Většina lidí si pokládá v určité etapě svého života otázky, které se týkají duchovního světa:
* Proč se toto děje právě mě?
* Existuje osud nebo karma?
* Existuje něco mezi nebem a zemí?
* Něco tuším (vidím, cítím ...), nejsem blázen?
* V něco věřím, ale ostatní to tak necítí, je to správně?
* Proč musím snášet všechna příkoří?
* ........
Velká většina otázek zůstává nevyřčena a tím i neřešena. Jsme lidé, kteří žijí mnoho let ve společenství ostatních a ti nás mnohdy neznají v této podobě, na podobné naše otázky nejsou zvyklí a je jasné, že bychom se před nimi ztrapnili. Proto dál mlčíme. Mlčíme proto, abychom se nezesměšnili, neztratili jsme svou váhu či postavení mezi lidmi. Setkal jsem se i s tím, že rodina řekla:"Táta se zcvoknul, ještě aby začal bláznit s nějakou vírou!". Pak je opravdu těžké se ptát a přitom se necítit hloupě.
Dlouhých 40 let se za totality lidi dělili na věřící a nevěřící. Nic jiného mezi tím nebylo. Věřící měli několik škatulek a od svého okolí byli bráni, v lepším případě, jako podivíni.
Ale co to je tedy ta víra??? Víra není jenom k Bohu, ale i v přátelství, Lásku atd. Jaký je rozdíl mezi materialistou a idealistou? Je to pouze vírou v jiné hodnoty. Každý v něco věříme a nikdo nechceme, aby zrovna ta naše víra byla někým pošlapaná.
Pokud věříme v Boha, pak je to o to těžší, že nemáme kromě slov nic v ruce. Nemůžeme ukazovat, ani naznačovat. Můžeme pouze cítit, můžeme být přesvědčeni o své pravdě. To co je v srdci neukážete a mluvit se o tom dá velmi těžko. Těžko ukážete ten pocit míru, klidu a Lásky, když se náhle octnete v duchovním světě. Velmi těžko popíšete to prostředí, ze kterého dlouhá léta čerpáte ten pocit sounáležitosti a bezpečí. Je to prostě ve Vás. Ten pocit Vám pomáhá dělat mnohá rozhodnutí, pomáhá milovat. Je s Vámi ve dne i v noci. Pokud si na tu chvíli vzpomenete po mnoha letech, cítíte závan teplého vzduchu - Lásky, klidu a míru. Víte, že na tomto světě nejste sami. Jak to ale říci těm kolem Vás?
Nikdy není nutno někoho o své víře přesvědčovat, neboť víru najde každý pouze ve svém srdci. Mnozí chodí na kázání celý život a nic jim to neřekne. A pak najednou v jednom okamžiku prohlédnou. A kdy nastává ten okamžik? To já nevím. Někdy až na smrtelné posteli člověk pochopí. Někdy ani to ne, ale pocit sounáležitosti přijde!
V jistém věku jsem chodil a hledal. Ptal jsem se mnoha lidí co to je ta jejich víra a jak to vypadá a jak to mohu cítit a jak ... Nikdo mě to nemohl dost dobře vysvětlit, nemohli mě nikam dovést (a ne že by to byli neschopní lidé, někdy právě naopak). Dnes již vím, že pravou víru musíme najít sami ve svém srdci! Nesnášel jsem tuto větu, kterou jsem slyšel od mnohých duchovních lidí. Ano, někdo říkal, "Pokud budeš číst tyto knihy, takto se modlit ... tak Bůh bude s tebou a jistě to ucítíš." Nevím, zda to tak funguje, já to nezažil, nebyla to moje cesta. Na své cestě jsem potkal mnoho duchovních i neduchovních lidí, kteří mě učili nalézt "zapomenuté" znalosti a schopnosti, které mi postupně otevírali cesty k pochopení. Někdo může hned, někdo pomalu, ale na tom vůbec nezáleží. Cesta k Pravdě a Lásce vede růžemi - zabolí i pohladí zároveň.
Potkal jsem duchy a mnoho měsíců jsem se srovnával s tím, že existuje i něco jiného, než říkají oficiální víry. Najednou jsem zjistil, že je něco, čemu jsem jako materialista nevěřil. Mé poznání a pochopení muselo sáhnout za hranici smrti, abych pochopil život. Myslel jsem si, že jsem blázen, když jsem hovořil s mrtvými, nebo když jsem mrtvým pomáhal. Dnes je tomu jinak. Poznal jsem mnoho myšlenek, které dávají životu a smrti smysl. Pochopil jsem důvody k mnohým činům a svým krokům. A hlavně jsem našel své světlo na slunci! Pochopil jsem mnoho věcí, mnoho svých pravd jsem musel poupravit, protože při pohledu z jiné strany nejsou tak "pravdivé", udělal jsem mnoho chyb Ale to vše hlavně pro to, abych JÁ pochopil. Nějak se stalo, že to okolí samo přijalo a nebyl důvod něco rozsáhlého měnit. Jsem rád, že pracuji s věcmi, které pomáhají lidem nacházet jejich pravdu.
Pokud tedy někoho tíží myšlenky na víru, nechť je nechá volně plynout a postupně si hledá v nich tu svou správnou cestu. Ne vždy musí být cesta oficiální víry (zpracovávaná několik tisíc let) tou správnou. Netvrdím, že se ale v ní člověk nemůže nalézt, právě naopak. Tvrdím, že je mnoho cest a my máme možnost si vybrat.
Nebojte se o svých pocitech hovořit, nebojte se cítit naplno to, co vás naplňuje obavami! Nezapomeňte, že:
Bůh, ani duše, nám nikdy nenaloží více, než uneseme !!!
NAHORU