Titanic, možno říci zdokonalený Olympic, byl o osm centimetrů delší než jeho sesterská loď a měl o tisíc tun větší hrubou prostornost. Délkou 259,83 metru, šířkou 28,19 metru, hrubou prostorností 46 328 BRT a výtlakem 52 310 tun při ponoru 10,54 metru, byl největší lodí, jaká byla do té doby postavena.

Titanic měl devět ocelových palub vzdálených od sebe 250 až 320 centimetrů. Nejvýše byla člunová paluba, pod ní sedm palub označených odshora dolů písmeny A až G, pod nimi paluba dna lodi a ještě níž, asi metr a půl nad kýlem, vnitřní dno. Pouze paluby C, D, E a F se táhly po celé délce od jednoho konce lodi k druhému. Člunová paluba a paluba A nedosahovaly až k přídi a k zádi, paluba G a paluba dna lodi pokrývaly pouze prostor v přední části lodi od kotelen po příď a v zadní části od strojoven po záď.

Na nekryté člunové palubě bylo umístěno dvacet záchranných člunů. V její přední části se nacházel navigační můstek vzdálený 58 metrů od přídě. Na můstku byla kormidelna s kormidlem a kompasem, bezprostředně za ní mapovna. Napravo od kormidelny byla navigační místnost, kapitánova kajuta a část kajut důstojníků, nalevo zbytek důstojnických kajut. Uprostřed člunové paluby, za předním komínem, byla radiotelegrafická místnost a kajuta radistů.

Pod člunovou palubou byla asi 150 metrů dlouhá paluba A. Téměř celá byla využita k ubytování cestujících I. třídy. V přední části bylo 34 kajut a za nimi značný počet společenských místností včetně čítárny, kuřáckého salónu a haly. Po stranách vedly promenády.

Na další palubě, označené B, bylo 97 luxusních kajut pro 198 cestujících I. třídy, dále salón, restaurace, přípravna jídel a kuchyně I. třídy. V přední části lodi pokračovala paluba B mezinástavbovým prostorem oddělenou 37 metrů dlouhou palubou příďové nástavby se zařízením k obsluze kotev, kabelů a k uvazování lodi v doku. Titanic měl na přídi umístěny tři kotvy o celkové váze 31 tun. K přepravě jedné z nich na masívním valníku ulicemi Belfastu do loděnice bylo třeba zapřáhnout dvacet párů koní. Dvě kotvy byly zavěšeny po stranách přídě a třetí záložní byla uložena na palubě příďové nástavby. Její spuštění a vyzdvižení obstarával zvláštní kotevní jeřáb. Obdobně jako na přídi i na zádi pokračovala paluba B oddělenou 32 metrů dlouhou palubou záďové nástavby, která sloužila jako promenáda III. třídy a nad ní se pnul "dokový" můstek.

Následovala paluba C, první ze čtyř palub pokrývajících loď od přídě po záď. V její přední části, pod palubou příďové nástavby, byly umístěny kotevní navijáky k obsluze dvou hlavních bočních kotev, dále tam byla kuchyně.posádky a jídelna pro námořníky a topiče. Za příďovou nástavbou následovala promenáda III. třídy na 15 metrů dlouhé takzvané mezinástavbové palubě a za ní rozsáhlá nástavba dlouhá 137 metrů se 148 kajutami I. třídy. Na této palubě se též nacházela kancelář lodního hospodáře a informační kancelář, kde se přijímaly i telegramy cestujících k odeslání bezdrátovým telegrafem. Dále tam byla oddělená promenáda a knihovna II. třídy. Následovala opět 15 metrů dlouhá zadní mezinástavbová paluba a za ní, pod palubou záďové nástavby, byl hlavní vchod do ubytovacích prostor III. třídy nacházejících se na nižších palubách v zadní části lodi. Za ním byla kuřárna a společenská místnost III. třídy.

V přední části paluby D byly ubytovací prostory pro 108 topičů. Zvláštní spirálové schodiště spojovalo tuto palubu přímo s kotelnami, takže mohli odcházet na své pracoviště a vracet se, aniž procházeli ubytovacími nebo jinými prostorami sloužícími cestujícím. Následovala opět oddělená promenáda III. třídy a za ní blok kajut I. třídy. Poté přišla 25 metrů dlouhá hala I. třídy s impozantním schodištěm a 34 metrů dlouhá jídelna I. třídy, za ní rozlehlá přípravna jídel. Dále směrem k zádi lodi byla umístěna kuchyně sloužící I. i II. třídě. Následovala série místností lodní nemocnice a kajut nemocničního personálu, jídelna II. třídy a 38 kajut II. třídy. Záďová část této paluby sloužila k ubytování cestujících III. třídy.

Na přední části paluby E bylo ubytováno 72 přikladačů uhlí a 44 námořníků. Pak následovaly po celé délce paluby kabiny I., II. a III. třídy a kabiny stevardů a strojníků.

Na palubě F byly v její přední části místnosti pro 53 topičů třetí směny a jinak kromě 64 kajut II. třídy se na ní nacházely hlavní ubytovací prostory III. třídy zabírající celou šířku lodi v délce 45 metrů. Dále byly na této palubě dva velké salóny a jídelna III. třídy, lodní prádelny, bazén a turecké lázně.

Paluba G neprocházela celou délkou lodi, měla pouze příďovou a záďovou část, mezi nimi byly umístěny kotelny a strojovny. Přídová část dlouhá 58 metrů byla zpočátku asi dva metry nad čarou ponoru, ale směrem ke středu lodi se zvolna svažovala, na konci již byla na úrovni čáry ponoru. Bylo na ní ubytováno 45 topičů a mazačů a v 26 místnostech 106 cestujících III. třídy. Zbytek prostoru zaujímalo skladiště zavazadel cestujících I. třídy, lodní pošta a sál pro míčové hry. Za příďovou částí paluby G byly uhelné bunkry zabírající v šesti vodotěsných komorách prostor kolem horních pouzder kotlů. Za nimi následovaly dvě komory s pouzdry pístových parních strojů a turbíny umístěné pod nimi. Potom pokračovala v délce 64 metrů záďová část paluby G se zásobárnami, skladišti a šedesáti kajutami pro 186 cestujících III. třídy, která ležela již pod čarou ponoru. Paluba G byla nejspodnější palubou, na které byli ubytováni cestující nebo posádka.

Na popsaných palubách A až G byly ubytovací kapacity pro maximálně 1 034 cestujících I. třídy, 510 cestujících II. třídy a 1 022 cestujících III. třídy, tedy celkem pro 2 566 osob. Některé kajuty měly alternativní charakter, mohly sloužit pro I. nebo II. třídu nebo pro II. a III. třídu. Uváděná čísla však označují využití ve vyšší možné třídě.

Loď měla současně i ubytovací prostory pro posádku, a to pro 75 osob takzvaného palubního oddělení, do kterého náleželi též důstojníci a lékaři, 362 osob strojního oddělení a 544 osob hospodářského oddělení včetně hospodářů a vrchních stevardů.

Pod palubou G byla paluba dna lodi, též dělená na přední a zadní část stejné délky jako v případě paluby G. V obou jejích částech byl převážně uložen přepravovaný náklad a jedna komora sloužila jako obrovský mrazící box.

Ještě níž, asi 150 centimetrů nad kýlem, bylo vnitřní dno. Prostíralo se na devíti desetinách délky lodi, nekrylo jen malé úseky na přídi a na zádi. Na něm spočívaly pevně usazeny na ocelových deskách kotle, pístové parní stroje, parní turbína a stroje vyrábějící elektřinu. Zbývající prostory byly využity pro uložení nákladu, uhlí a nádrží s pitnou vodou. Tam, kde se nacházela pro chod lodi životně důležitá zařízení, se vnitřní dno zvedalo podél boků až do výšky 210 centimetrů nad kýl. Toto opatření zvyšovalo ochranu lodi při proražení vnější obšívky v nebezpečné oblasti u dna. Ve střední části lodi se na obou bocích nad vnitřním dnem táhly 100 metrů a dlouhé 60 centimetrů široké ocelové pásy bočních kýlů. Pod vnitřním dnem už bylo jen vlastní dno lodi. Prostor mezi dnem lodi a vnitřním dnem takzvané dvojité dno byl členěn příčnými a podélnými přepážkami na 46 vodotěsných oddílů.

Celé podpalubí Titaniku rozdělovalo patnáct příčných přepážek na šestnáct velkých vodotěsných komor. Přepážky označené ve směru od přídě k zádi písmeny A až P se zvedaly od vnitřního dna a procházely pěti, respektive čtyřmi palubami nad ním: první dvě a posledních šest dosahovalo k palubě D, šest přepážek ve středu lodi dosahovalo pouze k palubě E. Všechny vodotěsné přepážky byly zpevněny, aby odolaly značným tlakům, kterým mohly být vystaveny v případě neštěstí.

První dvě přepážky na přídi a poslední přepážka na zádi byly neprůchodné. Všechny ostatní měly vodotěsné dveře umožňující pohyb posádky a cestujících mezi jednotlivými komorami. Na palubě dna lodi byly jediné dveře, a to v přepážce K, jimiž se vcházelo do mrazícího boxu. Na palubě G nebyly v přepážkách žádné dveře. Na palubách F a E měly vodotěsné dveře téměř všechny přepážky, umožňovaly propojení prostor užívaných cestujícími. Všechny tyto dveře se daly zasouvat ze strany a uzavírat ručně z paluby, ke které přepážka dosahovala, nebo ručním zařízením umístěným přímo na nich. K uzavření dveří na pasažérských palubách bylo však třeba speciálního klíče, kterým disponovali jen vybraní stevardi.

V přepážkách D až O, bezprostředně nad vnitřním dnem v komorách, ve kterých byly umístěny stroje a kotle, bylo dvanáct vertikálně uzavíratelných dveří, manipulovaných elektrickým zařízením ovládaným z velitelského můstku. Pokud byly tyto dveře otevřeny, držely je západky. V případě nebezpečí, nehody, nebo kdykoli to pokládal kapitán či službukonající strážní důstojník za nutné, signálem z můstku elektromagnety uvolnily západky a všech dvanáct dveří sklouzlo vlastní váhou k podlaze, čímž celý prostor vodotěsně uzavřely. Jejich zavírání signalizovalo varovné zvonění. Zvláštní brzdící zařízení zpomalovalo jejich pád a k úplnému uzavření došlo během 25 až 30 sekund. Jestliže byly tyto dveře uzavřeny elektrickým signálem z můstku, bylo je možno otevřít až po vypnutí přívodu elektrického proudu. Když se tak stalo, otevíraly se každé zvlášť, ručně. Mohly být uzavírány i jednotlivě, ale pouze pákami umístěnými vedle nich. Existovala ještě třetí možnost jejich uzavření: pod úrovní podlahy každé vodotěsné komory byl zabudován plovák, který se v případě, že do komory vnikla voda, nadzvedl a tím uvolnil pojistku, která uzavřela dveře na obou stranách ohrožené komory.

V každé komoře, kterou bylo možno vodotěsně uzavřít, byl ve stropě nouzový průlez, zpravidla vedoucí až na člunovou palubu. Mohli jím po železném žebříku uniknout ti, kdo nestačili prostor opustit před uzavřením dveří.

Titanic měl tedy šestnáct hlavních podpalubních komor oddělovaných přepážkami zajišťujícími vodotěsnost vertikálně. Jak byla vodotěsnost zabezpečena horizontálně? Pouze paluba dna lodi byla vodotěsná, a to ještě jen od komory parní turbíny k zádi a od kolizní, to jest od první přepážky (?~, k přídi. Všude jinde, kromě pár míst, paluby vodotěsné nebyly. Ve všech se nacházela spousta průlezů, schodišť a šachet včetně výtahových, kterými voda mohla v každé z komor proniknout k vyšším palubám. Přes tento nedostatek byla loď projektována tak, aby se při zaplavení kterýchkoliv dvou komor udržela na hladině a neměla se potopit ani při zaplavení prvních čtyř komor. Zdálo se tedy, že její bezpečnost je maximálně zajištěna. Nikdo nepředpokládal, že by při nehodě voda vnikla do většího počtu komor, takový rozsah proražení trupu byl nepředstavitelný. Titanic byl prostě pokládán za prakticky nepotopitelný a k tomuto závěru došel po jeho postavení i The Shipbuilder, odborný anglický časopis, zabývající se otázkami lodního stavitelství.

Titanic měl tři šrouby a kombinované pohonné zařízení. Tvořily je dvě skupiny čtyřválcových pístových parních strojů trojčinného expanzního typu, pohánějících dva třílistové boční šrouby každý o váze 38 tun, a nízkotlaká parní turbína, otáčející čtyřlistovým středním šroubem vážícím 22 tun. Kombinace pístových strojů a turbíny byla užita již dva roky předtím na parníku Laurentic, lodi podstatně menší (14 900 BRT). Osvědčila se, neboť snižovala spotřebu páry i nežádoucí vibrace. Po těchto dobrých zkušenostech byl stejný systém užit i na Olympiku a Titaniku.

Registrovaný výkon parních strojů a turbíny byl 50 000 k, ale skutečný výkon byl odhadován na nejméně 55 000 k, což umožňovalo dosáhnout rychlosti přes 23 uzlů, maximální dosažitelná rychlost se odhadovala až na 25 uzlů. Turbína byla umístěna v páté vodotěsné komoře od zádi lodi. Za ní, směrem k lodní přídi, byla komora vyhrazená pístovým strojům a dál se nacházelo šest komor s dvaceti čtyřmi oboustrannými a pěti jednostrannými kotli dodávajícími páru hlavním strojům, turbíně, generátorům a pomocným strojům. Všechny kotle měly průměr 4,79 metrů, oboustranné byly 6,08 metru dlouhé a jednostranné 3,57 metru. Každý oboustranný kotel měl šest topenišť a jednostranný tři topeniště, využívající přirozeného tahu, posilovaného větráky vhánějícími vzduch pod rošty.

Od kotlů vedlo do strojovny dvoje hlavní potrubí rozvodu páry s uzávěry ve třech vodotěsných přepážkách. Navíc byl v přepážce oddělující strojovny od kotelen (přepážka K) na každém z obou potrubí instalován bezpečnostní uzávěr, umožňující v případě, že by potrubí prasklo, okamžitě přívod páry přerušit. Kromě těchto dvou hlavních rozvodů páry byly přípojky vedeny ke generátorům a pomocným strojům, včetně pump a generátoru k nouzové výrobě elektrického proudu.

Dále byl Titanic vybaven čtyřmi pomocnými motory s generátory, každý o kapacitě 400 kilowattů, vyrábějícími proud o napětí 100 voltů. Vedle těchto čtyř hlavních zdrojů elektrického proudu měl ještě dva třicetikilowattové generátory umístěné nad komorou parní turbíny.

Obrovitá loď, jakou byl Titanic, měla též odpovídající spotřebu elektrického proudu. Na rozvodnou síť bylo napojeno 10 000 žárovek, 562 elektrických topidel především v kabinách I. třídy, 153 elektromotorů včetně pohonu pro osm jeřábů o celkové nosnosti 18 tun, čtyř nákladních navijáků o nosnosti 3 tuny a čtyř člunových navijáků o nosnosti 750 kilogramů. Elektřina dále zajišťovala provoz ventilátorů v kotelnách a strojovnách, čtyř výtahů pro cestující, každý o kapacitě dvanáct osob, z nichž tři sloužily I. třídě a jeden II. třídě, a velkého množství telefonů. Kromě hlavních samostatných linek spojujících můstek s přídí, zádí, strojovnou, strážním stanovištěm na předním stožáru a dalšími důležitými místy byla na Titaniku i ústředna s padesáti linkami obstarávajícími spojení po celé lodi. Elektřina napájela i pětikilowattový generátor Marconiho bezdrátové telegrafické stanice, elektrické přístroje v tělocvičně, desítky kráječů, loupačů, míchačů a šlehačů v kuchyních, ohřívací a chladící zařízení. Byla potřebná i pro elektromagnetické uzavírání vodotěsných dveří v přepážkách, pro chod hodin rozmístěných na různých místech a pro desítky ukazatelů na můstku, v kotelnách a ve strojovně.

Nad palubami Titaniku čněly čtyři eliptické komíny, jejichž širší průměr byl 7,3 metru, tedy dostatečný prostor k průjezdu dvou lokomotiv vedle sebe. Mezi horními konci komínů a kýlem lodi byla vzdálenost 53 a půl metru. Tři přední odváděly kouř z topenišť kotlů a zadní komín, umístěný nad komorou turbíny, sloužil jako ventilátor. Do něj též ústilo potrubí odsávající pachy z lodních kuchyní. Ještě výš než komíny se tyčil přední a zadní stožár. Oba stožáry byly ocelové a na koncích ještě prodloužené nástavci z týkového dřeva. Na předním stožáru, 29 metrů nad čarou ponoru, bylo umístěno hlídkové stanoviště, ono pověstné "vraní hnízdo". Přístup k němu byl po kovovém žebříku uvnitř dutého stožáru, vchodové dveře byly na úrovni paluby C. Ve výšce 15 metrů nad komíny byly mezi oběma stožáry nataženy antény lodní vysílačky.

-- Miloš Hubáček: Titanic