 | ||
| hlavní strana | ||
EXPEDICE MADAGASCAR 1997, 1998 Madagascar, čtvrtý největší ostrov světa, leží asi 400 km východně od afrického pobřeží, jižně od rovníku. Podél východní části ostrova se táhne řetěz pohoří, z nichž některá dosahují výšky přes 2000 m n. m. Na jejich svazích prudce spadajících k Indickému oceánu se nachází deštný prales. Západní část ostrova a centrální náhorní plošina jsou méně hornaté s mnohem menším počtem srážek. Tato část Madagascaru je pokrytá travnatou savanou se zbytky listnatých lesů. Madagascar je znám jako ráj přírodovědců.Většina místních rostlin a živočichů jsou endemity. 80% druhů rostlin, všichni původní savci (mimo těch vysazených uměle), 50% ptáků a přes 90% plazů a obojživelníků nenajdete nikde jinde na světě. Jinými slovy, když stojíte uprostřed madagascarského pralesa a rozhlížíte se kolem sebe, máte velkou šanci, že uvidíte nejen něco co nespatříte nikde jinde na světě, ale patrně také něco co před vámi nespatřil žádný jiný bílý cestovatel. Mnozí z madagascarských živočichů a rostlin totiž nebyli ani vědecky popsáni a k objevu nových druhů zde dochází ještě v současné době.  Mezi nejzajímavější části ostrova patří, z tohoto pohledu, oblast severovýchodních deštných pralesů, která je nejrozsáhlejším lesním komplexem na Madagascaru, dosud málo porušeným lidskou činností. Lidé osídlili Madagascar před 2000 lety. Byli to kmeny Hovů, kteří přišli z Indonésie a od západu pak ostrov kolonizoval africký kmen Sakalavů. Spojením melanéské a africké kultury vznikla na Madagascaru podivuhodná směsice náboženských kultů a představ v posledních 150 letech ještě “vylepšená” křesťanstvím, které sem přinesli angličtí misionáři.Postupným mísením vzniklo 19 v současnosti rozeznávaných kmenů.Čím dále se člověk pohybuje od velkých center ostrova, oslabují negativní vlivy turistického ruchu a více se setkává s ojedinělým mixem kultur v jeho původní podobě, zahrnující zvláště zajímavé zvyky jako je např. famadihana - hostina s nebožtíky a mnoha dalšími. V těchto odlehlých oblastech jsou lidé mnohem více hrdí na svou kulturu, skromný majetek a mnohem více si vědomí své vlastní důstojnosti. Plán cesty |
||
Článek o expedici otištěný v časopise Krkonoše Po desetihodinovém letu z Paříže jsme přistáli v hlavním městě Malgašské republiky - Antananarivo. Ihned po vystoupení z letadla na nás dýchla mnohokrát popisovaná teplá a vlhká noc plná divných vůní a zvuků, pro někoho možná spíš zápachu a rámusu, a to nás utvrdilo, že jsme opravdu zde, na čtvrtém největším ostrově světa - Madagascaru. V letištní hale bylo ještě o něco tepleji, ale nás už čekaly jen poslední formality - zakoupit vízum a vyplnit propiskou vytvořený formulář o tom, že jsme turisté a nemáme žádné jiné úmylsy než obdivovat přírodní krásy ostrova. Tak se začal vyplňovat náš dávný sen navštívit tuto velice krásnou zemi s jejím unikátním přírodním bohatstvím.Madagascar je znám jako ráj přírodovědců. Většina místních druhů rostlin a živočichů jsou endemity - jinými slovy 80 % druhů rostlin, všichni savci (kromě těch, kteří sem byli vysazeni uměle), 50 % ptáků a přes 90 % plazů a obojživelníků nenajdete nikde jinde na světě. Navíc mnoho z nich dosud ani nebylo vědecky klasifikováno. Příčina tak obrovského počtu vzácných druhů rostlin a živočichů leží hluboko v minulosti - v době kdy se začaly tvořit dnes známé kontinenty. Pod dohledem dinosaurů se před 165 milióny lety Madagascar oddělil od Afriky a většina zde žijících živočichů a rostlin se tak vyvíjela zcela samostatně.  Člověk osídlil Madagascar teprve před 2000 lety, přesto stačil mnoho z těchto druhů vyhubit. Nejznámější je případ ptáka rodu Aepyornis - příbuzného dnešním emu, známého také jako "sloní pták". Své jméno dostal od Marca Pola, který dle zážitků arabských cestovatelů popsal zemi, kde obrovští ptáci bez problémů uloví slona. Tomuto popisu se nelze divit, protože Aepyornis musel vzbuzovat úctu, ne-li děs, v očích tehdejších cestovatelů. Dle kosterních nálezů totiž měřil přes 3 metry. Aepyornis byl vyhuben patrně nedlouho po příchodu prvních evropanů, kterými byli Portugalci v roce 1500.
Aepyornis však nebyl sám, spolu s ním bylo člověkem vyhubeno dalších 21 druhů živočichů. Mezi nimi i trpasličí hroch, velcí lemuři a druh želvy, větší než kterýkoli z dnes známých druhů.Lidé, kteří osídlili Madagascar si sebou přinesli svou kulturu založenou na pěstování rýže a chovu dobytka. Začali mýtit prales, aby získali plochu pro svá políčka a pastviny. Tento tradiční způsob hospodaření se nazývá tavy a je společný také domorodým kmenům žijícím v Indonésii, odkud první obyvatelé Madagascaru pocházejí. Pokud se zeptáte domorodců praktikujících tento způsob hospodaření, většinou souhlasí s tím, že prales je nutno chránit pro budoucí generace, ale přesto jej dál vypalují. Jejich chování lze vysvětlit dvěma důvody. Prvním je nutnost obživy. Základní potravinou je rýže pěstovaná na polích, čím dál tím více se posouvajících do vyšších poloh a ukrajujících z plochy pralesa. Výživnost půdy je malá a rychle se stává neproduktivní, a tak musí být vykáceny a vypáleny další kusy pralesa. Dalším důvodem jsou kulturní kořeny. Tavy tvoří ústřední motiv společnosti a její kultury. Kalendář, vlastnictví pozemků, postavení ve společnosti i většina rituálů se točí kolem tavy. Historie ochrany přírody na Madagascaru začala již za vlády krále Andrianampoinimerina, který asi před 150 lety začal trestat ty, kdo dle jeho názoru bezúčelně vypalovali les. Na mnoha místech je tavy ještě dnes velice úzce spojeno s životem lidí a to byl patrně také důvod, proč tehdejší nařízení nemělo velký význam. Ještě v roce 1883 píše významný anglický misionář John Sibree :"...opět jsme svědky ničení lesa a bezúčelného plýtvání dřevem." První právní ochrana přírody vyšla až od francouzské koloniální správy, která v roce 1927 ustavila první přírodní rezervace. Tyto rezervace měly, stejně jako řada pozdějších projektů, jednu velkou nevýhodu - nerespektovaly složité praktické a kulturní vztahy místních obyvatel ke svému životnímu prostředí. Vedlo to k prosazování některých ochranářských nařízení silou, čímž byly mnohé projekty ochrany přírody odsouzeny k zániku. 
Rychlé odlesňování na Madagascaru pokračovalo nejen díky silné tradici tavy, ale i proto, že porušování zákonem zakázaného vypalování lesa bylo jistým způsobem protestu proti vládě.
V roce 1960 získal Madagascar nezávislost, ale přes odchod koloniální vlády se mnoho nezměnilo. Na Madagascaru se totiž ujala vlády podivuhodná směsice křesťansko-marxistické ideologie, což sice způsobilo příliv financí ze spřátelených socialistických zemí, ale také demonstrativní odvržení "imperialistických přežitků" jejichž součástí byly bohužel také programy ochrany přírody. Z původních pralesů tak do současnosti zůstalo asi 10 %.
Změna nastala až v roce 1985, kdy Ministerstvo živočišné výroby, vody a lesa, které mělo na starosti chráněná území, uzavřelo dohodu s WWF a Světovou bankou. Na základě této dohody byla vypracována klasifikace chráněných území, podle ní byly jednotlivé oblasti ohodnoceny a byly pro ně vypracovány plány ochrany přírody s cílem zajistit lidem žijícím v blízkosti těchto území životní podmínky. Zodpovědnost nad celým projektem převzala nově vytvořená Narodní asociace pro řízení chráněných území (Associacion Nationale pour la Gestion des Aires Protégées - ANGAP). Dalším krokem bylo vyhlášení Národního akčního plánu ochrany životního prostředí v roce 1990. Součástí tohoto plánu se stal program, jehož cílem je dosáhnout toho, aby do roku 2000 jedna třetina prostředků nutných k chodu chráněných území pocházela z příjmů z ekoturistiky získaných zejména ze vstupného do národních parků. Cena je stejná ve všech parcích na Madagascaru - 10 USD za osobu na tři dny. K cíli stanovenému akčním plánem směřují i další aktivity ANGAPu, a to zejména školení místních průvodců ve formě dvouletého kursu zakončeného zkouškou. Zároveň se vzděláním tak místní obyvatelé získávají rovněž možnost obživy. Práce průvodce patří k prestižním zaměstnáním (podobně jako práce řidiče, kde platí přímá úměra mezi velikostí auta a sociálním postavením). Úspěšní absolventi kursu totiž získají také tričko, boty a čepici s logem ANGAPu. Středoevropanovi to může připadat směšné, ale právě vlastnictví těchto věcí nejlépe vyjadřuje příslušnost průvodce k vyšší vrstvě místní společnosti. 
V současné době je na Madagascaru 11 přírodních rezervací, kam je povolen vstup pouze se zvláštním povolením pro vědecké účely, 6 národních parků, 23 chráněných území a 153 ploch se zvláštním režimem hospodaření. Všechny vznikly nebo fungují díky pomoci různých zahraničních organizací jako je už zmíněný WWF, ale také US AID, UNESCO, Pregrine Fund a mnoha dalších.
Naším cílem bylo navštívit některé z národních parků. Přesto, že jsou domovem stovek endemických druhů rostlin a živočichů, jejich nejobdivovanějšími obyvateli jsou patrně lemuři. Jsou největšími původními savci na ostrově a ten, kdo se podívá lemurovi na ruku nepochybuje, že máme společné předky. Lemuři patří mezi primáty a před téměř 50 mil. lety žili na všech kontinentech. Na rozdíl od nás se ti současní od těch dob příliš nezměnili. Na Madagascaru žije asi padesát druhů lemurů, z nichž někteří byli objeveni teprve v posledních deseti letech. Prvním navštíveným parkem byl Andasibe-Mantadia. Tento národní park zabírá 13 000 ha horského deštného pralesa asi 150 km na východ od hlavního města. Díky výhodné poloze nedaleko od Antananarivo je velice vyhledávaným cílem přírodymilovných turistů. Zvláštní pozornosti se těší rezervace lemurů indri (Indri indri). Domorodci nazývaný babakoto je největším z madagascarských lemurů - stojící dosahuje výšky 1m. Množství legend dokládá, že se indri těší velké vážnosti. Jedna z nich praví, že babakoto měl kdysi čtyři děti, z nichž dvě odešly z lesa a začaly obdělávat půdu, a to byli předci kmene Bezanozano. Od ostatních lemurů se výrazně odlišuje svým voláním, označovaným také jako zpěv lesa. Hned první den ráno mne toto výrazné volání probudilo. Zdálo se mi, že sedím doma v křesle a poslouchám nějaké vokální dílo soudobé vážné hudby, ale když jsem se úplně probudil, zpěv nepřestával a já si uvědomil, že jsem právě vyslechl volání tlupy lemurů indri. Bohužel to bylo také to jediné, co jsme zde o jejich existenci za celé tři dny, na které jsme měli zakoupené vstupné, zaznamenali (kromě několika hýbajících se větví a ruky vystrčené zpod velkého listu, jakoby kontrolující zda už přestalo pršet). Další pozorování nám totiž překazilo předčasně nastalé období dešťů, které začalo o tři týdny dříve, než kdokoli z domorodců pamatoval. V přívalech vody a takřka absolutní vlhkosti nám zlepšilo náladu setkání s jinými podivuhodnými obyvateli pralesa, kterými jsou gekoni rodu Uroplatus. Tyto "ještěrky" jsou pověstné svými maskovacími schopnostmi. Někteří (např. Uroplatus sikkorea) dokonale splývají s okolím díky zvláštní kožní řase, znemožňující zachytit stín vržený jejich tělem na kmen stromu. Společně se zbarvením těla i očí, kterým napodobují kůru s malými skvrnami lišejníků, jsou prakticky neviditelní i ze vzdálenosti 1 m. Druhou skupinu tvoří ti, jejichž specialitou je vypadat jako uschlý list. Například gekona Uroplatus lineatus jsem objevil tak, že jsem si povšiml podivného listu jehož řapík měl tvar nohy s pěti prsty. Při pokusu o bližší prozkoumání se list rozvinul a utekl. Ani taková setkání nás však nemohla zadržet. Urychleně jsme se vydali na jih, kde období dešťů začíná později. 
Naše další cesta vedla do národního parku Ranomafana, který leží asi 450 km jižně od Antananarivo v údolí řeky Namorona. Ranomafana znamená horká voda a byly to právě zdejší minerální prameny, které v minulosti přitahovaly pozornost k této malé vesnici. Zašlou slávu koloniálních časů zde připomíná pouze zchátralý hotel Station Thermale de Ranomafana. Ke znovuobjevení došlo v roce 1986, když zde zoologové Patricia Wright a Bernhard Meier objevili nový druh lemura popsaný jako lemur zlatý (Hapalemur aureus). Vstup do národního parku je povolen pouze s průvodcem, kterého musíte najmout, ale jako vazaha (malgašský výraz pro bělocha znamenající něco mezi slovy bílý, cizinec a bohatý) máte většinou možnost vybrat si z několika lidí. Měli jsme štěstí, že se naším průvodcem stal člen týmu dr. Wrightové, která zde pokračuje ve výzkumu chování lemurů. Mohli jsme tedy trávit mnoho hodin pozorováním nejen lemurů zlatých, ale také lemurů sifaka (Prophithecus verreauxi Milne Edvards) a lemurů hnědých (Eulemur fulvus rufus). Často však nebylo jednoduché sledovat našeho průvodce Rhodina v husté spleti deštného pralesa, zvlášť když jsme opustili některou z hlavních stezek a vnořili se do podrostu tvořeného množstvím různých epifytů, stromových kapradin, bambusu a velkých lián z nichž musíte každou chvíli vyprošťovat některou součást výstroje.Národní park Ranomafana byl založen v roce 1991 na ploše 41 000 ha. Výraznou pomoc v začátcích poskytla americká organizace USAID a před necelými dvěma lety byl národní park kompletně předán do malgašské správy, kterou v současnosti tvoří 60 lidí. Ruka amerického odborníka je zde znát. Ať už je to kvalitní značení hlavních stezek, z nichž jedna je jakýmsi zárodkem budoucí naučné stezky, jak je známe u nás, nebo vybudovaná odpočívadla s lavičkami a odpadkovými koši (?!), které jsou dokonce i v hlavním městě hudbou daleké budoucnosti. Vybudováno bylo také přírodovědné muzeum - první svého druhu na Madagascaru - a malý obchod s rukodělnými výrobky obyvatel. Mezi nimi většinou nalezneme různá pouzdra, tašky a klobouky pletené ze štípaných palmových listů, dřevěné figurky lidí i zvířat (kupodivu častěji než lemury jsem viděl asi technologicky jednodušší želvy a chameleony) a nezbytná trička s obrázky lemurů. Prodej upomínkových předmětů spolu s polovinou zisku ze vstupného (druhá polovina je určena na další aktivity ANGAPu) tvoří hlavní příjem místní komunity. Ranomafana se stala prvním národním parkem Madagascaru, kde se lidé naučili žít v souladu s požadovanými pravidly ochrany přírody a pochopili, že národní park je něco, co jim přináší prospěch, a to je dobrá zpráva také pro budoucnost těch nemnoha dalších zbytků přírodního bohatství na tomto unikátním kousku naší planety. | ||
| dále o Madagascaru i na soukromých stránkách Dalibora Chrudiny Madagascarské ambasády osobní stránka Emmanuela Rakotosoa Madagascar: Země našich předů další domorodec Andry Rakotonirainy O Madagascaru pro milovníky etnické hudby University of Pennsylvania má vlastní stranu o výzkumných pracech na Madagascaru | ||
| Více informací o činnosti České Expediční Společnosi lze získat na naší adrese nebo e-mail(em) ZPĚT | ||
 |
||