MEDAILÓNEK Touto pohádkou představuji dívku, která má mnoho možností a mnoho cest, ale zatím se hledá a poznává. Její hledání je mnohdy bolestivé, ale dle její pohádky je vidět že se můžeme těšit na krásnou a duchaplnou labuť. Sám se těším na další příběhy a pohádky. Sféry, kterých se to dotýká jsou velmi čisté, jemné a poučné, tak se nechme unášet jemnými vlivy těchto míst.

Tomu ty nemůžeš rozumět

Byla jednou jedna lesní víla a ta byla tuze nemocná. Proč? Inu, všichni jí na každou otázku odpovídali: "Tomu ty nemůžeš rozumět." Když byla malá, tak jí starší sestry odmítaly vysvětlit, proč tančí za úplňku a utancovávají muže k smrti. Květiny jí neřekly, proč zavírají poupata na noc, kdy víly nejčastěji bdí. Ani hvězdy jí neprozradily, proč v noci svítí a proč se střídá den a noc.

Víla z toho byla nešťastná. Ostatní odmítali její neštěstí vidět, a tak onemocněla. Byl to způsob, jak na sebe nevědomě upoutat pozornost. O nemocné přeci ostatní pečují. Jí se ale nikdo nezastal, nikdo ji neobjal a víla nechápala proč, jen tušila, že by to mělo být jinak.

Jedné noci se jí zdál sen. Viděla se oblečená v závoji z mlhy, světlušky kolem ní vytvářely zlatou zář. Cítila se výborně. Letěla nocí, plula na větru, který jí jemně čechral vlásky jako stébla trávy. Probudila se a věděla, že ničemu nerozumí. Přiznala si ten fakt a přestala si namlouvat, že se všichni ostatní mýlí. Jen si přála, aby se její sen stal skutečností. Protože si to přála z celého srdce a protože to bylo to první, co si v životě přála, zželelo se jí větru a přišel za ní.

"Vílo, cítím, žes mě volala. Copak si přeješ?" otázal se, zatímco poletoval po paloučku a proskakoval křovím. "Chtěla bych, aby se vyplnil sen, který se mi přes den zdál. Nesl jsi mě v něm a já byla zdravá, zahalená v mlze a obklopená světluškami." Víla se větru zamlouvala. Byla upřímná a i ve své nemoci naivně krásná. "Já ti mohu vyplnit jen část tvého snu. Můžu tě nést. O zbytek se musíš postarat sama, v tom pro tebe nic udělat nesvedu,"zahlaholil vítr a odletěl prozkoumávat vzdálené končiny.

Víla se zamyslila. "Teď mám cíl, za kterým chci jít,"říkala si. "Jak jen ho dosáhnu?" Šla za svými sestrami vílami a ptá se jich: "Sestřičky, kdepak bydlí světlušky? A kde má mlha svůj kraj a svou domovinu?" Sestry víly se zasmály nad tou dětsky "hloupou" otázkou. Ta z víl, která si připadala nejdůležitější, odpověděla: "Tomu ty, hlupáčku, vůbec nemůžeš rozumět. Světlušky žijí tam, kde je potřeba jejich světlo. Mlha pobývá v místech, kde lidi bloudí. Ale protože ty světlo nepotřebuješ ani nebloudíš, jen ničemu nerozumíš, nikdy je nespatříš." Jak mýlila se tato sestra víla! Naše malá víla neznala nic než bloudění a světla dosud nespatřila. Nebylo pro ni tedy vůbec těžké přivolat si světlušky a mlhu.

Chyběla poslední část - být zdravá. Když se víla podívala do studánky, zhlédla jen zvadlou tvář. Studánka jí poradila: "Zdravý je ten, kdo je šťastný." Není lehký úkol stát se šťastným, když člověk nezná nic než opovržení ostatních a sebelítost. A přeci v sobě víla našla dosti síly. Ono je to totiž u bytostí lesa tak, že když mají nějakou touhu, splní se jim. Její sestry si přály tancovat s muži do ráno, až tito padnou mrtví k zemi. Když měly sestry dosti síly zabíjet, měla víla dostatek vůle, aby se uzdravila.

Začla tím, že se dlouho koukala do zrcadla studánky a prohlížela si sama sebe, viděla všechny nedostatky. Přitom jí v hlavě živě pulzoval obraz ze snu, jak byla krásná a líbezná. Zjistila, že jde o to být bezstarostná. Odpustila ostatním, že ji ubližovali, a sama sobě, že si nechala ublížit a dostatečně si nevážila sama sebe. Slzy odpuštění v proudech stékaly do studánky, až se voda v ní začla křišťálově blyštět. Studánka se stala léčivou a začla být vyhledávaným poutním místem lidí. Víla usnula plna emocí a když se příští noci probudila, vyskočila z postele z trávy a zjistila, že je vlastně šťastná. Zjistila, že je zdravá.

I zavolala si víla k sobě vítr, shromáždila světlušky a mlhu a dala se na let, jak si dříve přála. Bylo to překrásné. Viděla nejrůznější krajiny a nejrůznější bytosti, nejrůznější způsoby života a také nejrůznější druhy nemocí. Když to všechno zhlédla, přepadl ji zármutek. "Jak je možné, že je na světě tolik neštěstí a bídy, tolik nemocí?" Tomu víla opravdu nerozuměla a asi ani nemohla.

Napadlo ji ale jedno. Mlha je tam, kde lidi bloudí. Nemocní nejsou šťastní, takže bloudí. Světlušky jsou tam, kde je potřeba světlo. Kde jinde je potřeba světla a tepla světla než tam, kde jsou nemocní a trpící? A jelikož u sebe měla víla mlhu i světlušky, ale především protože měla dobré srdce a vítr si ji pro její bezstarostnost zamiloval, začali létat po světě a léčit nemocné.

Víla musela ještě na hodně věcí přijít: Nemůže pomáhat každému nemocnému, nelze léčit proti něčí vůli. Věci často nejsou tím, čím se zdají být. Je třeba myslet na potřeby jiných, ale především na vlastní potřeby. Inspirovala jiné bytosti - andělé i lidi, aby také začli pomáhat. Ukazovala ostatním cestu.

Když už byla zkušená a chtěla své dobrodružství ukončit, poděkovala všem a vrátila se na svůj rodný palouk. Když jí někdo nyní řekl: "Tomu ty nerozumíš," nesmutnila jako dříve. S úsměvem odpověděla: "Ano, nerozumím tomu. A jsem za to vděčná." Sestry víly ji přijaly, hvězdy si s ní začly povídat a skamarádila se i s květinami.

Asi se ptáte, milé děti, co se z víly nakonec stalo? Inu, stalo se z ní to, pro co byla zrozená. Víla, která na palouku utancovává muže k smrti. Léčení se stalo minulostí. Teprve teď se cítila opravdu šťastná - když cítila každý svůj letmý krůček ve víru pohybu, ve víru tancovačky. Když cítila poslední výdech umírajícího muže, pot stékající mu po tváři, jeho poslední výdech i plamen v jeho srdci. Když se podívala na měsíc při úplňku a viděla tajemství luny.

Naše víla byla přesto jiná než její sestry. Byla šťastnější. Proč? Protože ničemu nerozuměla. Nerozuměla tomu, co je dobré a zlé. Nevěděla, že zabíjet bez důvodu by se nemělo. Neměla žádné výčitky svědomí. Byla tak šťastná, že se stala tou nejkrásnější vílou.

Až jednou přijdete na palouček, slunce vám oslní zrak a vy před sebou uvidíte nevinně krásnou vílu, pozdravte ji s úsměvem a ona z toho bude mít radost. Nebude sice moci rozumět tomu, proč jste se na ni usmáli, ale vy tomu v té chvíli také rozumět nebudete.