Kostel v Boru je připomínán již v roce 1282. Vycházeje z dávných zvyklostí stavět kostely podél hlavní komunikace lze předpokládat, že stál kolmo na osu dnešní stavby,
aby tak sledoval hlavní severo-jižní cestu tehdejšího sídliště.
Chrám sv. Mikuláše - historie
Kostel v Boru je připomínán již v roce 1282. Vycházeje z dávných zvyklostí stavět kostely podél hlavní komunikace lze předpokládat, že stál kolmo na osu dnešní stavby,
aby tak sledoval hlavní severo-jižní cestu tehdejšího sídliště.
Tento malý kostelík byl za Bohuslava III. ze Švamberka kolem roku 1361 přestavěn v gotickém slohu do podoby, která mu zůstala až do roku 1526, kdy byl znovu přebudován. Z této třetí přestavby se do dnešních dnů dochovala jeho věž, stojící kdysi uprostřed hřbitova.
V roce 1562 vyměnil Jan ze Švamberka zdejšího katolického faráře za prvního z pastorů protestantských, kteří v borské duchovní správě pak působili až do roku 1635.
Dne 22. září 1647 vyhořelo celé město a plamenům neodolal ani kostel. Byl proto v následujících letech, kdy vystřídali pastory kněží řádu křížovníků s červenou hvězdou (O. Cr.) a na zámku Švamberky Götzové, znovu postaven, a to do podoby, kterou zobrazil malíř nástropních fresek dnešního kostela v prvním oblouku klenby nad vstupem do sakristie. Toto dílo čtvrté přestavby vydrželo 80 let a pak se jižní stěna kostelní lodi poblíž věže začala vydouvat do té míry, že celá stavba hrozila zřícením.
V této době, v roce 1736, přichází do Boru jako představitel již diecésních kněží farář Josef Schmidt, aby se nesmazatelně zapsal do historie nejen farnosti, ale i celého města. Svou nevšední pořádkumilovnost, zálibu v umění a organizační talent využívá nejen ve své každodenní práci pro farnost, ale hlavně k výstavbě dnešního, v pořadí již pátého kostela v městě.
Se stavbou započal v roce 1739 s pouhými dvěma tisíci zlatých a když pracně opatřil chybějící desetinásobek, tak ji roku 1750 šťastně, jak sám píše, dokončil. Obě tato data najdeme v latinských chronogramech, které jsou zaznamenány jak v jeho Memorabiliích, tak i v nástropní malbě nad presbytářem. První z nich, ukrývající v sobě letopočet 1739, říká, že "svatému biskupu Mikuláši oddáni vystavěli toto zbožné dílo kníže a lid", kde zmíněný kníže je Karel Tomáš z Löwensteinu. Druhý, zvěčňující rok 1750, pak oznamuje, že "za válečných dob, přinášejících zmar, byl tento kostel s pomocí Boží stavěn a stojí tu dnes jako posel míru". Stalo se tak za purkmistrů města P. Gollera, P. Sommera, S. Zintla a J. Funka.
Dlouho přetrvávala v Boru legenda, podle níž výstavba byla prováděna tak, že byl novou stavbou obezděn kostel původní, který byl pak dodatečně zbořen. Existuje mnoho argumentů, které tuto domněnku vyvracejí a činí z ní dnes opravdu jen legendu. Ač výstavba chrámu probíhala s četnými komplikacemi, jako úmrtím stavbyvedoucího či zabavením připraveného stavebního materiálu tehdy v okolí města tábořícím vojskem, přesto byla nesmírným úsilím J. Schmidta dokončena a kostel byl na svátek svého patrona dne 6. prosince 1749 vysvěcen tachovským děkanem J. M. Kniradlem.
Autor projektu této barokní stavby není znám, když nebylo potvrzeno ani předpokládané autorství plzeňského Jakuba Augustona. Stavební práce zahajoval T. V. Ebner (jeho otec pracoval u Kryštofa Dienzenhofera), který ale již v roce 1739 umírá a je vystřídán J. J. Gerstnerem. Tesařské práce zajišťoval J. Marscha z Boru, okna tehdy vyrobil strážský truhlář A. Friedrich.
O všech pracech i výdajích vedl J. Schmidt dodnes ve farní kronice dochované podrobné záznamy, v nichž ale marně hledáme byť by jen nepatrnou zmínku o nástropních malbách. Důvodem je farářova skromnost, protože je financoval sám. A tak i autor fresek je neznámý, i když s vysokou pravděpodobností usuzujeme na plánského purkmistra a freskaře Václava Samuela Schmidta, který byl v té době vedle Eliáše Dollhopfa jediným malířem v širokém okolí, schopným pomalovat tak velké klenební plochy. Svou podobu zanechal malíř na zaslepeném okně jižního kůru, pokud tato postava nezobrazuje nemocného M. Pompa, který bydlel v sousedním domě č. 56 a denně oknem sledoval co se na stavbě děje.
Hlavní oltář, i v detailech podobný würzburské předloze, oltáře postranní i mnoho soch zhotovil J. K. Artschlag, který svůj um získal nejen u otce ve Stráži, ale i v Praze a Bavorsku. Kostelní lavice vyrobil borský B. Gall.
Schmidtova farní Memorabilia dochovala do současnosti také smlouvu z r. 1749 s Ant. Gartnerem na zhotovení varhan. Jejich výrobce, zřejmě nejlepší stavitel varhan v Čechách v 18. století, se narodil, žil a pracoval v Tachově.
Otec borského kostela, jak je J. Schmidt nazýván, dne 23. 2. 1777 umírá a je ve svém kostele také pochován. Ve hrobce vlevo pod presbytářem sdílí místo posledního odpočinku spolu se švamberskými pány Boru, kteří tam byli pochováváni. Náhrobky zde mají Bohuslav († 1490), Volf († 1505), Jan († 1533), Bartoloměj († 1560), Jan Erasmus († 1580) a Jan Vilém, který zemřel v r. 1590.
Schmidtovo dílo si po svém dokončení vyžádalo stavebního zásahu až v r. 1885, kdy byla sakristie zpřístupněna i zvenčí. O dva roky později musely být opraveny větší trhliny v klenbě, v r. 1889 pak všechna okna, jejichž rámy tehdy vyrobil borský kovářský mistr Wenisch.
Za faráře a pozdějšího biskupa J. Glosauera, pocházejícího ze Svojšína, bylo pokračováno v důkladné opravě kostela, při níž neodborným zásahem v roce 1904 byla zničena převážná část nástropních fresek. Dne 20. října téhož roku byl kostel posvěcen arcibiskupem L. Skrbenským, který jej také dne 24.5.1916 povýšil na kostel děkanský.
V květnu 1945 byl chrám poškozen dělostřeleckými granáty a následným požárem, po jeho provizorní opravě se koncem 60. let dočkal nové fasády. Za současného vikáře V. Borna byla počátkem 80. let za pomoci pasovské Caritas internacional vyměněna celá střecha, od r. 1991 jsou restaurovány nástropní fresky, když věž byla opravena v letech 1990 až 1992.
