Příběhy o čivavách
D I N E Č K A
napsala Taťána Makowetzová
Už to bude 9 let,kdy jsem si přivezla z Prahy, v té době ještě velmi vzácného psíka původem z Mexika, čivavu dlouhosrstou.
Byla to fenečka IRIS z Vltavského pobřeží, které jsme doma říkali Dinečka. Získala si naše srdce hned od začátku a povahově byla a je stále – „ zlatý pes “. Jako štěňátko se natropila spousty nezbedností.
Jednou „pomáhala „ sázet mamce na balkoně květiny do truhlíku, a to tím způsobem, že nosila v tlamičce hlínu na koberec do obýváku; jindy se v ní probudila lovecká vášeň a jala se u známých na dvorku krvelačně pronásledovat slepice, které byly třikrát tak velké jako ona. Ani bažanta v parku se nezalekla. Občas nám tím připravila nervy drásající chvíle, když jsme viděli, jak v dálce v prachu směřuje na frekventovanou silnici. A jak byla nesmírně uražena, když jsme ji odvolávali – nejprve s prosíkem a potom výhružně.
Vydržela trucovat ještě nějakou dobu a v jejích krásných lidských očích jsme si mohli přečíst výčitky – „ vždyť mi přece koluje v žilách krev lovce – vlka, ne“ ?!
Její oblíbené ohryzávací vášni padlo na pospas několik desítek dřevěných kolíčků na prádlo, nejedny brýle zapomenuté na stolku, pár řemínků od bot a naštěstí jen jedna taťkova zubní protéza. Ale ta jí chutnala! Během noci, kdy si ji Dinečka „ vyzvedla „ v kuchyni na stole, nabyla umělohmotná protéza takového tvaru, který se do taťkových úst rozhodně nevešel.
Na jednu z těchto vášní však Dinečka zanevřela – na kolíčky. Jednoho klidného nedělního odpoledne seděli mamka s taťkou v kuchyni u kávy a Dinečka se věnovala dřevěným kolíčkům v obýváku. Najednou se z obýváku ozval pronikavý jekot, při kterém stydla krev v žilách a který signalizoval, že Dinečka je patrně v ohrožení života. Mamka s taťkou a se srdcem v krku přiběhli do obývacího pokoje, kde na koberci ležela Dinečka na zádech a na přední pacce měla přicvaknutý kolíček na prádlo. Při porovnání velikosti kolíčku a tlapky malé čivavky, kdy je poměr 1 ku 1, se nebylo co divit, že Dinečka tak moc vyváděla. Jakmile jí taťka kolíček sundal a tlapku promasíroval (kostky naštěstí zlomeny nebyly), Dinka se utišila.
Od té doby zanevřela na kolíčky a „ specializovala se“ na botky.
(napsáno roku 1998 ; upravené otištěno v knížce Psí život I - pod názvem
Kdo s čím zachází… - roku 1999 vydalo nakladatelství Plot)
JAK SE VÍTÁ NÁVŠTĚVA ...
napsala Taťána Makowetzová
( V úterý jsem přivezla do naší čivaví skupinky mladého psíčka Alfíka - nesmělého, opatrného, ale v čivaví vítací etiketě velmi vychovaného psího mládence. )
Naše holky na Alfíka nejdříve opovržlivě koukaly jako na cizáka, hlavně Czokinka mu dávala postojem a povrčáváním na jevo, že ONA je tu hlavní generálkou a prezidentkou, tak ať se tu moc neroztahuje.
Alfík se musel nechat (nerad) očichat, ale naopak si nesměl čichnout ani k jedné. Malé štěňátko, Timeček, se k němu radostně vrhalo, ale Alfík cítil, že by mohl být pokousán hlavní prezidentkou, tak ho naprosto ignoroval.
První noc jsme ho nechali samotného v kuchyni, aby nedošlo k incidentu vyvolaném ze stran domácích. Ve středu jsem je přes den zvykala, na noc byl již s ostatními v předsíni.
Ve čtvrtek dopoledne byla honička našich holek po celém bytě a ony mu milostivě dovolily se zapojit - ó to bylo radosti! Jen Czokinka je stále nad cizáka povznesená. Ale on to respektuje, je to diplomat. U Oxanky a Heddinky to má již vyhrané.
V pátek již spí všichni ( kromě individualistky Barinky, samozřejmě ) kolektivně spolu ve velkém molitanovém pelíšku. Už je Makowetz :o) !
( napsáno dne 14.02.2003 )
MOJE PRVNÍ VÝSTAVA
napsala Taťána Makowetzová
Tak to jsem prosím já - Alfíček. Dlouhosrstý čivaví mládenec, bíle zbarvený se zlatými znaky .
Panička si se mnou dala práci a intenzívně jsme přes měsíc trénovali na výstavu, protože já jsem nebyl vůbec, ale vůbec zvyklý na vodítko a bál jsem se ho. Taky jsem se neuměl pěkně postavit a zvednout ouška a ze začátku jsem se jenom plazil :o(.
Panička mi za pěkné předvedení a chůzi na vodítku dávala pamlsky a já na to protivné vodítko úúúúplně zapomněl a už se ho vůbec nebojím - naopak, když ho zahlédnu, tak už se těším, že půjdeme na procházku a že dostanu nějakou tu dobrotku a pochvalu !
Za to, jak o mne panička pečovala, jak se se mnou mazlila a měla se mnou velikánskou trpělivost, jsem jí na výstavě při předvedení udělal radost a zabaletil jsem přímo ve výstavním kruhu! Můj špičkový výkon neunikl pozornosti paní rozhodčí a nepřehlédla ani můj kvalitní exteriér a ocenila mne vysokým ohodnocením a tituly .
A tak se můžu pyšnit zlatou medailí a dvěma krásnými poháry - no, já - spíš panička. Já bych si dal raději věnec buřtů,ale ten velký kus salámu, co mi panička dala za odměnu, byl taky móóóc dobrý :o))) !
( napsáno dne 17.03.2003 )
BOLEST...
napsala
Taťána Makowetzová
Dneska... už na pořád... usnula moje 15 letá chlupaťoučká legenda..Dinuška... naše Nuninka...
Od minulého čvtrtka nejedla nepila , chřadla... mamka zavolala,že potřebuje k veterináři,tak ji manžel v pondělí přivezl...
Už mně nepřivítala,nezavrtěla ocáskem,jakoby nás ani nepoznávala...dostala ATB injekci,v úterý šly ven uhnilé kořínky zubů,dnes odpoledne měla zase jít na ATB injekci...
Od té doby,co je u nás už se prakticky nepostavila,nejedla,nepila,vodu jsem do ní dostávala stříkačkou...byla netečná,jakoby nic nepoznávala...Chudinka malá...
Já se domnívala,že se z toho dostane,manžel byl skeptik.
...Až včera pozdě v noci mi došlo,že mi odchází... Tušila jsem,že až ráno manžel vstane,že mi záhy příjde říct,že už nežije...přesně jak podle scénáře...
Než jsem šla spát,tak jsem ji hladila,už špatně dýchala a ještě jsem do ní dostala trochu vody stříkačkou.V duchu jsem se s ní loučila...
...Jen se utěšuju,že odcházela bez bolesti (snad...) a ne dlouho,že se netrápila v bolestech...
Líbilo se jí v Alfíkově pelíšku a tam usnula...
V sobotu měla 15 let... ach jo... Počítat se s tím dalo, ale přesto to strašně,... strašně... bolí.....
( napsáno dne 03.06.2004 )
Smutek...
napsala Taťána Makowetzová 
…Je po druhé hodině ranní.Venku je mínus 22 a tichý mráz na okně kreslí nádherné zimní krajiny.Moji člověčí kluci spí a já nemůžu usnout.
Před několika málo hodinami odešla ze života moje čivaví psí holka Čokinka a moje myšlenky se ubírají jen k ní.Odešla celkem rychle, a pro mne dost nečekaně, z toho třinácti a půl letého života,který jsem sledovala a spoluprožívala od samého počátku, kdy opustila tělo své matky. Štěněcí hravost a veselost jí zůstala až do konce. Stejně jako nedůvěřivost k cizím lidem, která jí umožnila stát se opravdovou strážkyní domu a mých dětí – nikdo se k ní neodvážil i přes její maličkost. I díky ní jsem poznala psí věrnost v tom pravém slova smyslu. Byla jsem u ní v těch těžkých chvilkách porodů štěňátek, kdy se mne držela na každém kroku,stejně jako v poslední chvíli jejího života,ze kterého odešla bez dlouhého trápení, po krátkém lapání po dechu (když měla dechovou nedostatečnost).
I když jsem to mohla v jejím věku očekávat, překvapilo mne to a bolestně zasáhlo. Utěšuje mne jen, že odchod byl rychlý a snad i bezbolestný.
Vždycky si, na Tebe, moje beruško, s velkou láskou vzpomenu, na Tvoje nadšené pískání,když jsi mne vítala při mých návratech z dlouhých cest, na ohlašování podezřelého šramotu za dveřmi, na Tvoje trpění čechrání srsti od neopatrných ruček mých malých dětí, na Tvoje radostné honičky s Hedinkou a Oxankou,když vás chytla „veselá“…
A vím,že mi zatrne v srdci,když se mně ráno děti zeptají:“...Mami, a kde je Čokinka?…“
(napsáno dne 23.1.2006)
Zpět na Hlavní stránku