Max Atlantis

Vypráví Jiří Balota z Břeclavi jak to bylo se psem šampionem Maxem Atlantis Bohemia (11. 5.1990):

"Po koupi štěněte bulteriéra v roce 1990 jsem se pevně rozhodl, že s tímto plemenem začnu pracovat. Začínal jsem od malička s aportem a vlastní stopou. Samozřejmě jsem pravidelně upevňoval přivolání. Všechny tyto "disciplíny"jsem při výcviku odměňoval pochvalou a pamlskem. Protože j sem věděl, že bulteriér jen nerad pouští to, co drží, věnoval jsem velkou pozornost aportu. Po každém povelu "Pust"` následovala pochvala a pamlsek. Důslednost se mi vyplatila později při služebním výcviku. Pes reagoval tak, jak byl naučen a figurantům rukáv pouštěl na povel. Když bylo Maxovi něco přes rok, složili jsme první zkoušku základní minimum, která obsahuje stopu, poslušnost a obranu. Za každou jednotlivou disciplínu je možné od rozhodčího dostat maximálně 50 bodů, dostanete-li však méně než 35, končíte. I když se to nezdá, je to zkouška náročná pro psa i pro psovoda, kromě toho už obsahuje vše, co vyšší zkoušky z výcviku. I když se samozřejmě nevyžaduje taková dokonalost jednotlivých cviků, jednodušší jsou obrany a také stopa je kratší.

V 18 měsících však už Max. složil ZVV 1 (zkoušku výcviku všestranného psa prvního stupně). Po této zkoušce jsem s Maxem zkusil něco jiného - přihlásil j sem nás do kursu pro lavinové psy a i zde Max zkoušku prvního stupně (ZLP 1 ) udělal. O tom, za jak náročných podmínek, svědčí skutečnost, že z deseti přihlášených psů požadavky rozhodčích splnili jen čtyři a Max mezi nimi. Než byly Maxovi dva roky, obstál v ZVV2. Pak přišla nabídka, abych zkusil Maxe na výcvik psa záchranáře, a než se sešel rok s rokem, Max složil i základní zkoušku tohoto výcviku. Zanedlouho jsme absolvovali v pořadí už šestou zkoušku z výkonu - zkoušku záchranářského psa druhého stupně. ZZP2 je vrcholová zkouška, při které je položena náročná cizí stopa. Ta začíná načichnutím cizího předmětu, podle jehož pachu musí pes vyhledat v prostoru 10 x 10 metrů pach identický. Následuje vypracování stopy zakončené vyhledáním zachraňované - hledané osoby. Na fyzickou i psychickou kondici psa je stejně náročný i další cvik, při kterém pes musí vyhledat v terénu ukryté osoby. Díky Maxově precizní práci jsme byli nominováni do záchranářského družstva České republiky, s nímž jsme se zúčastnili rakouského otevřeného mistrovství záchranářských družstev. Zde jsme skončili na čtvrtém místě.

V roce 1994 jsem s Maxem složil zkoušku psa obranáře prvního stupně (ZOP 1 ). Při této zkoušce se dobře uplatní samostatnost a odvaha bulteriéra. Asi bych vám měl tuto zkoušku přiblížit. Probíhá následovně: pes musí vé vzdálenosti asi 200 metrů zadržet "pachatele" zákusem do rukávu. Když se figurant-pachatel zastaví a přestane klást odpor, musí pes rukáv pustit a figuranta jen střežit. Je-li figurant v klidu, nesmí na něj pes útočit. Po chvíli se dá figurant na útěk, pes musí znovu zasáhnout a figuranta opět zákusem do rukávu zadržet. A to vše sám, bez přítomnosti psovoda. Když tu zkoušku takhle popisuji, vypadá velmi snadně, ale že tomu tak není, mi jistě potvrdí každý, kdo si celou tuto proceduru jednou vyzkoušel. To,jak Max tuto zkoušku zvládl, mě utvrdilo v přesvědčení, že bulteriér je všestranně použitelný pes.

Konec roku 1994 jsme věnovali nácviku na noční speciální záchranářskou zkoušku, která se uskutečnila v Třebíči. Místem děje bylo staveni&127tě s demolicí pětipatrovou budovou. V časovém limitu měl pes nalézt tři "zachraňované" osoby. První dvě jsme úspěšně našli a hledali třetí. Dostali jsme se až do čtvrtého patra, když Max začal hlásit u odpadové šachty. Rozhodčí Maxův výkon neuznal a prohlásil, že pes štěká na falešný úkryt. V pevné víře v Maxovy čichové schopnosti jsem tento názor odmítl. Jak se ukázalo, věděl jsem, čemu mohu věřit. Třetí osoba ležela v pátém patře u odpadové šachty. Zeď, u které ležela, byla narušena a skulinami pronikal její pach tam, kde ho Max zachytil. Ani jeden z dalších zúčastněných psů (převážně německých ovčáků) tento úkryt neoznačil. A to nejlepší nakonec: Tuto noční zkoušku úspěšně absolvovali pouze dva psi. Jedním z nich byl můj Max.

Měsíc nato jsme se s Maxem probojovali do desetičlenného reprezentačního družstva České republiky.

Dne 15. 7. 1995 jsme se s Maxem zúčastnili soustředění záchranářů v Čihalíně, kde jsem chtěl složit zkoušku ZZPZ3. Po týdnu tvrdé práce při teplotách kolem 30 oC, při kterých jsme trénovali stopu a poslušnost, jsme se probojovali mezi trojici, která byla připuštěna ke zkouškám. Z této troj ice splnily podmínky zkoušek jen dva psi - Max byl jedním z nich. Při této zkoušce jsme se pochopitelně stali středem zájmu známých i přihlížejících - bulteriér při pachových pracích nejvyšší záchranářské zkoušky, toje něco! To tady ještě nebylo!

Pes musí cizí stopu načichat ze sáčku a v pomyslném čtverci o velikosti 10 x 10 m najít její začátek. Stopa je dlouhá 1000 m a je na ní několik ostrých lomů. Navíc, aby nebyla tak snadná, je dvakrát křížena jinou stopou. Na konci stopy je hledaná osoba, kterou pes musí štěkáním označit. Stáří stopy je tři hodiny aje položena na tvrdém podkladu. Při této zkoušce musí psovod více než věřit v kvality svého psa. Ze stopy mohou psa svést nejen křížem položené stopy, ale ostré úhly lomů jsou pro mnohé psy nepřekonatelnou překážkou.

Další složkou zkoušky je vyhledání čtyř osob ukrytých v terénu - na to má pes 25 minut. Poslušnost také není žádnou procházkou rajskou zahradou. Překážku ve tvaru písmene A vysokou 180 cm musí překonat v obou směrech s aportem. Pak následuje skok daleký, dvoumetrový žebřík s úzkou lávkou, průchod rourou a tak dále. Když uvážíte, že to vše pes dělá v tropických vedrech, ani se nechce věřit, co všechno dovede a snese.

Protože jsme u této zkoušky uspěli, dostali jsme nabídku na složení zkoušky z výkonu ve vodě. Max je dobrý plavec a výborný aportér, tak jsem souhlasil. Po poslušnosti podle IPO jsme nastoupili na vodní speciál. Pes musí uplavat 200 m za člunem, ve kterém se plaví psovod a rozhodčí. Po 200 uplavaných metrech následuje aport hozený psovodem z člunu do vzdálenosti 25 m, který musí plavající pes nalézt a přinést. Zařazen je také aport ze břehu do vody. Mohu říci, že po splnění této zkoušky byl Max opravdu šťastný.

Naše úspěchy nás přivedly na mistrovství Rakouska do Rohrbachu. Úmorné vedro nás pronásledovalo i zde. Při závodech rozhodčí posuzovali velmi nekompromisně. Maxe můj druhý (a zbytečný) povel připravil o 4 body z 50 možných při poslušnosti. Rovněž na stopě jsme ztratili nějaké body na stopě vedoucí přes potok. "Pachatel" však byl šťastně nalezen a vyštěkán a disciplína úspěšně dokončena. Výsledek byl sice velmi slušný -11. místo celkově pro nás dva s Maxem a 7. místo pro naše družstvo. Max však dokáže být lepší.

Co říci na závěr? Max dokázal, že bulteriér je všestranný pes. Pokud s ním však chcete dosáhnout výborných výkonů, musíte mu věnovat náležitou péči při výchově i výcviku. Je to pes, který vyžaduje důsledné, ale citlivé zacházení, protože ke svému pánu má velmi silný vztah. Fandím všem, kteří se rozhodnou pro toto ušlechtilé plemeno."

Bohužel, není každý majitel bulteriéra pan Balota a není každý bulteriér Max. To se totiž opravdu často nevidí - pes s tolika složenými zkouškami a takto náročnými. Rád bych viděl třeba německého ovčáka, který je, kromě medailí z výstav, ozdoben tolika tituly.

Citát z knihy J.Ohlídala: Bulteriér.