Bylo nás celkem 5 lidí (Pavel, Standa, Míra, Tomáš a Jirka) a 2 auta - Š 105 (do extrémních kopců odlehčovaná vyhazováním pasažérů přes palubu), a starší Renault (čtyřapůldveřová varianta, neboť dveře u spolujezdce šli otevřít pouze někdy, bez zbytečného osvětlení přístrojové desky a s nesvítícími brzdovými světly, což činilo jízdu v noci poněkud méně bezpečnou) .

Akce byla naplánována na poslední týden v srpnu. Cesta auty nám trvala z Prahy až do sedla Vršič nad Krajnskou Gorou i se zastávkami asi 13hod., ale to jsme v Rakousku objížděli přes hory úseky dálnice, kde se platí mýto. Dobré bylo zejména stoupání z Villachu do sedla Wurzenpass na Rakousko - Slovinských hranicích. Na přechodu jsme ovšem zaplatili daň za blbost - Slovinci chtěli vidět "zelenou kartu". Chvíli jsme se s nima dohadovali, dokonce padala i slova o civilizované Evropě, kde jí nechtějí a zkurveným Balkáně, kde jsou ti nejdůležitější celníci na světě (pozn.: když už mám teď zkušenosti i s celníkama rumunskýma, musím se slovinským moc a moc omluvit). Asi po půl hodině jsme kapitulovali a koupili si pojištění za 50 DEM za auto.

První túru, jen asi 4 hodinovou, jsme zahájili původně jen jako "malinkatou procházku támhle do toho sedýlka" (to jsme ještě ani neměli pořádné mapy). Cestou jsme slušně zmokli. V sedle že půjdeme ještě kousek po hřebeni. Pak že teda dojdeme na támhleten kopeček (Malá Mojstrovka - 2332m). No a když jsme byli nahoře, tak že přece nebudeme sestupovat stejnou cestou. Dolů to šlo nejdříve normálním terénem a pak po lanech jakousi "via ferratou". Neměli jsme s sebou úvazky, takže jsme se nemohli jistit. Trochu jsme se báli, že začne znova pršet a že přijdou nějaká těžká místa, ale bylo to celkem v pohodě. Každopádně je to celkem dobrá, pěkná cesta. Je ale samozřejmě lepší ji jít opačně než jsme šli my, tj. v mapě proti směru hodinových ručiček (z Vršiče do sedýlka Vratca směrem na SZ, pak po lanech nahoru na vrchol a sutí dolů).

Druhý den jsme vyrazili také na lehko na celodenní túru na Prisojnik (2547m). Mohu vřele doporučit cestu přes přední okno Prisojnika - tzv. Jeseniška pot. Doporučili nám ji večer před tím dva slovinští kluci, že je prý z cest na Prisojnik nejhezčí. Ze sedla Vršič se vyrazí směr Poštarski dom a pak stačí počkat na směrovku na Prisojnik přes okno Prisojnika. Nahoru až na vrchol nám to trvalo tak 4 - 5 hodin a byla to nádherná ferrata, o něco těžší než na Mojstrovku, ale myslím, že je lehčí než třeba ferrata na Tofanu di Rozes v Dolomitech. Lezli jsme to zase bez jištění, ale dalo se to. Natěžko by asi byly problémy, je tam totiž jeden parádní úzký komín. Poté, co se proleze okno (je to vlastně veliká díra ve skále pod hřebenem - údajně největší skalní okno v Alpách), se ferrata uklidní, a dál už je to jen trochu těžší procházka, i když je tam ještě pár míst s lanama. Těsně pod vrcholem odbočuje normální sestupová cesta, po které se úplně v klídku sleze zpátky do sedla Vršič. Sestup zabere asi 2 hodiny. Neměli jsme už moc času a začínalo se kazit počasí, takže pokračování ferratou až na Zadní Prisojnik a sestup do sedla Vršič až z něj jsme museli vzdát.

Spaní: v sedle Vršič by asi šlo postavit někde v kleči stany, ale existují lepší varianty. Ze sedla po vrstevnici směrem na JZ je vidět zděnou budku. Uvnitř ani není moc bordel a 6 - 7 lidí se tam v klidu vyspí, zvlášť když je po ruce kus igelitu, který se napne přes vchod místo dveří. Zde jsme spali jednu noc, druhou už byl přístřešek bohužel obsazen skupinou 6 Čechů. Hned vedle něj je ale ve skále vytesán vojenský bunkr, kde je sice mokro, ale přeci jen se tam 3 - 4 lidi v suchu vyspí. My jsme si druhou noc našli suchá místa ve střílnách a celonoční průtrž mračen jsme v pohodě přežili. Šlo by taky přespat na Poštarskim domě, kde se zaplatí za "skupno ložišče" 600 - 800 SIT (v roce 95 byla 1 Kč asi 4 SIT) za osobu, což jde.
Voda: je přímo na sedle Vršič u Tičarjeva domu, nelze přehlédnout.

Další dva dny jsme nedělali nic, protože pochodovat v celodenní průtrži mračen není zrovna dvakrát nejvhodnější. Jeli jsme autama na jih, přes Jesenici na Bled a Ljublaň, a pak dolů směrem k moři do městečka Postojna. Jsou tam sice dálnice, ale za ty se ve Slovinsku platí. I když to není moc (zhruba 40km z Kranje do Lublaně asi 150 SIT), radši jsme je nepoužívali.
V Postojne jsme chtěli navštívit jeskyni, ale zaplatit za osobu 1600 SIT vstupné se nám zdálo moc, takže nakonec šli dovnitř jen dva z nás. Prohlídka trvala asi 1 a půl hodiny a prý to bylo moc hezké. Jeli jsme pak ještě asi 10km k Predjamskému hradu, který je částečně vytesán ve skále. Prohlídka je za 400 SIT a stojí to za to, je to zajímavé.
Od hradu jsme vyrazili směrem na Podkoren a hned asi po 1km jsme zahnuli doprava na lesní cestu a po 100m se objevila pohádková loučka, kde jsme postavili stany a v pohodě přespali. Jen nemuselo v noci tolik mrznout.

Druhý den jsme pokračovali víceméně na sever zpět do Julek, protože se počasí začalo umoudřovat a dokonce už ani nepršelo. Při té příležitosti jsme přišli na to, že vedlejší silnice kreslené v automapě jsou v terénu dost často kamenné a hliněné, skoro mi to připomínalo cesty na Ukrajině. Auta ale vydržela, dokonce i přejezd přes Bohinjské sedlo k Bohinjskému jezeru po prašné cestě proběhl bez problémů. Dorazili jsme tam ale dost pozdě, takže jsme se jen umyli v kempu v teplé vodě a došli k vodopádu Slap Savici a zpátky. V Koče pri Savici jsme dali pivo za 250 SIT a palačinky za 380 SIT a byli jsme králové. Přespat jsme jeli radši pryč od jezera, asi 500m za Starou Fužinou jsme odbočili vlevo do polí a za dalších zhruba 400m jsme se dostali na slušný plácek, kde se daly postavit stany. Protože to bylo kousek od další vesnice, chovali jsme se radši tiše a ráno jsme na naše poměry brzo (kolem 9 hod.) vypadli. Obávám se ale, že toto "tábořiště" už nebude možné dlouho používat, protože to vypadalo, že tam někdo chce začít něco stavět.

Další den (středa) se uvedl rozumným počasím, tzn., že nepršelo. Zahájili jsme tedy čtyřdenní přechod Julek. Auta jsme nechali na parkovišťátku u kostela ve Staré Fužině (545m n.m.) a natěžko jsme vyrazili směr "korita Mostnici". Čas odchodu - 10:20, průměrná váha baťohu - 17kg. Za necelou hodinku jsme dofuněli ke Koče bohinjskich prvoborcev (690m n.m.). Dále jsme klasicky postupovali směr Velo polje - Vodnikov dom. Až k vodopádu Mostniški slapovi v pohodě, potom trošku tvrdší stoupání lesem. Z lesa se vyleze v nadm. výšce asi 1120m. Na loučce vlevo tam teče z trubky pitná voda, což nás rozveselilo, neboť jsme do toho hrozného krpálu každý táhnul na zádech plnou 1,5 litrovou láhev. Taky jsme byli rádi, že zase začlo pršet, ale naštěstí ne moc, takže to šlo vydržet i bez pláštěnek. Další stoupáníčko už navíc nebylo tak šílené. Počasí nám chtělo za každou cenu udělat radost, a tak se asi po hodině strašlivě zatáhlo a nespustil se déšť, nýbrž sněžení. Po půl hodině zimní nálady už to tam nahoře někoho nebavilo, sněžení vypnul, a nainstaloval modrou oblohu téměř bez mráčku. V takové idylce jsme dorazili na Vodnikov dom. Čas - asi 15:20, nadm. výška 1830m. Začali jsme sušit a vařit. Kolem páté jsme se pustili do jídla, ale uvnitř v chatě, protože venku už zase sněžilo. Něco před půl šestou sněžení ustalo. Vědomi si toho, že demokracie je vlastně teror většiny nad menšinou, odhlasovali jsme poměrem hlasů 3:2, že ještě vyrazíme na chatu Dom Planika. Zvládli jsme to za 1,5 hodiny, ale šli jsme trošku svižněji. Někteří jedinci toho už měli celkem dost. Příchod na Dom Planika - kolem 19.hod, nadm. výška 2400m, teplota: - 4 °C. Začali jsme zase sušit, i když v nevytopených místnostech to bylo trošku problematické. Kluci ukecali chataře, aby jim aspoň tři trička usušil v kuchyni u kamen, něco se dalo ven na mráz vymrznout, což kupodivu taky fungovalo. Dali jsme polévku za hříšných 600 SIT a asi v devět jsme šli spát na "skupno ložišče". Teda jen čtyři z nás, Jirka si chtěl mermomocí vyzkoušet bivak venku a zalezl do nedaleké jeskyňky. Kupodivu do rána nezmrznul.

Spaní: Vodnikov dom - 1500 SIT, Dom Planika - 1200 SIT (v obou případech "skupno ložišče" a Samozřejmě s vlastním spacákem). U Vodnikova domu by asi šly postavit stany, ale dál už je to problematické, protože na ně prostě není místo, leda tak někde na sněhu nebo na suti.
Voda: Naposledy na Vodnikovom domě, pak už leda tak rozpouštět sníh. Pozor - voda není ani na výše položených chatách (vč. Domu Planika)! Dá se tam akorát koupit.

Na čtvrtek (druhý den "velkého přechodu") bylo naplánováno zdolání nejvyššího bodu Julských Alp - 2864m vysokého Triglavu. Vylezli jsme z postelí něco před osmou, což se nám zdálo brzy, ale všichni další nocležníci už byli pryč. Dali jsme čaj a šli jsme se podívat, jestli náš pátý kolega, který strávil noc pod převisem venku, nezmrznul. Nezmrznul, ale netvářil se, že by se v noci zrovna zpotil.
Od rána už vyrazilo na Triglav docela dost lidí, ale všichni šli klasickou cestou přes Malý Triglav. My jsme ale našli v mapě možnou cestu nahoru jinudy, přes Triglavskou škrbinu, a až dolů přes Malý Triglav. Chatár na otázku, jestli se to dá vůbec projít, odpověděl lakonicky, že je to "móžno". Vyrazili jsme. Standa s Mírou se divili, že jsme jediní, kdo jde tímto směrem, ale vysvětlili jsme jim, že ostatní tomu nerozumějí, že jsou to béčka a že se přece nebudeme vracet dolů stejnou cestou, jakou jsme šli nahoru. Po deseti minutách jsme se začali brodit po kolena ve sněhu. Na skále pak už sníh nebyl a lezeníčko bylo parádní a pohodové. Tedy jen do doby, než jsme museli lano vyhrabávat zpod ledu. Je tam jeden dost nepříjemný žlab, kde je to za sněhu asi 5m o držku, ale jinak se to dalo, i když i na některých jiných kramlích byl led. Do sedla jsme dolezli spolu s Tomášem první a čekali jsme na zbytek výpravy. Když už jsme začli přemýšlet o tom, jestli se kluci někde nezřítili, objevili se asi 60 metrů pod námi a jen co se přestali bát, začli nám sprostě a dost nahlas nadávat. Asi se jim ta cesta také líbila. My s Tomášem jsme usoudili, že bude jistější vyrazit dál dřív, než se slovní výpady změní ve fyzickou inzultaci. Po zbytek cesty jsme si pak pro jistotu udržovali asi padesátimetrový náskok.
Od sedla už to šlo, dál je totiž jenom jedna nepříjemná plotna hned za sedlem a pak fajnové, nenáročné a bezpečné lezení, nebo spíš chůze. Asi za 1hod. a 20min. po odchodu z Domu Planika byl vrchol dobyt. Ostatní skupinky lidí dost nevěřícně zíraly na Mírovo obutí - sálovky. Docela se jimi ten rok v Julských Alpách proslavil. Nechali jsme se vyfotit od skupiny Ostraváků a vydali se dolů, tentokrát přes Malý Triglav. Na sněhu to kapku klouzalo, ale proti cestě nahoru to už byla procházka. Ještě jsme se zahřáli na chatě a pak už jsme nahodili bágly a vyrazili na Dolič (to bylo asi kolem 12.hod.). Cesta proběhla absolutně bez problémů, potkali jsme i stádečko kozorohů.
Na Doliči jsme v chatě Tržaška Koča (2151m n.m. - asi 13:30) dali čaj a přečkali sněhovou přeháňku. Pak se vyrazilo nahoru na Hribaricu - cesta vedla většinou sutí, bez sněhu a bez nebezpečných míst. Na náhorní planině Hribarice je trošku obtížnější orientace, ale po chvilce jsme pochopili význam obrovských cedulí s čísly a směrovkami a vydali se podle nich do doliny Sedmerich Triglavskich jezer. Dolinou dolů ke Koče pri 7 Triglavskich jezerich (1685m n.m.) to trvalo o něco déle než podle ukazatelů. Dorazili jsme tam asi kolem šesté navečer. V celém okolí chaty jsme ale ani náhodou nenašli místa na stany, takže jsme netušili, kde vlastně budeme spát. Naštěstí jsme se zeptali v chatě mladičké barmanky, jejíž babička tam dělala něco jako správcovou. Vyfasovali jsme klíče od "Zimnje sobi" a zaplatili pouze neuvěřitelných 250 SIT za osobu. V lokále v chatě jsme sušili u kamen věci a za ušetřené peníze jsme koštovali slovinské vínko. Když jsme šli spát, ukazoval teploměr asi 1 stupeň nad nulou. Nic moc, ale v noci nám zima rozhodně nebyla. Ráno jsme potkávali další Čechy, kteří se promrzlí vyhrabávali ze stanů postavených kdesi v kosodřevině. Měli jsme zkrátka dost velké štěstí.

Spaní: Tržaška koča - 1500 SIT, Zasavska koča - 20 DM (a prej nemaj rádi Čechy), Koča pri 7 Trigl. jez. - oficiálně cca 1300 SIT, ale naštěstí tady zatím Čechy celkem rádi mají a stojí za pokus poptat se na levnější spaní. Vždy se jedná samozřejmě o "skupno ložišče". Stany by šly postavit už někde u Zeleného plesa pod Hribaricou, ale dost s problémy. Prostě tam nejsou ani malé rovné plácky. "Zimnje sobi" jsou u Domu Planika, Tržašské koči, Zasavské koči i Koči pri 7 jezerach. Přes zimu by snad měly být otevřené a volně přístupné.
Voda: V podstatě až u Zeleného plesa v Dolině 7 Triglavskich jezer. Na Tržašské koče na Doliči se snad taky sežene, ale nejsou tam moc ochotní. U Koči u 7 jezer už teče voda dokonce i z kohoutku a mají tam fajnové splachovací WC.

Třetí den přechodu (pátek) sice nebylo zrovna ideální počasí, ale protože nepršelo, vyrazili jsme kolem deváté ne dolů k Bohinjskému jezeru, ale směrem na Dom na Komni. V plánu byl nástup na hřeben Bohinjských hor od západu a přechod až ke Koče na planině Razor. Cesta probíhala v první fázi nenáročným terénem v kosodřevině, vlastně až ke Koče pod Bogatinom (1513m), které jsme dali přednost před Domem na Komni. Byl to totiž lepší výchozí bod pro výstup do Bogatinského sedla (1803m), odkud jsme chtěli nastartovat hřebenovku. Do koči jsme vpadli ve chvíli, kdy začínalo celkem obstojně pršet. Dali jsme čaj (nutno říci, že nic moc) a čekali, až toho bude mít déšť dost. Asi v 11:15 to vypadalo, že pršet přestává, a tak jsme vyrazili. Nejspíš se nám to ale jen zdálo. Je fakt, že se člověk asi může zabavit i jinak, než pěším překonáváním 300m výškového rozdílu v dešti, mlze, zimě a s šestnáctikilovým báglem na zádech, ale za necelou hodinku jsme byli v sedle. Déšť už toho sice nechal, ale „trošičku“ to začlo foukat a vidět bylo tak na 30m. Po vzrušených diskusích se zde naše expedice rozdělila. Míra prohlásil, že dál v tomhle počasí nejde a začal sestupovat zpět dolů. Dohodli jsme se, že my ostatní to vezmeme kousek po hřebeni a z dalšího sedla sestoupíme buď všichni, nebo aspoň jeden z nás. Sraz sestupující skupiny byl dohodnut vpodvečer v Domě na Komni.
Vyrazili jsme tedy po hřebeni ve čtyřech. To jsme ještě netušili, že za chvíli půjdeme i po čtyřech. První kopec v hřebeni, Bogatin, totiž lze traverzovat po jižním svahu, ale nějak jsme začli traverzovat dřív, než jsme měli. Výsledek byl ten, že po chvilce libování si, jak nám ta cesta krásně ubíhá a jak vede ten traverz pořád hezky z kopce, jsme museli zpátky na hřeben vylézt poměrně strmým svahem sutí, trávou, a po balvanech. Od trávy jsme měli úplně mokré boty a i jinak to bylo fajn. Po návratu zpět na hřeben už jsme se snažili usilovně hledat značky a neodbočit z cesty, ale značení je v tomto úseku mizerné a ještě párkrát jsme ten den bloudili. Na rozcestí pod Vrhem Škrli, odkud se dá sestoupit na Dom na Komni, jsme dorazili o dost později, než jsme čekali. Po chvilce debatování o tom, kdo sestoupí, se dal dolů Jirka. Šli jsme tedy dál ve třech. Hřebenovka sama o sobě těžká nebyla, žádné lezení a minimum nebezpečných míst, vše úplně v pohodě i bez jištění. Jediná zrada se jmenovala Tolminský Kuk, což je nejvyšší kopec Bohinjských hor (2085m n.m.). Výstup na něj mi silně přípomínal výstup na Hrubý vrch od Volovce v Západních Tatrách. Zkrátka nekonečné stoupání. Asi pětkrát jsme mysleli, že už jsme nahoře, a vždycky se cesta zase ještě zvedala. Navíc jsme byli pořád v mracích, čili bylo vidět tak na 20-30m. Ono to ale bylo vlastně lepší. Dál už to bylo celkem pohodové, pokud ovšem pominu časté hledání špatně značené cesty.
Odbočka na cíl naší cesty - Koču na planině Razor (1315m) na nás vykoukla z mlhy ve chvíli, kdy už jsme toho začínali mít pomalu dost. Sestup byl ještě dost dlouhý, nicméně nebezpečí pochodu po tmě nebo bivakování na hřebeni bylo zažehnáno. V koče byla pohoda, teplo, prázdno a přívětivá obsluha. Dali jsme čaj a začli sušit. Venku jsme uvařili a jídlo si pak uvnitř v klidu snědli. Vzhledem k přijatelné ceně ubytování jsme objednali pivo a litřík vínka. "Skupno ložišče" bylo dokonce s balkonem a byli jsme tam zase jako obvykle sami.

Spaní: Koča na pl. Razor - asi 800 SIT, Koča pod Bogatinom a Dom na Komni nezjištěno. Stan se dá semtam postavit cestou z doliny 7 trigl. jezer na Koču pod Bogatinom na pár menších loučkách v kosodřevině. Na hřebenech Bohinjských hor by se dal postavit skoro v každém sedle (aspoň v té části, kterou jsme prošli), ale není tam voda.

Voda: v podstatě jen na všech chatách.

Ráno (vyhrabali jsme se tradičně kolem deváté) jsme byli šokováni slunečným počasím, ale po výstupu do sedla Globoko (1828m n.m.) nastalo uklidnění, neboť jsme už zase kráčeli v mracích. Nicméně na déšť to nebylo. Kousek pod sedlem na jižním svahu je zděná budka bez dveří, na noc tak pro 2 -3 lidi. O kus dál je pak něco jako vojenský bunkr, kam by se vešlo lidí tak 50, ale je tam trošku vlhko. Hřeben ze sedla na východ se choval slušně, žádné extrémní krpály se nekonaly. Protože jsme se už chtěli dostat dolů k jezeru, ale na druhou stranu jsme měli spoustu času, uhnuli jsme až z poslední možné odbočky (Šija) vlevo na boční hřeben směrem ke Ski hotelu Vogel, odkud vede dolů lanovka. Hotel je na skále nad jezerem ve výšce 1540m n.m. (převýšení od jezera 1000m), a z jeho terasy je super rozhled. Škoda, že nebylo pořádně vidět na hlavní hřeben Julských Alp. Chtěli jsme si koupit lístky na lanovku dolů, ale nahoře vůbec není pokladna a pilot lanovky nám sdělil, že zaplatíme až dole. Cena byla přijatelná (asi 500 SIT), tak jsme se vecpali i s báglama dovnitř mezi ostatní, seriózně vyhlížející turisty. Za pět minut fantastické jízdy jsme byli dole (to ještě ani nebylo 14 hod.). Vyšli jsme ven, ale nikde jsme nepotkali žádnou pokladnu (ne že bychom ji nějak důkladně hledali), tak jsme prostě odešli. Bylo to celkem fajn zakončení čtyřdenního přechodu. Dole na parkovišti u kempu už čekal zbytek expedice s jedním autem, druhé nechali rozumně na druhém konci jezera s klíčkama v blatníku, protože nevěděli, kudy slezeme dolů z hřebene Bohinjských hor.

Dál už následoval jen přesun auty zpět do vlasti, přes Bled, sedlo Wurzenpass (po slovinsku Korensko sedlo), Villach, Salzburg atd. Cesta i s dlouhýma zastávkama trvala asi 13hod., ale šlo by to jet i o dost rychleji.

Na závěr asi tolik: přechod v centrální části Julek by šel roztáhnout i na šest dní, jeden den by bylo možné se motat kolem Triglavu a Kanjavce (bágly a spaní na Tržašské koče). Fyzicky nejnáročnější byl přechod od Koči pri Trigl. jez. na Koču na pl. Razor. Bohinjské hory by bylo možné přejít v pohodě za 1 den z této koči až na Bohinjské sedlo, ale my už jsme na to neměli čas. Za jeden den se taky dá vystoupat ze Staré Fužiny až na Dom Planika, i když 1900m výškového rozdílu je dost. Musí ale samozřejmě aspoň trošku přát počasí. Asi je rozumné po hřebenech nevláčet stany a spát radši na chatách, i když je to finančně náročnější.

Sepsal Pavel

P.S.: Přímí účastníci jistě omluví chyby vyplývajíjcí z mírné sklerózy a ze subjektivního pohledu autora (ale proč se koneckonců zbytečně rozepisovat např. o tom, kdo zavinil bloudění při nástupu na hřeben Bohinjských hor, že).