Kibucy
Kibucy (komunitní zemědělská hospodářství) se ve světě proslavily jako nejspecifičtější rys života v Izraeli. Proto se lidé obvykle diví, když se dozví, že v kibucech žije cca 3% izraelců. Ovšem význam kibuců pro rozvoj Izraele se nedá poměřovat počtem jejich členů.

První kibuc, Degania, byl založen židovskými osadníky již v roce 1910, tj. 38 roků před vznikem státu Izrael a prvním dítětem, které se tu narodilo, byl budoucí válečný hrdina Moše Dajan. Židé, kteří přicházeli do Palestiny, obvykle nevěděli o zemědělství nic a nebo téměř nic. V Rusku, odkud přicházelo mnoho tehdejších osadníků, totiž nesměli Židé vlastnit půdu. Ideologové sionismu ale ze všech sil propagovali myšlenku, že Židé se musí naučit obdělávat půdu, pokud chtějí někdy získat nezávislost. Mezi přicházejícími osadníky bylo nejvíc socialistů, kterým se nelíbila myšlenka soukromých farem. Místo toho chtěli vlastnit půdu spolu s ostatními a chtěli pracovat a žít v komunitě.

Všechny z více než 300 kibuců, které od té doby vznikly, používají stejný ekonomický model. Půda, zemědělské stroje a nástroje a domy patří kibucu. Jinak řečeno, kibuc je společenství založené na principech komunismu, ale je to určitě jediná z komunistických společností se drží pravidla "od každého podle jeho možností, každému podle jeho potřeb". Kibucy od liší od jiných komunit i tím, že jejich členové v nich žijí dobrovolně. Kibucníci, kteří se rozhodnou kibuc opustit, dostanou - v závislosti na době strávené v kibucu - peníze, aby mohli začít jiný život.

Během let došlo ve fungování kibuců k některým závažným změnám. V prvních desetiletích existence kibuců byly děti vychovávány společně. Dalo by se to přirovnat k celoročnímu táboru nebo internátu. Každý den navštěvovaly na několik hodin rodiče a potom se zase vracely do svého "internátu". Ve většině kibuců si ale jejich členové v posledních letech odhlasovali, aby děti spaly doma u rodin.

Jídlo se v kibucech jí společně ve velkých jídelnách, ikdyž je také možno jíst ho doma. Kibucníci vaří i servírují. Občas jsou jim tyto práce přiděleny na několik měsíců nebo roků, pak mohou být přeřazeni na práce na poli nebo na jiné práce. V poslední době, spolu s rozvojem kibuců, zakládá každý kibuc i vlastní řemeslné dílny. V celém Izraeli je možno narazit na obchody, které prodávají nábytek vyráběný v různých kibucech. Poměrně často si kibucy najímají pro práci na farmách nebo v dílnách pracovníky "z venčí", ale to nebezpečně připomíná kapitalistické metody, jimž se ideologie kibuců brání.

Socialisticko-syonističtí zakladatelé kibuců byli lidmi světskými, často odmítajícími náboženství. Proto si religiozní Židé začali asi 20 let po založení Deganie budovat vlastní kibucy. V současné době jsou v Izraeli 3 federace kibuců:

Ha-kibuc ha-Arci - nejsvětštěji založené společenství 85-ti kibuců, založené levým křídlem hnutí Ha-Šomer ha-Ca'ir. V mnoha z těchto kibuců děti dál bydlí v samostatných domech pro děti. Toto hnutí ze zásady odmítá zakládat kibucy v Judei a Samarii.

Ha-kibuc ha-Dati - náboženské hnutí kibuců, jeho členy je 16 kibuců, své náboženství odvozují od směru Tora va'awoda (Tora a práce). Tyto kibucy představují mnohem liberálnější část ortodoxního židovstva. Jsou pozitivně nakloněny světskému studiu a spolupracují s nenáboženskými kibucy.

Takam - největší federace kibuců, čítající 165 kibuců. Je spojená s izraelskou Stranou práce. Spojuje kibucy založené hnutím reformním i konzervativním.

Z kibuců vždy pocházelo mnoho významných osobností Izraele. Kibucníky byli i nejproslulejší premiéři Izraele - David Ben-Gurion a Golda Meirová. Také značná část poslanců Strany práce v Knesetu jsou kibucníci. V prvních desetiletích existence Izraele také tvořili kibucníci 25% důstojnických kádrů v armádě.

Během let se mnoho členů - a ještě více jejich dětí a vnuků - rozhodlo kibucy opustit. Život v komunitě může ztěžovat vlastní rozlet, tvrdí často odcházející členové. Demokraticky vybrané výbory např. rozhodují o tom, jakou práci přidělit jednotlivým členům. Pokud ale přidělená práce kibucníka neuspokojuje, rozhodne se mnohdy raději kibuc opustit.

Mladší členové, kteří chtějí studovat, musí přesvědčit ostatní kibucníky o tom, že roky strávené na universitě i zaměření jejich studia přinesou kibucu ve výsledku užitek. Pokud ale většina členů kibucu neodhlasuje jejich studium, pak mladí nedostanou na studium přidělené peníze a tudíž nemohou své plány zrealizovat bez opuštění kibucu.

Není asi nic divného na tom, že se statisíců ruských Židů, kteří již více než 20 let emigrují do Izraele, si jen velmi málo z nich zvolilo život v kibucu. Kibucy se sice řídí demokratickými zásadami, ale jejich ekonomika příliš připomíná komunistickou společnost, z níž tito lidé utekli.

Mošavy
Mošavy jsou také zemědělská hospodářství, podobně jako kibucy jsou založené na společném vlastnictví půdy a zemědělských strojů a nástrojů. V některých mošavech zemědělci dokonce i společně pracují a dělí si rovným dílem výdaje i zisky. Ale v mošavech je práce jedinou sférou, v níž lidé jednají společně. Členové mošavu mají vlastní domy, každá rodina si sama rozhoduje o své budoucnosti a o použití svých výdělků.