Římskokatolická farnost u katedrály sv. Bartoloměje v Plzni

Udělované svátosti

Úvodní stránka Historie Kostely Pracovníci farnosti Svátosti Pravidelně Aktuality Sváteční slovo Odkazy

Obsah

Svátost smíření

Pomazání nemocných

Křest

Eucharistie

Svátost manželství

Svátost kněžství


Svátost smíření

(sv. zpověď) je svěření do Božích rukou celého našeho života s prosbou o odpuštění našich chyb a vyplnění slabých oblastí našeho duchovního života Boží láskou; je to posila v boji proti zlu, které nás ničí.

Základní body svátosti smíření jsou:

a/ zpytování svědomí – moment, ve kterém máme zhodnotit svůj život, máme si uvědomit, čím jsme Boha zarmoutili. Jestliže člověk nechce tento bod ošidit, měl by začít modlitbou, aby jeho zpověď nebyla jen dílem člověka, ale aby skrze něj působil Duch Svatý. Doporučuje se také přečíst nějaký úryvek Písma sv. Teprve potom můžeme začít probírat své svědomí podle desatera Božích přikázáni nebo podle jiného schématu.

b/ lítost - není jen záležitosti citu, ale má být touhou po opětovném získání spojení s Bohem, které člověk následkem hříchu ztratil. Z lítosti má vycházet předsevzetí k práci na sobě. Vyhnout se dalším hříchům, udržovati a prohlubovat společenství s Bohem. Takto připraven můžu přistoupit ke zpovědnici a následuje:

c/ vyznání - vyznám své hříchy především Bohu. Tento rozhovor patří Jemu, kněz je pouze prostředníkem, je tím, který zpřítomňuje Boži milosrdenství a ve jménu Boha uděluje rozhřešení. V tomto bodě je nejdůležitější vyznání hříchů spojené s lítostí a rozhřešení, které kněz uděluje na závěr zpovědi. Kromě toho nás většinou kněz také povzbudí duchovním slovem a uděluje nám rady jak pokračovat dál duchovním životem. Poučení může být spojené s duchovním vedením (v tom případě se poučení mění v delší rozhovor), ale to není podstatou ani cílem svátosti smíření.

Po obohacení milosrdenstvím, které pramení ze svátosti smíření máme poslední „úkol“. Je to zadostiučinění nebo pokání. Nemůžeme zapomenout na povinnost nahradit (podle možnosti) zlo, které jsme učinili, dobrem – dobrými skutky, modlitbou. Nejde v tom případě jen o modlitbu, kterou kněz připomíná v závěru zpovědi, ale jde o celkový křesťanský postoj, projevující se touhou po naplňování svého prostředí dobrem.

Kdy a kde Vám může být udělena tato svátost v naší farnosti, naleznete zde


Pomazání nemocných

je posilující setkání s Kristem pro každého nemocného bez ohledu na to, zdali je nebo není v nebezpečí smrti.

Katechizmus katolické církve říká:

Zvláštní dar Ducha Svatého. Základní milostí této svátosti je milost útěchy, pokoje a odvahy, aby člověk překonal potíže, které působí vážná nemoc nebo slabost stáří. Tato milost je darem Ducha Svatého, který obnovuje důvěru a víru v Boha a posiluje proti pokušením zlého ducha, to je proti pokušením malomyslnosti a úzkosti před smrtí. Tato podpora Pána prostřednictvím síly jeho Ducha chce přivést nemocného k uzdravení duše, ale i těla, je-li to Boží vůle. Kromě toho, „jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno“ (Jak 5,15). (KKC 1520)

Spojení s Kristovým utrpením. Skrze milost této svátosti dostává nemocný sílu a dar spojit se mnohem důvěrněji s Kristovým utrpením: je jistým způsobem posvěcen, aby přinášel plody připodobněním k výkupnému utrpení Spasitele. Utrpení, následek dědičného hříchu, dostává nový smysl: stává se účastí na Ježíšově spasitelném díle. (KKC 1521)

Církevní milost. Nemocní, kteří přijímají tuto svátost a „dobrovolně se přidružují ke Kristovu utrpení a k jeho smrti“, jsou tak „prospěšní Božímu lidu“. Slavením této svátosti ve společenství svatých se církev přimlouvá za zlepšení stavu nemocného. A nemocný opět milostí této svátosti přispívá ze své strany k posvěcení církve a k dobru všech lidí, pro které církev trpí a obětuje se skrze Krista Bohu Otci. (KKC 1522)

Svátost nemocných se uděluje pokřtěným, kteří těžce onemocní, anebo zakouší těžkosti v důsledku stáří. Svátost může být přijímána vícekrát.

Kromě této svátosti nemocným, kteří z důvodu stáří nebo nemoci se nemohou zúčastňovat bohoslužeb, nabízíme svátost smíření a svaté přijímání. Pravidelně – každý týden – navštěvujeme nemocné, kteří se k nám přihlásí. Návštěvy můžete objednat telefonický nebo osobně v naši kanceláří. Při návštěvě kněze, který přijde s Eucharistií prosíme připravit stůl s bílým ubrusem, položit křížek a zapálit svíčku.


Křest

je začátek křesťanského života, kdy se poprvé setkáváme s Kristem tváří v tvář, chvíle, během které se nám předává semeno víry, o které máme pečovat, aby z něho vyrostl strom přinášející dobré ovoce. Je to osvobození od hříchu a znovuzrození pro život v Duchu. Křtem jsme přijati do společenství církve a je nám otevřena brána k ostatním svátostem.

Stát se křesťanem, to vyžaduje už od apoštolských dob projít cestu uvedení do křesťanského života v několika úsecích. Tuto cestu lze urazit rychle nebo pozvolna. V každém případě v ní musí být některé podstatné prvky: ohlášení slova, přijetí evangelia, které vede k obrácení, vyznání víry, křest, vylití Ducha Svatého, přistoupení k svatému přijímání. (KKC 1229)

Křest dospělých:

Uvedení do křesťanského života mělo v různých staletích rozmanité formy podle okolností. V prvních stoletích církve bylo velmi rozvinuto uvedení do křesťanského života, s dlouhým údobím katechumenátu a celou řadou přípravných obřadů, jež liturgicky rozdělovaly cestu katechumenátní přípravy, aby vyústily do slavení svátostí uvádějících do    křesťanského života.(KKC 1230)

Příprava na křest dospělých začíná v naší farnosti každý rok začátkem měsíce září. Je možné se přihlásit do konce listopadu. První nedělí adventní (4. neděle před Vánoci) se uzavírá přípravné období a začíná tzv. katechumenát, tj. vlastní příprava ke křtu, která pokračuje do Velikonoc následujícího roku (zhruba 16 měsíců) a vrcholí přijetím svátosti křtu. Bližší informace v kanceláři farnosti.

Křest dětí:

Boží lid, to je církev, která předává a živí víru přijatou od apoštolů. Proto je jejím nejpřednějším úkolem příprava křtu a křesťanská výchova. Službou církve volá Duch Svatý dospělé k evangeliu a děti jsou v její víře křtěny a vychovávány. Mnoho tedy záleží na tom, aby už v přípravě na křest pomáhali kněžím i jáhnům katecheti i jiní laici. Rovněž je velmi vhodné, aby při udělování křtu byl Boží lid činně zastoupen nejen kmotry, rodiči a příbuznými, nýbrž i přáteli, známými a pokud možno i zástupci místního společenství věřících. To umožní vyjádřit společenství víry i společnou radost nad tím, že nově pokřtění se stali novými údy církve.

Příprava rodičů na křest dítěte

Před udělením křtu záleží hodně na tom, aby se rodiče vědomě připravovali na udělení této svátosti, vedeni vlastní vírou i s  pomocí svých přátel a ostatních členů společenství. Rodiče dítěte mají totiž při udělování křtu opravdu důležité poslání. Především mají slyšet vážná připomenutí kněze a podílet se na společné modlitbě ostatních přítomných věřících. Kromě toho však sami vykonávají při udílení křtu tyto služby:

  1. veřejně žádají o křest dítěte
  2. po knězi i oni žehnají dítě na čele znamením kříže
  3. zříkají se satana a vyznávají víru
  4. přinášejí dítě ke křestnímu prameni (především matka)
  5. drží rozžatou svíci
  6. dostávají požehnání, které je zvlášť určeno matce a otci

Nemůže-li některý z nich učinit vyznání víry (např. nekatolík), může mlčet. Žádá se však, aby při žádosti o křest dítěte dal záruku nebo alespoň souhlas, aby dítě bylo vychováno ve víře, kterou přijalo při křtu. Po křtu jsou rodiče vázáni z  vděčnosti Bohu i z věrnosti k úkolu, který přijali, přivádět dítě k poznání Boha, jehož adoptivním synem se stalo. Rovněž mají dítě připravovat k biřmování a k přijímání. V tomto poslání jim má opět farář přiměřeně pomáhat.

Kmotr

Podle starobylého zvyku církve nemá být dospělý křtěn bez kmotra. Kmotrem může být ten, kdo je pokřtěný, přijal svátost biřmování, přijal svaté přijímání a vede život odpovídající víře a převzatému kmotrovství. Měl by se podílet alespoň na závěrečné přípravě na křest a potom podporovat svého kmotřence k vytrvalosti ve víře v křesťanském životě. Také při křtu dítěte má být kmotr. Zastupuje duchovně rozmnoženou rodinu dítěte a zastupuje i církev jako matku. Je-li potřeba, má pomáhat rodičům, aby dítě dospělo k vyznávání víry slovem i životem.

O křest dítěte žádají rodiče. Mohou to udělat v kanceláři farnosti u místního faráře. Příprava rodičů před křtem dítěte trvá kolem 6 týdnů.


Eucharistie

je zpřítomněním Kristovy velikonoční oběti, tedy smrti a zmrtvýchvstání, zároveň je to srdce a vrchol života církve. V ní se všechno začíná, i k ní směřuje vše, co se týká křesťanského života.

Ježíš Kristus, který se obětoval za nás na kříži před dvěma tisíci lety v Jeruzalémě, ON, Boží Syn, druhá Božská osoba, zpřítomňuje svou oběť během každé mše na oltáři, když slyšíme slova: „… toto je moje Tělo, které se za vás vydává, … toto je má Krev, která se za vás prolévá“. Ten, který nepodléhá zákonu času, přináší v čase svou oběť, aby se mohla dotknout každého z nás. Mše sv., to není jen krásný liturgický obřad, to není jen čtení z Bible nebo promluva kněze, to také není jen modlitba se svatým přijímáním, ale je to především účast na oběti Ježíše Krista.

Skrze proměňování nastává přepodstatnění chleba a vína v tělo a krev Krista. Pod posvěcenými způsobami chleba a vína je přítomen sám Kristus, živý a oslavený, opravdu skutečně a podstatně, jeho tělo a jeho krev, s jeho duší a s jeho božstvím. (KKC 1413).

Během mše sv. jsme ve stejné situaci jako apoštolové nebo Panna Maria, která stála pod křížem. Máme možnost připojit se k Jeho oběti, nebo utéci. Ježíš Kristus se v rukou kněze rodí během každé mše, umírá, zmrtvýchvstává a nám se odevzdává. Všechno se to děje pod způsobou chleba a vína a slov, která slyšíme během proměňování. Tím způsobem nás Ježíš vykupuje z otroctví našich hříchů i dnes. Toto je největší tajemství naší víry.

„Součástí slavení eucharistie je vždy: hlásání Božího slova, díkůvzdání Bohu Otci za všechna jeho dobrodiní, především za dar jeho Syna, proměňování chleba a vína a účast na liturgické hostině prostřednictvím přijímání těla a krve Páně. Tyto prvky tvoří jediný a týž bohoslužebný úkon. (KKC 1408)

„Kdo chce přijmout Krista v eucharistickém přijímání, musí být ve stavu milosti. Je-li si někdo vědom, že se dopustil smrtelného hříchu, nesmí přistoupit k přijímání, aniž by předtím nedostal rozhřešení ve svátosti smíření.(KKC 1415)

„Protože v oltářní svátosti je přítomen sám Kristus, jsme povinni ji uctívat kultem adorace. Návštěva Nejsvětější svátosti „je důkazem vděčnosti, znamením lásky a patřičnou uznalostí vůči Kristu Pánu.“.(KKC 1418)

Příležitost k adoraci Nejsvětější Svátosti v naší farnosti máte pravidelně v kostele Nanebevzetí Panny Marie.

Tradice objednávání mše sv. za živé nebo zemřelé věřící má své začátky v životě prvních křesťanů, kdy se sloužila mše sv. v soukromých domech, dokud nebyly ještě kostely. Mši sv. se vším zajišťovala domácí rodina, a proto také za ni byla obětovaná. Milost mše sv. byla přenášena na domov, ve kterém se sloužila bohoslužba. Od 4. století se začaly stavět chrámy, byla tam také zavedena kostelní služba, ale touha po získání milosti pramenící ze mše sv. byla nadále velká. Rodiny, které ji chtěly získat, skládaly v kostele dary (buď v naturáliích, anebo potom finanční).Tím hradily organizační záležitosti spojené se mší sv., které dříve vyřizovaly samy.

Tato tradice přetrvává až dodnes. Každá mše sv. je sloužena především za celou církev na celém světě. Dále milost mše sv. se vylévá na všechny přítomné v kostele a potom zvláštní milost je nabízená těm, za které je obětovaná. Mši sv. můžeme objednat jak za zemřelé, tak za živé. Můžeme Bohu společně se společenstvím věřících, do kterého patříme, poděkovat při výročí svatby, při příležitosti narozenin či svátku; můžeme poprosit za naše nemocné, blízké, za naše rodiny, zvlášť v době, kdy prožívají nějaké krize, měli bychom je ponořit do milosti kříže zpřítomňované na našich oltářích. Zamysleme se, zdali někdy byla mše sv. sloužena za naši rodinu.

A ještě jedna úvaha. Často při této příležitosti dáváme finanční příspěvky. Musíme si uvědomit, že náš příspěvek dávaný církvi je pouze darem. Modlitbu nelze platit, mši sv. nemůžeme koupit Každý dává dar podle svých možností, anebo jaký považuje za správný. V žádném případě to není cena mše svaté! Mši svatou je možné objednat v kanceláři farnosti nebo v sakristii. Rozpis pravidelných mší svatých ve farnosti naleznete zde.


Manželství

je spojení muže a ženy v Bohu, protože Bůh je Láska; je to odevzdání svého života druhé osobě z lásky k ní a přijetí plné odpovědnosti za její život; je to ponoření manželského a rodinného života v Bohu, aby On byl ve všem.

Bůh, který stvořil člověka z lásky, jej také povolal k lásce; to je základní a vrozené povolání každé lidské bytosti. Vždyť člověk je stvořen k obrazu a podobě Boha, který je láska. Protože Bůh ho stvořil jako muže a ženu, jejich vzájemná láska se stává obrazem absolutní a nepomíjivé lásky, jakou Bůh miluje člověka. V očích Stvořitele je to dobré, velmi dobré. A tato láska, které Bůh žehná, je určena k tomu, aby byla plodná a uskutečňovala se ve společném díle ochrany stvoření: „Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji“ (Gn 1,28). (KKC 1604)

Bůh ustanovil svátost manželství jako projev své lásky k člověku. Posvěcuje vztah muže a ženy do takové plnosti, „takže už nejsou dva, ale jedno tělo a jedna duše.“ Působením svátostné milosti dochází mezi oběma k nerozlučitelnému spojení. To je obrazem neodvolatelné věrnosti a lásky Boha k člověku. V svátosti manželství se dostává novomanželům tolik Boží pomoci, kolik jí budou potřebovat, aby spolu zůstali věrně v radosti i bolesti po celý život a aby oba byli schopni společně nést povinnosti v manželství a rodině.

Před Bohem a přítomnými jsou požádáni, aby vyjádřili svou připravenost k životu v křesťanském manželství.

(Všichni stojí, také ženich a nevěsta, jimž klade kněz tyto otázky):

N… a  N…, rozhodli jste se uzavřít manželství. Ptám se Vás před církví a před Bohem:
Je toto vaše rozhodnutí svobodné a upřímné? (Odpověď: ano)

Chcete si slíbit lásku, úctu a věrnost. Ptám se vás před církví a před Bohem:
Zavazujete se k tomu opravdu na celý život? (Odpověď: ano)

Chcete založit rodinu. Ptám se vás před církví a před Bohem:
Přijmete děti od Pána Boha ochotně a budete je vychovávat podle Božího zákona? (Odpověď: ano)

(Následuje vzájemný souhlas)

Kněz vyzve ženicha a nevěstu, aby potvrdili toto své rozhodnutí podáním ruky a slavným slibem:
Já, N…, odevzdávám se tobě, N…, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím, a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti.
K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.


Svátost kněžství

Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Tato účast se nazývá "všeobecné kněžství věřících". Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: Totiž, služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Kristu uprostřed společenství. (KKC 1591)

Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí /monus docendi/, konají bohoslužbu /monus liturgicum/ a vedou duchovní správu /monus regendi/. (KKC 1592)

V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého těla, pastýř svého stáda, velekněz výkupné oběti, učitel pravdy. To vyjadřuje církev, když říká, že silou svátosti kněžství kněz jedná "in persona Christi capitis" - v osobě Krista- Hlavy. (KKC 1548)

Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům vykonávána ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu církve nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o církvi. (KKC 1593)

Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena. Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra. (KKS 1594)

Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem svého biskupa tvoří "kněžstvo", které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad. (KKC 1595)

Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky; tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa. (KKC 1596)

Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou si svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení. (KKC 1597)

Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě. (KKC 1598)

V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem. (KKC 1599)

Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům. (KKC 1600)

Každý, kdo by chtěl vstoupit do kněžského semináře za účelem přijetí svátosti kněžství, nechť se zkontaktuje s duchovním v rámci své farnosti, případně se přihlásí na plzeňském biskupství.

zpracoval P. Adam Lodek