Dostal jsem se do diskuse, která se točila dle ústředního tématu:

>>Je člověk geneticky předurčen ke lži a podvodu?!? <<

Co vy na to? Je mi silně proti mysli mít byť jen pocit, že svým konáním uměle potlačuji situace, kdy bych jinak lhal, kradl a podváděl. Ale na druhou stranu ... Znamená to tedy, že ti co nelžou a nekradou to nedělají z nedostatku příležitosti nebo to jsou silné osobnosti, které se s tím stále perou? Kde je tedy pravda - možná bych to ani takto neřešil, neboť definovat pravdu jako konečné řešení nelze, vše je relativní. Je tedy nutné udělat čas od času nějaký ten podvod, abychom dostáli své genetické výbavě? Vyplývá tedy z toho, že pokud bychom nelhali, pak popíráme jednoznačně svůj genetický kód?

Napište do vzkazu zde v odkazu svůj názor pod heslem LHANÍ a připište, zda Vám nebude vadit, když příspěvek zveřejním pod tímto textem. Nechám jej bez úprav tak, jak jej dostanu, pouze části, které se jej nebudou týkat nezveřejním.

Táňa - 10. 4. 2005

Ano, pravda je relativní. Každý má svou pravdu. Záleží na tom, z jaké strany se na to člověk dívá.Např. - Zažijeme dva stejnou situaci - ten druhý si pravdu, dle mého názoru, přikrášlí, pozmění - je to lež? On to tak třeba vnímal, já to vnímám jinak a když to slyším od něj, tak si mohu říct, ale tak to nebylo, on lže. Kdo má pravdu? Pokud člověk bere lež jako záměrnou změnu pravdy nebo čistý výmysl s touhou ublížit, je třeba se zamyslet i nad tím jaký má ten člověk důvod. Nic se neděje bezdůvodně.

Jsou i lidé, kteří lžou jen proto aby byly zajímavější. Já je lituji, protože aby se nezjistilo, že lžou, musí si navíc pamatovat co komu nakecali a to je myslím zbytečná zátěž. Asi musí mít dobrou paměť. Je to genetické nebo výchovou nebo dané prostředím ve kterém se pohybujeme a vyrůstáme? Asi nikdy nebudeme znát jednoznačnou odpověď.

Květa Exnerová - 22.ledna 2005

Musíme rozlišovat lhaní ze soucitu, za které vědomě přijímáme zodpovědnost a lhaní, kterým si jenom usnadňujeme cestu a schováváme naše nedostatky,za které bychom se nejraději zodpovědnosti zřekli.

Myslím si, že každý ve svém životě určitě minimálně jednou zalhal. Kdo říká, že ne, tak tomu nevěřím. Podle stupně vyspělosti, tedy stáří Duše však člověk přijde na to, že lhát je zbytečné, protože už těmito zkušenostmi prošel a nemá jich znovu zapotřebí.Je to uloženo v jeho rezervoáru vědění. Ale nechme ostatní klidně lhát, neodsuzujme je za to, protože každý si tímto musí projít, aby přišel na to, že to vlastně už nepotřebuje. A třeba je to poslední lež v jeho životní dráze.Tak proč mu tu zkušenost brát.

Dostál Jozef - 30.12.2004

Nemyslím si, že ľudia sú predurčení ku klamstvu a podvodu aj keď je isté, že v niektorých prípadoch je milosrdná lož vhodnejšia ako krutá pravda. Pravda môže v niektorých prípadoch veľmi ublížiť a v niektorých prípadoch vziať človeku poslednú nádej. Myslím si, že na tom, či človek bude žiť ako klamár a podvodník má veľký vplyv výchova a prostredie v ktorom žije.

Prvá lastovička: Mirka L.(Austrálie) - 2.12.2004

Pri otazke ne-pravdy sa dostavame na sikmu plochu relativity. Prave rozmyslam, z akeho miesta budem hovorit, aby som nepoprela ani genetiku, ani psychologiu. Z pozicie obycajneho cloveka - smrtelnika.

Pud sebazachovy je ten najsilnejsi. Klamstvo nie je vzdy handicap, moze sa stat aj prednostou. Pamatate sa na film Zivot je krasny z obdobia holokaustu a deportacie Zidov do koncentracnych taborov? Otec dokazal tuto drsnu skutocnost premenit na "hru". V mene dostojnosti zivota, v mene lasky a ziclivosti pre svojho syna. Aby neprezival pravdu, aby nepamatal...

Klamstvu bolo v dejinach vzdy udeleny status nizkosti, nikdy nepatrilo medzi cnosti. Nasa krestanska tradicia ho ma zakotvene aj v jednom z prikazani:"NEVYPOVIES KRIVE SVEDECTVO!" Ale...

To my ludia davame veciam vlastnu hodnot. Tie vznesene dokazeme urobit nizkymi a tie padle postavit na piedestal slavy.

Klamstvo nie je ctou ani hanbou. Je len danostou, zavse vsak velmi neprijemnou.