V pořádku, pokračuji. Trvalo mi několik hodin, než jsem se dostal k Erodově bráně. Musel jsem se držet dál od hradeb, protože z nich pršela nekonečná spousta kamení. Projížděl jsem dýmem několika ohňů, jejichž plameny šlehaly nocí. Okouzlující a strašlivé zároveň. Maurové znají byzantskou techniku výroby zápalné směsi a neustále házejí zápalné střely na naše věže. Jen jsem to dořekl, musím se klidit stranou. Je tady další ohnivý výpad, kterým se maurové snaží zapálit naše stroje… Jedna z věří chytla. Naši vojáci ve snaze zachránit se vyskakují na zem, ale jsou tak vystaveny spršce nepřátelských šípů. Horní část věže je zničená a na zem se snáší záplava jisker, která naštěstí zasáhla i maury vracející se do hradeb a zapálila obě křídla brány. Ale proč tam naši nepošlou všechna beranidla? Dozvídám se, že i ostatní stroje byly zasaženy ohňem. Pro dnešek je to prý ztracené, oprava si vyžádá celou noc. Přepínám a končím.

***

Patnáctého července ráno. Neslyším… a už je to v pořádku. Zdá se, že se nám podařilo z větší části naše stroje opravit. Útok byl znovu zahájen, na hradby se valí sprška kamení a beranidla již překonala vodní příkop. Jejich starodávný způsob obrany štíty je dobrý, nikoli bezvadný. Mnoho našich statečně padá pod střelbou z hradeb, na jejich místa však okamžitě přicházejí další. Naše beranidla otřásají Jeruzalémem v základech…

Ze své nové pozice vidím zřetelně Gofreda Buglionského, jak z vrchu jedné věže velí rozhodujícímu útoku. Pozor, první křesťané právě vyskakují na hradby.Někdo blízko mi říká, že jsou to Litoldo a Gilbert Tournaiský, Gofredo a ostatní je následují. Maurové padají pod jejich údery, někteří skákají z hradeb a tříští se o zem. Erodova brána byla proražena, …ne, možná že ji otevřeli muži, kteří se vyšplhali na koliště. Právě teď vojáci aliance vnikají do města, pěšky i koňmo!

Dozvěděl jsem se, že boje u Siónské brány stále zuří…, malý okamžik. Tady jsou poslední zprávy. Zdá se, že i provensálské jednotky Raymonda de Saint-Gilles prorazily Siónskou bránu. Raymond se zmocnil Davidovy věže a zajal Istikhara s celou jeho posádkou. Výměnou za výkupné mu však daroval život a okamžitě ho dal vyprovodit k Ascaloně, která je ještě v saracénské moci. Nepřítel je poražen, vítězíme! Nastal historický okamžik, jako zázrakem jsou tři hodiny odpoledne, hodina umučení Páně!!! Magická souhra náhod. Nyní se snažím vmísit do davu našich, který se valí do města. A věřte mi, není to vůbec jednoduché, protože riskuji srážku s koňmi… Slyšíte mě? Já vás ne, ale pokračuji…

Nyní jsem i já uvnitř hradeb Jeruzalému. Překračuji hromady mrtvých arabských těl. Přece nemohli klást takový odpor, potom co jsme prolomily jejich obranu? Zpovídám jednoho seržanta, který se zřejmě vrací ke křesťanskému táboru. Je celý od krve a má plné ruce drahých látek.

"Odpor? Ani ten nejmenší. Jakmile jsme vstoupili do města, ti neřádi se dali na útěk a zabarikádovali se v mešitě Rokky. Jenomže velký Tancredi Altavillský je překvapil ještě před tím, než mohli zorganizovat obranu, a tak se vzdali. Pak dal vyvěsit na mešitě svoji vlajku na znamení, že jsou pod jeho ochranou."

Ptám se ho tedy, co znamenají všechna ta mrtvá těla. "Ale, pane můj, odkud přicházíš? Tady se dobývá město, a navíc město bezbožníků. Proto se zabíjejí všichni, mladí i staří, muži, ženy a děti. Vždyť se to tak dělá!?"

A ti Tancrediho chráněnci, ptám se ho? Udělá jenom takové nic neříkající gesto: "To víte, tihle pánové mají své vrtochy." Nemohu jít dál, pohltil mě dav maurů; děti, dospělí i staří, kteří utíkají do všech stran před našimi vojáky… Promiňte, ale hlas se mi chvěje, když to vidím. Vojáci křesťanské aliance bez milosti podřezávají krky všem a někteří, ó Bože, někteří dokonce mlátí dětmi o zeď, aby jim rozbili hlavu…A nejsou to pouze ozbrojenci, kteří se tak možná zbavují nervového vypětí z bitvy. Vidím také houfy chudáků, jak hbitě a horlivě pracují nad zraněnými… Malý moment…Docházejí ke mně zprávy týkající se synagogy, kde se zatarasili již zmiňovaní židé. Byla podpálena a celá místní židovská komunita zahynula v plamenech. Pozoruji jednoho starého plačícího mnicha: "Pravda, byli to hanební židé, ale proč museli být upáleni nyní, když je stejně čekaly plameny pekla? Ach, z našich křesťanů se stali bezduché bestie. Už neposlouchají ani vlastní velitele."

Haló, slyšíte mě? Všechny budovy pomalu ale jistě podléhají náporům ohně, každou chvíli se některá zbortí. Do toho se všude ozývají výkřiky lidí proklátých mečem. Ježíši Kriste! Už to dál nesnesu. Na slyšenou zítra. Přepínám a končím.

***

Šestnáctého července. Studio! Jsem na příjmu. Už mi zbývá jen pár slov. V jistých chvílích se člověk stydí za to, že je zpravodaj…Tancredi slíbil život oněm maurům v mešitě, ale další skupina zběsilých šílenců (v té souvislosti se mluví o Vlámech, nemohu to avšak potvrdit) porušila dnes jeho rozkaz a následovalo další krveprolití. Někteří rytíři dokonce obviňují Raymonda de Saint-Gilles ze zrady, protože ušetřil Istikhara. Jako by se tady všichni zbláznili a ovládla je nesmírná zuřivost. Právě mluvím s Raymondem de Aguilers: "Okolo mešity je krve až po kolena. Tancredi zuří a cítí se uražený na cti, protože nedodržel slovo. Ale není to jeho vina. Nevěřím, že v Jeruzalému zůstal ještě nějaký maur či žid na živu." Ptám se ho, na kolik odhaduje celkový počet mrtvých. Rozhlédl se kolem a pronesl něco o sedmdesáti tisících, ale myslím, že přehání. Je totiž zmatený a rozrušený. Podle mých zjištění zůstala ve městě po odsunu křesťanské armády posádka čítající jen několik tisícovek stráží a spolu s ní padesát tisíc obyvatel. Když vezmeme v úvahu, že se někomu z nepřátel podařilo proklouznout nějakou štěrbinou v hradbách, tak celkem vzato bylo v těchto dvou dnech zavražděno čtyřicet tisíc lidí. Možná, že jednou někdo řekne, že jich bylo méně a že není možné provést takový masakr během dvou dnů. Jenomže všude kolem mě jsou jen mrtvoly a jejich zápach za přispění slunečných paprsků je nesnesitelný. Když jsem dnes dopoledne mluvil s jedním mnichem, uvědomil jsem si, že tento masakr neznamená nic než porážku. Jestliže se má na tomto území vytvořit křesťanské království, musíme spoléhat na kladné přijetí ze strany islámských obyvatel a na toleranci okolních říší. Tímto masakrem jsme jenom přilili olej do ohně nenávisti mezi maury a křesťany, do ohně, který potrvá léta, ne-li staletí. Dobytí Jeruzalému není konec, ale pouhý začátek dlouhé války.

A dost. Právě teď se dovídám, že včera, když zuřil ten největší masakr, se Tancredi Altavillský, Robert z Vlám, Gastone di Béarn, Raimond z Toulouse, Robert Normandský a všichni ostatní velitelé vydali ve velkém průvodu ke Svatému hrobu, kde oddaně složili zbraně a zbožně jej uctili, čímž dostáli svých slibů - abych použil slov připisovaných Gofredovi Buglionskému. Podle všeho to byl velmi dojemný ceremoniál, při kterém se všichni považovali za ty nejlepší a nejhodnější.

Omlouvám se, jestli mé zpravodajství postrádá na senzaci, ale uprostřed té řeže jsem nebyl s to pracovat tím správným způsobem. Tady Osvobozený Jeruzalém, předávám slovo do studia.