HISTORIE

            Teorie objasňující stáří a původ karet se v mnohém liší. Podle jedné se hrací karty používali již v Číně v roce 969 za doby císaře Mu Tsun-a. Balíček byl rozdělen na čtyři byrvy se čtrnásti kartami. Jiná verze podporuje místo vzniku v Číně, ale posouvá ho do doby o 150 let později do doby vlády císaře Suen-ho. Z Číny pak prý karty do Evropy přivezl Niccolo Polo nebo jeho slavný syn Marco v roce 1269.

            Jiná verze tvrdí, že karty vznikly v Indii. Důkazem snad jsou podobizny bohyně Arshanari, která je v hinduistické mytologii znázorňována jak ve svých čtyřech rukách drží hůlku, hrnek, meč, a kroužek, což byly symboly, které se objevovaly na prvních evropských kartách. Karty z Indie do Evropy měli přinést Cikáni v roce 1427.

        Je zřejmé, že teorie původu karet z Indie má trhliny zejména v jejich cestě do Evropy. Záznamy o kartách v Evropě jsou totiž už ze 14. století. Italské taroky jsou zmiňovány již v roce 1299 a Jana Brabantská se zmiňuje o kartách v Nizozemí v roce 1379. V roce 1392 dal francouzský král Karel VI. zhotovit ručně kreslený balíček "ve zlatých a rozličných barvách". Sedmnáct z těchto karet je vystaveno v Národní knihovně v Paříži. Do Anglie se karty dostaly\ pravděpodobně později. První informace je sž z roku 1465, kdy výrobci karet žádali krále Eduarda IV. o ochranu před zahraničními dovozci.  (HEBÁK, 1993)

            Karty se staly součástí naší kultury. Například revers, tj. rub, jednoho balíčku karet vytvořil i Pablo Piccaso. Hráče karet zobrazovali mnozí malíři, mezi nejvýznamnější patřil Paul Cézanne. KArty se staly inspirací pro Puškinovu Pikovou dámu a svou roli sehrály i v opeře Carmen. Také mnohé významné historické osobnosti podlehly kouzlu karetní hry. Kartám holdoval francouzský král Ludvík XIV i švédský král Gustav Adolf (prý ještě v 91 letech), dále filosof Immanuel Kant nebo hudební skladatel Richard Strauss či básník Goethe. (OMASTA, RAVIK, 2000)

            Mimo jiné se karty dostaly i do naší lingvistické výbavy. Vždyť míváme eso v rukávu, nebo všechny trumfy a nezřídka se stává, že hrajeme-li s otevřenými kartami jsme pak zelení jako sedma.

            Také o autorství bridže se vedou spory mezi několika národy. Turci dokazují, že bridž se hrál v Konstantinopoli už v roce 1860. Američané prohlašují něco podobného, Francouzi zase prosazují názor, že bridž vznikl na jejich Riviéře a ruští historikové jsou přesvědčeni, že dnešní bridž není nic jiného než jejich birič.(OMASTA, RAVIK, 2000) Dnes se přikláníme k názoru, že slovo bridž je opravdu odvozeno od slova birič, i když význam slova bridge - tedy most - krásně vyjadřuje nutnost spojenectví mezi dvěma partnery. 

            Je však nesporné, že začátky bridže nelze oddělit od anglické hry whist. Nejstarší pravidla whistu byla údajně sepsána v roce 1621. První monografii o whistu však vydal až v roce 1742 Edmond Hoyle. Kniha Short treatise se okamžitě stala bestsellerem a dočkala se i pirátských výtisků. V té době se whist těšil velké oblibě a whistový experti měli značnou popularitu a společenskou prestiž. (VOLHEJNOVÁ, 2000) Proto dějiny této karetní hry nemohly vynechat ani velké osobnosti. Francouzský král Karel X. hrál whist dokonce i ve chvíli, kdy roku 1830 v Paříži vypukla revoluce. Panovník zrovna seděl u partie, když přišli z Paříže vyjednavači, aby mu oznámili, že Jeho Veličenstvo právě prohrálo své království. Whistu podlehli i jiní: náš historik František Palacký, taktik Helmuth von Moltke i carevna Kateřina II. (OMASTA, RAVIK, 2000)

        Ve druhé polovině 19. století prošel whist mnoha změnami, které jej stále přibližovaly k dnešní podobě bridže.  V roce 1857 Cavendish obohatil whist o myšlenku dublování karet. Cílem bylo umožnit hru se stejnými kartami více lidem a porovnat tak jejich dovednosti a ne jen to kdo má lepší karty. První partie takovéto hry pod názvem "duplicate whist" byla sehrána v Londýně. První meziklubový zápas se hrál v takto upravené hře se konal v roce 1883  ve Filadelfii.

        Naprosto základním krokem k dnešnímu bridži bylo zavedení licitace - jednoznačně vymezeného postupu jak určit závazek.  Tuto hru pod názvem "auction bridge" hráli poprvé Britové v Indii.

        Další významný krok učinil Harold Stirling Vanderbilt, člen jedné z nejbohatších amerických rodin a skvělý jachtař (třikrát vyhrál Pohár Ameriky), který zasáhl i do pravidel jachtingu. Nad providly bridže se začal zamýšlet na jedné dovolené a výsledkem bylo nové jednodušší počítání, které nutilo kráče k pečlivějšímu výběru závazku. Nová podoba bridže se rychle ujala podpořena velkou společenskou prestiží jejího tvůrce a rozšířila se pod názvem contract bridge.