Šance potkat sama sebe

 

Kdo vlastně jsem? Proč se chovám zrovna tak, jak se chovám? Proč tak často křičím na svoje vytoužené děti? Co to ve mě dřímá? Nějaká stvůra či co?

Takové otázky se mi honily hlavou před několika lety, kdy jsem byla na mateřské dovolené.

V té době jsem začala občas chodit na různé semináře. Moc se mi nechtělo, ale vzpomněla jsem si, jak těžko se mi kdysi jelo na jednu letní akci pro mládež, jejíž zaregistrovanou (!) přihlášku mi dala k vánocům moje teta. Konec to mělo dobrý, jako v pohádce: "Dobrou vílu pozvali na svatbu a jestli neumřeli, žijí spolu šťastně dodnes."

Když mě tedy před pár lety jiná moje dobrá víla stále tlačila do nějakých seminářů, šla jsem. Vyzkoušela jsem různé, všechny mi něco daly, ale musím přiznat, že největší (ze)mětřesení mi přinesla výprava do komunity Michaela Barnetta ve Francii. Jela jsem tam proto, že jsem chtěla vědět, kdo jsem. Jela jsem tam ale s velkou obavou, že potkám sama sebe, to zvíře uvnitř... a taky se to stalo. K tomu setkání došlo, když mi při obědě venku před domem někdo podal velkou červenou obálku s Michaelovou odpovědí na můj dopis. Od té doby jsem až do večera plakala. Myla jsem horu nádobí a solila vodu. Byl to smutek jako celý vesmír. Můj svět mi vybuchl, rozlétl se na tisíc kousků. Ty kousky pak zase dopadly zpátky a složily se líp. Zjistila jsem, že to zvíře zřejmě nebude tak hrozné. A že touží po své Krásce, aby ho osvobodila.

Následovalo několik let smiřování, zvykání, přijímání, poznávání dalších cest. Postupně se učím být na sebe laskavější. Učím se poznat svůj strach uložený hluboko ve mě a poznat ho tak, že na něj přestanu lepit své životní osudy, ale nechám ho tak jak je, tam kde je, a on třeba vyhnije. Nebo vybublá jako limonáda. Postupně se učím nesoudit ani sebe, ani druhé. To je veliká úleva. Život se mi začíná změkčovat. Objevuji, že mám hluboko v sobě taky určitý druh nadšení. Pasuje na to více slov, záleží na úhlu pohledu.

Mám radost, že na posledním semináři s Tiago jsem se na chvíli vrátila do velmi raného dětství a něco, co mne tížilo, se rozpustilo. Taky jsem si konečně, po letech váhání, dovolila při společném povídání ventilovat svůj problém se svou sexuální energií. O tom problému se nakonec ukázalo, že není problémem ale darem. A že energie je jen jedna, akorát vyplouvá v různých podobách a že si můžu zvolit. Tiago, díky. S uzarděním přiznávám že jsem ženská.

Tak si to představte, jak může být někdo tak pomalý: nakročení a podání ruky k potřesení trrrrvvvaaaaaaaaaaallllooooooooooooooooo několik let. Co den, to půl milimetru ;-)

Ale co je to proti trvání kosmických vulkánů?

Hutoa

5. listopadu 2001