Kam až může zajít nevkus? To nám řekne odborník na tuto oblast „kultury“, pan Milan Knížák.
V zimě je opravdu zima, lidé jsou na sebe mimořádně hodní a Češi přestali být rasisty. Tak nějak by mohl vypadat svět za mnoho stovek let. Pěkná idea, že?
To by tu však nesměla být ODS a její „tajný“ sympatizant, generální ředitel NG Milan Knížák. Už jste to také četli? Romské umění prý není „hodno“ sdílet prostor (dokonce snad životní?) s tím naším - vězte, že samozřejmě krásným a bílým, a nejlépe Knížákovým! Alespoň tak to řekl pan Knížák v rozhovoru pro MF DNES. Rasismus jako vyšitý!
Podívejme se však na Knížáka i trošku jinak. Je o něm známo, že se vnucuje nejen do politiky, ale deformuje i české malířství a v neposlední řadě také literaturu. Ale abych jen tak neplkal do vzduchu, povedu proti „umělci“ Knížákovi „důkazní“ řízení.
Obviněný: Milan Knížák
Profese: Umělec, „politik“, rasista, rádoby spisovatel
Věc: Deformace malířství, literatury a vkusu obecně; rasismus
Obhajoba: Žádná, rasista nemá právo na jakékoliv projevy, natož na obhajobu
Kat: Petr Svoboda
Jeho život začal tak nějak normálně. Narodil se své matce a kupodivu i svému otci. A už od dětství projevoval svá mnohá nadání. Nejenže pěkně kreslil, ale již od útlého věku se učil dokonalé aroganci a samolibosti (to je ta vlastnost tolik chybějící vedoucím představitelům ODS). Stal se profesionálním malířem a provokatérem. Což v době hlubokého komunismu nebylo až tak k zahození. Jenže přišlo něco, co mu dalo křídla. A vězte, že Red bull to nebyl. Jak jistě správně tušíte, přišla revoluce zvaná sametová. A z ní vyšel pan Knížák jako reprezentant tzv. demokratické části společnosti. A jak už to tak bývá u „všech“ ješitných a samolibých, našel zalíbení v politice. A v ní je tak trochu aktivní dodnes.
Takovým výrazným momentem jeho politické kariéry byl nesouhlas se zřízením senátu. K tomu samozřejmě nemáme co namítnout, kdyby do něj pak nekandidoval! Zásadový člověk, že? Rovný, čestný a plný zdravého demokratického myšlení!
No nic. Pokračujme dále. Nedávno jsem navštívil sbírku moderního umění ve Veletržním paláci v Praze Holešovicích. A nebudete mi to věřit, našel jsem tam i díla našeho „nejslavnějšího“ postmoderního malíře - Milana Knížáka. Bylo to tak něco fantasticky hnusného, že jsem v tu chvíli prosil Boha, aby seslal ještě jeden požár na tuhle krásnou budovu. Myslím, že dílo pana Knížáka by si to určitě zasloužilo. Ale abych byl konkrétní. Nejvíce mne zaujala série gramofonových desek. Ale nebyly to desky ledajaké. Ano, jak správně tušíte, byla to umělecká díla našeho velikána. A v čem že spočívá to umění? Každá byla škrábnutá jakousi neidentifikovatelnou metodou (pravděpodobně jeho vlastní arogancí) - ale považte každá (!) jiným směrem. No prostě nádhera... Někde jsem slyšel, že umělecké dílo je obrazem umělcovy duše a jeho osobnosti... Že by měl pan Knížák duši plnou různě se linoucích vrypů?
Ale abych nehanobil jen Knížáka umělce. Pan Knížák je také vynikající literát. Dokázal to nedávno vydáním svého souborného básnického díla. A to považte za třicet let jeho bezvadné literární činnosti! Myslím, že zde zmíním jen některé krátké výňatky z kritik denního tisku a některých dalších periodik: „Knížákova pseudopoesie... Knížák se neskutečně vyblil a ještě to zveřejnil... Knížákův omyl literární... Bože, chraň poesii... etc.“ Nemluví to za vše? Ne? Tak tedy ještě jedna malá ukázka z jeho poesie - to jen tak pro ilustraci: „...chtěl bych mít dva ptáčky/ abych tě mohl ucpat z obou stran...“ a jiné další lahůdky. No řekněte, není to něco neuvěřitelného? Dokážete si představit krásnější vyznání lásky? Při čtení těchto veršů jsem si říkal jen více takových Knížáků, alespoň poznáme dno české literatury a lidského vkusu obecně.
No a pak je tu ten slavný rozhovor pro MF DNES z letošního února. A kupodivu se nám pan Knížák opět „vyblil“. A to už potřetí (to je výkon!). Tentokrát ze svého rasismu a pohrdání odlišné kultury od té jeho (jak mohl laskavý čtenář posoudit, tak mnohem lepší, krásnější a hlavně „bělejší“. Co k tomu říci více? Kat už je značně netrpěliv. Tak tedy přistupme k rozsudku.
Rozsudek a trest: Pan Milan Knížák se shledává vinným v morálně trestném činu kažení obecného vkusu a rasismu. Jako trest se mu nařizuje 6ti hodinové čtení vlastních básní v klubu spisovatelů a dvoudenní ozdravný pobyt v romském „koncentračním táboře“ v Matiční ulici. Výrok kata je pravomocný, pan Knížák se může odvolat k Bohu. Ten ho však stejně poslouchat nebude. Nástup trestu okamžitý a neodkladný.
Tak se stalo v únoru toho památného roku 2002. Budiž tento soud v budoucno zapomenut, stejně tak jako oba jeho protagonisté.
-svo-