Výraz
Uchopí žiletku, hladký, ostrý nástroj. Zvedá ji
do úrovně očí, jako by chtěl vyzkoušet ostří na vlastní rohovce. Pak však
jen lhostejně pozoruje dokonalou tenkou hranu.
Odráží šedý proužek světla. Je jeho jediným, bezvýznamným
zdrojem. Absurdním ve své existenci. Místnost svírá dokonalá tma, proniká
otevřenými okny. Vsakuje se skrze provlhlé tapety do zdí. Z prokopaného sádrokartonu.
Ruka hrubě tiskne kov, bříška prstů se chvějí
chladem, téměř nepostřehnutelně. Prudce a náhle zajede ostří za okraj
spodní čelisti, v místě pod ušním boltcem. Kůže pohltí kov, v radostném,
očekávaném záchvěvu bolesti. Z rány se vyřinula lepkavá krev. V tušení
vlastního zániku, vysušení, hniloby se marně snaží vpít zpět do bezpečného
zázemí těla. Hrana žiletky kopíruje spodní konturu tváře, elegantně
obkrouží bradu. Řez skončí pod druhým boltcem. Žiletka, ztřísněná, pošpiněná
krví ztrácí svůj mátožný lesk. Mizí poslední přestože či právě
proto zvrácený důkaz přítomnosti světla. Z rozšklebené mělké rány prýští
temná, umírající tekutina. Odcizená, zbabělá. V drobném děšti svých
rudých kapek dopadá na zem. Vydávají stejný zvuk jako jeskynní voda stékající
po tenkých krápnících. Jemné vlny bolesti pronikají obličejovými svaly,
paralyzují je. Ztuhlost kdesi v průměru mezi šklebem a úsměvem. Zdaleka však
nic překonávajícího tupý banální výraz.
Pevně, až k nepříjemnému napětí rozevře prsty
obou rukou. Pohlédne na jizvy vrozené do dlaní.Tenké linky paprsčitě se sbíhající
do jediného zarudlého provazce. Čára smrti? Přiloží ruce ze stran na krk.
Cítí svůj nepravidelný tep. Zajede do krvácející rány. Zraněná kůže
se pod tlakem odchlípne. Zaryje nehty do horního okraje, táhne směrem vzhůru.
Kůže se začne zvolna, velmi zvolna stahovat. V bolestné křeči se zmítá
celé tělo, každý zraněný nerv týrá a mučí další, pro zachování
posloupnosti... Zoufalá mysl balancuje na hraně bezvědomí. Ruce trhaně,
snad ze setrvačnosti stále škubou kůží. Příliš pevné svalové úpony přeřezávají
žiletkou. Z nahého masa v proudech chlístá krev. Bezmocná, nepřátelská,
toužící po pomstě. Z očí stékají slzy, slaná rozleptávající žíravina...
Je téměř u konce. Poslední centimetry kůže se oddělují od
svalstva. Nezbytný, závěrečný řez nad čelem ...
Omdlévá...
Pavoučí chuchvalce kysele čpící mlhy plynule přecházejí
v mračnou clonu. Zdušené, dávící se ulice právě v takové chvíli samy
sebe intenzivně nenávidí. Jejich snaha o sebezaškrcení však končí jen krátery
v betonu, oddrolenou omítkou, snad vykolejenou tramvají. Nafialovělé paprsky
rezervního neonového Slunce otevřeným oknem osvětlují skutečně zvláštní
výjev.
Jen velmi pomalu se vkrádá do jeho mysli vědomí.
Bojuje s jakýmsi temným, bezesným stavem, vítězí. V téhle fázi by asi měl
otevřít oči. Dále zírají, bez řas, bez oblouku obočí, bez víček.
Neschopné se kdykoli ponořit do konejšivého šera. Vnímají... Tvář spočívá
v zapáchající louži krve, seschlé, hnijící... S námahou zvedne hlavu.
Spatří svůj odraz v okenní tabuli. Oči, vystouplé, vyvalené koule. Skleněné,
Komusidík ne slepé. Přes obnažené zuby visí cáry měkkého, tvárného
masa. Nos, ubohé cosi, tedy spíš nic. Jen dva chrupavčité zející otvory. Jeden velký mokvající strup protkaný labyrintem modrých
pulsujících žilek v místech pro hladkou a jemnou pokožku obličeje. Dlouhé
zcuchané vlasy spečené mrtvou krví... Připomíná fotografii mršiny šelmy
stažené z kůže na protestním letáku "Smrt kožešníkům".
Hledí na sebe, prozkoumává své jakési nové jÁ.
Snaží se vsugerovat svému výrazu právě
nalezenou Krásu. Znovu a znovu prohlíží každý detail, vyhrazuje mu své místo
v pestré mozaice, smiřuje se s ním... Jedním
z dílků se stala také snesitelná bolest... Je spokojen.
Aby neztrácel čas otvíráním dveří, proleze
skrze okno. Ze sotva metrové výšky dopadne na rozpukaný chodník. Prochází
ulicemi, skrze ně, napříč i podél... Zkouší pomalý i rychlejší krok. Běží
a sune se přikrčen ke zdi. Části narušené omítky mu ulpívají na torzu
tváře jako scvrklý žlutavý škraloup. Zmateně vráží do popelnic, které
následně podléhají dominovému efektu. Z tlejících odpadků se rodí hejna
drobných vinných mušek spatřujících v jeho lákavém obličeji možné
spestření svých stravovacích návyků. Potkává prvního člověka, potácejícího
se a tápajícího pod hladinou vlastních halucinací, kde snad ani kreaturka
bez tváře nepůsobí rušivě. Mine ho bez jediného pohledu, zachvění víčka.
Na dlouho nezůstane sám s ulicí. Další kolemjdoucí v křeči zaboří
hlavu do otevřeného kontejneru, dlouze zvrací... Třetí padne na Zem,
omdlel... Jakýsi útlocitný
racionální tvor mu nabízí pomoc, potlačuje při tom ve svém pohledu hnus.
Na otázku jakou pomoc však už nedokáže odpovědět, odmítnut odchází...
Slétává se k němu drobný hmyz. Někdo ho poprosí o fotku. Mušky sají
hnis z jeho tváře. Odhání je. Přibývá zvracejích lidí, motá se mezi
nimi, snaží se omlouvat, snaží se nepřekážet, přeskakuje je a přelézá...
utíká... protáhne se oknem.
Zahledí se znovu do vlastního obrazu. Krásný...téměř
dokonalý... téměř.
Smutně sebere starou kůži. Potrhaná, seschlá, průhledná.
Odkudsi vezme pár zrezlých spínacích špendlíků. Pár vpichů, okraje a
trhliny přelepí izolepou. Možná jako předtím. Natolik si už zvykl, že si
nepamatuje svůj minulý výraz Nikdo
ale nemůže nic poznat, nikdo se nebude dívat dostatečně zblízka. Repelent
proti hmyzu. Silný deodorant překryje i pach rozkládajícího se masa. Trocha
sebevědomí, jistý pohled, laciný vtip mezi řečí, špetka všudypřítomné
a vždy vděčné ironie...
Jen v některých nocích sejme na chvíli svou
podivnou masku. Sám pro sebe odřezává ze sebe opět se lesknoucí mírně
ztupenou žiletkou tenké plátky masa. Umírá krev v zoufalém šílenství.
...
Suchý zvuk, ostří sklouzlo po kosti. Znova. Znova.
Znova. Pryč s každým vláknem. Pryč se vším. Něžný mrtvolný zápach
prosycuje místnost, vsakuje se do stěn i do tmy... Po podlaze se válejí
pohozené kusy lidské tváře. Žiletka odhaluje ušlechtilý bílý povrch
lebeční kosti, seškrabává zbytky jakési blány. Skutečná euforie, hladká,
bílá lebka trčící z živého utrpením zkrouceného těla. Jen z děr po uších
něco vytéká... A zůstali vlasy prorůstající bílou hmotou v souladu s
pudem sebezáchovy. Jednotlivé tenké prameny jako struny rozdírají mozek, škrtí
myšlenky... Civící oči...
Aby neztrácel čas otvíráním dveří, proleze
skrze okno...
L