Pokud někdo čeká, že zde dostane přesný návod na to, jak žít perfektní život plný úspěchů a možností, o kterých se mu dříve ani nesnilo, pak ho asi zklamu. Já bych spíše chtěl mluvit o životu plném harmonie a Lásky. O pohodě, která začíná v srdci a končí za hranicí domu. Chci se zmínit o všeobecném trendu stavění situace do horšího světla. Chci se prostě zmínit o věcech, které vedou ke stabilnímu klidu a míru v chování každého z nás.

Vše, o čem chci mluvit je hlavně práce našeho mozku. Jak jsem psal již dříve, narodili jsme se z důvodu učení se novým věcem a z důvodu získávání dalších zkušeností. Narodili jsme se však do tmy, kde musíme postupně hledat sami sebe. Nacházet své strachy a odvahy, překonávat bolesti a strasti a vytvářet radosti a Lásku. To vše a ještě více se najednou před nás rozestře a my musíme bojovat. Musíme řešit i věci, které běžně nejsou součástí naší cesty, ale pomáhá to těm druhým v jejich cestě. Musíme, máme, toužíme ...

Ta cesta životem začíná být složitější a složitější. Pro ty, kteří jsou přesvědčení o tom,že jejich bytí začíná narozením a končí smrtí je to o to těžší, že při ztrátě každé věci, každé drobnosti, jsou najednou plni pocitu neúspěšnosti. Najednou mají pocit, že život, který vedou, jim stále jenom bere a oni musí bojovat o každou cestičku, o každý malý kousek všeho kolem. Mnohdy jim množství vydané energie připadá nepoměrné k tomu, co vlastně získali. A kde se projeví množství vydané energie? No samozřejmě zase na cítění. Na vztazích kolem nás, v rodině i v naší životní Lásce.

Toto téma by se mohlo klidně jmenovat "My a okolí", nebo "Jak zachovat svou energii". Já to však nechci takto stavět, neboť principiálně se vždy jedná o snahu člověka přežít. Je pravda, že jsem se setkal s člověkem, který se vědomě i podvědomě odmítal účastnit fyzického procesu (běžného života zde na Zemi) ze strachu, že nebude úspěšný tak, jak by si sám představoval. Je pravdou, že tato apatie k životu do jisté míry funguje, ale ten člověk je již naprosto nepoužitelný a v podstatě sám sebe (pokud něco neudělá) brzy donutí rezignovat na život. I v jeho případě platí, že veškerá snaha je postavena na rozhodnutí každého jedince.

Z celé situace vyplývá, že vše záleží pouze na víře. Nemyslím ale víru v náboženství či Boha. Myslím na víru v sebe samého. Začíná to tím, že když děláme první sebevědomé krůčky, tak nás všichni kolem nás povzbuzují slovy "Spadneš, nedělej to!". Nepřipomíná Vám to něco? Nemáte náhodou kolem sebe někoho, kdo Vám něco podobného často říká? Nesetkáváte se s tím třeba u přátel, kteří Vás varují, protože mají strach, aby se Vám něco nestalo. Např. "Nepodnikej, myslím to s tebou dobře. Ať nemáš dluhy.", "Nesportuj, budeš mít zničené tělo!", "V jakou blbost to věříš, vždyť to nikdy nemůže fungovat!".

Opravdu jsou ty rady tak dobré, že nám pomohou proplout životem bez úrazů? Opravdu jsou tito rádci našimi duchovními průvodci - těmi, co vidí dopředu a pomáhají nám? Nejsou to ti pokušitelé, kteří zjišťují, zda naše rozhodnutí jsou silná a neměnná? Nevím, ale zde záleží na tom, co máme v sobě. Na víře v sebe a svou intuici. Pokud máme v sobě dostatek přesvědčení o tom, že toto je naše cesta a je správná, pak není třeba sledovat myšlenky jiných jenom proto, že to jsou naši známí či kamarádi. Vaše rozhodnutí je otevřený zdroj energie, která Vám pomáhá doplňovat tu, kterou jsme spotřebovali.

Každý člověk má v sobě nějaké to trápení. Například svou malou odvahu, nedostatek jistoty, nedorozumění s okolím, strach, bolest atd... Tyto stavy vždy velmi silně ubírají energii, která následně tělu chybí. Jak toto vše napravit? Vírou. Pokud budu věřit v to co dělám, pak nemusím trápit sebe ani okolí svými pochybnostmi.

Nesmím ale zastávat tu základní myšlenku - "Urvi co se dá - život ti nikdy nic nedaruje". Pak se sám začleňuji do boje, který nikdy nemá výtěze. Je jedno, zda je to boj o materiální hodnoty či o přízeň. Každý náš život je naplánován tak, abychom si mohli najít a uskutečnit něco, co nosíme v srdci. To jsou ty touhy cest - touhy, které nemáme pojmenované, ale nějak je cítíme. Mnoho lidí je vnímá a potlačuje, mnoho lidí je uskutečňuje.

Co je správné? To je na rozhodnutí každého z nás. Pokud si ale představím, že nic po životě není, tak proč za tou touhou nejít? Vždyť to stejně jindy neprožiji! Pokud budu brát jako hlavní myšlenku inkarnaci, pak je nutno vědět, že duchovní cesty jsou lemovány touhami, které nám mají ukázat směr cesty. Směr toho, co máme dokázat. Pak ale nevidím důvod, proč se nepřekonat, proč nevykročit a postupně nenaplňovat své vysněné cíle. Mohu všechny ubezpečit, že duchovní bytosti udělají pro vyplnění Vašich cílů velmi mnoho. Rozhodně situace, které vidíte a jsou pro Vás nepřekonatelné (rodina, finance, morálka ...) z jiného pohledu vypadají úplně jinak.

A tady se možná někdo zeptá - Kde je ten život plný harmonie a Lásky? Ten přichází, když si plníme malá či větší přání. Naučme se v každém věku si dávat cíle (třeba jenom malinké), ale ty se naučme plnit. Ne že budeme čekat až na Nový rok. Teď, zrovna teď se můžete rozhodnout! Řekněte tomu druhému, že ho máte rád, ale jste nesmělí - je lepší, když to bude vědět, rozhodnutí je na něm, a je to lepší než se trápit a pak litovat promeškané chvíle. Rozhodněte se naučit kousek cizího jazyka, takový, který Vám nesebere moc času, ale budete zase o ten kousek blíže k cíli. Udělejte cokoliv, co Vám ve Vašem všedním životě přinese radost a odhodlání. Nikdy se nevzdávejte a buďte sami sebou. Milujte sebe a své touhy. To jste vy!!! To je Vaše cesta!!!