Období odumírání zelené, převlékání barev, rychle se měnícího světla a tmy a loučení se se sluncem. Vstáváme za tmy. Venku je až překvapivé ticho a mlha, slova vždy uváznou pár kroků před námi. Vstáváme se stínem na Duši. Mluvíme s lidmi, ale něco nás nutí ztišovat hlas. Jak v tomto počasí může někdo překypovat radostí a Láskou, jak může někdo uprostřed husté mlhy se smát? Proč tito lidé neodlétnou spolu vlaštovkami, abychom my se tady mohli uhnízdit a mohli se v klidu nořit do bolestného podzimu. Do podzimu v duši. Jak by bylo krásné být ponořen a pomalu trouchnivět a když přijde jaro, tak ponořit i uši a oči a být uzavřen až do úplného rozpadu.
A právě proto zde máme své duchovní bytosti, které nám posílají do cesty nové lidi, nové okolnosti a hlavně nám nedají se potopit hlouběji do tohoto bahna. My jsme se nenarodili proto, aby nás první či stá nepřízeň počasí smetla do bažiny. My jsme se narodili, abychom hrdě stále znova a znova z oné bažiny vylézali. Abychom si zakládali nejenom na svém lidství, ale i na své schopnosti nalézt v sobě, v okolí a i v těch druhých kousek dobrého. My jsme se narodili, abychom to dobré hlídali, pevně se toho drželi a pokud možno to stále zvětšovali.
Nehledejme návody, jak budeme lepší, nepátrejme po tom, kdo či co nás poponese o kousek dál. Obraťme myšlenky do sebe, pohleďme na sebe, jak jsme krásní a na to, co cítíme a pochopme konečně, že to hlavní, co nás vždy jednoznačně povznese je Láska. Láska k sobě, k rodině, k okolí. Pokud někdo provede něco nepatřičného, buďme Láskyplní, ono se vždy najde něco, co nám ukáže cestu. Buďme prostě lepší každou myšlenkou, každým krokem. Nedávejme lidem kolem sebe příčinu ke zlobě a chápejme jejich zlobu. Ještě nejsou tak daleko jako my a napětí v sobě musí nějak ventilovat. Dopřejme jim tu krásnou možnost ventilovat se třeba na nás, pomoci jim se uvolnit a pak jim vysvětlit, že jsme jejich napětí nechali dopadnout na sebe, protože je máme rádi a protože nám to neublíží a jim to pomůže.
Někde v Bibli se píše "On do tebe kamenem, ty do něj chlebem". Rozuměl jsem tomu, ale bral jsem to jako nadsázku. Teprve později jsem si uvědomil, že slovo je mnohdy tvrdší než kámen. Kámen může ublížit fyzicky, ale slovo může ublížit až za hrob. Pokud ale máme tu sílu vidět skrze Lásku toho, kdo ona slova vysílá bez rozmyslu, pak se ze slov stávají vločky, které dopadnou, mnohdy zastudí, ale neublíží. A my jsme přeci natolik silní, že dokážeme se od chladu otřepat a znovu zažehnout onen oheň Lásky, porozumění a pochopení.
Jak ale rozpoznat chvíle duchovního a duševního oddechu či odpočinku od úpadku do duchovního podzimu, do té rašeliny, která z nás dělá morouse? Hlavní rozdíl je o vnímání lidí kolem sebe. Pokud odpočíváte, pak kolem sebe vídáte lidi, kteří jednají tak jak jednají, vy je hodnotíte, ale nereagujete. Máte kolem sebe lehký závoj, který nějak brání duchovním myšlenkám či skutkům přijít co nejblíže k Vám. Cítíte se trochu osamělí, trochu odstrčení, máte dělat nějakou průběžnou práci a ono to nějak nejde. Není v tom ta radost, to potěšení. Ale pokud se podíváte na bytost, kterou milujete, tak vše platí. Jste schopni lidi či předměty a zvířata kolem sebe cítit až s nostalgickou Láskou. Takto se projevuje chvíle odpočinku. Nelze do nekonečna bez přestávky psát, číst či dělat něco jiného. Je třeba se uvolnit. Není třeba mít v tomto období (pokud to netrvá celý rok a stále dokola) výčitky svědomí. Ty by nám neumožnily nabrat nové síly.
Pokud však koukáme na své okolí přezíravě až zle, pokud hodnotíme kladné i záporné kroky negativně, pokud nedáme svému okolí jediným našim slovem najevo, že jsou v našem srdci a hlavně, pokud je v tom srdci vůbec nemáme, pak jsme se do té rašeliny potopili. Braňme se tomu, protože pokud budeme takto přežívat, postupně přijdeme o všechny své známé, přátele a pak i blízké. Může to být jeden z našich úkolů pro tento život - zachránit se z bahna a být lepším, čistším až láskyplným. Ale může to být také pouze naše fyzické rozhodnutí nedělat nic, co by bylo těžké, nebo pro tuto chvíli pro nás zdánlivě nepotřebné.
Nebojte se použít svůj hlas, své srdce na překřičení toho stínu, který je kolem nás. Braňme se tomu. Říkejme kolem sebe povzbuzující věty a buďme na sebe (uvnitř) milí. Vždyť to jsem já, kdo je stále se mnou. Vždyť já, pokud jsem sám sebou, zvládnu spoustu věcí, spoustu životních kroků bez ohledu na nepřízeň "osudu". Pamatujme, že takovéto peklo (toto je to opravdové peklo, kterého se křesťané bojí a přitom jej stále prožívají - tak jako my všichni) prožívá každý. Vaše teplé slovo a vřelý cit dokáže pomoci v pravé chvíli i tomu, kdo vůbec o pomoc nežádá, ani na to nevypadá, že by to potřeboval.
Kolik lidí zachránil od sebevraždy jediný úsměv?
Nechte na duši přijít podzim, ale milujte se a milujte své okolí. Zachumlejte se do sebe, nebo pobíhejte, ale usmívejte se a rozdávejte srdce všude. Však ono si najde směr a cíl, kde tato božská síla chybí a kde určitě pomůže! Vy svými úsměvy můžete zachraňovat lidi. Usmívejte se, zachraňujete svět!!!
NAHORU