Jan Bouz - Vzpomínky malého uprchlíka
leden 1998

Knihu jsem dostal darem od Vlaďky Svobodové a vydala ji její přítelkyně z dětství paní Pavla Šulcová. Proto jsem ji přečetl z povinnosti, ale teď jsem tomu rád. Vzpomínky napsal její otec a zachytil v ní strasti poúnorové cesty rodiny se čtyřmi dětmi do emigrace. Kniha je napsána jako deník nejmladšího člena Jeníčka.
K literární hodnotě díla mám hodně připomínek. Jednak jako deník šestiletého dítěte působí velmi nevěrohodně, jednak je často až příliš popisný a také mi trochu nesedí silný akcent na víru, ale to je spíš moje chyba. Vadí mi jednotvárnost celého vyprávění a vadí mi pravopisné chyby, zejména neustále se opakující tvar typu „lidé se vrací“ místo „vracejí“.
Toto jsem musel napsat, ale přesto bylo čtení pro mne zajímavé. Dozvěděl jsem se, jak ty dramatické útěky probíhaly a kolik síly potřeboval člověk, aby všechna příkoří vydržel a neztratil svou tvář. Rodina Bouzova byla v tomto ohledu až neskutečně statečná. Svou sílu čerpala v lásce k rodnému jazyku a rodné zemi, ve vzájemné lásce a v lásce k Bohu.
Popsané osudy byly velmi dramatické. Nejvíce snad samotný přechod přes hranice, ale také všechna nekonečná čekání a stěhování a překonávání nemocí a hledání práce a setkávání se s lidmi dobrými i zlými. Rodina se protloukala více než dva roky po lágrech v Německu a Itálii a čekala na povolení k odjezdu do Kanady nebo Australie. Také začátky v konečně dobyté Kanadě byly moc těžké.
V úvodu a doslovu Pavly Šulcové se dozvíme také o dalších osudech celého pokolení rodiny Bouzů až do doby po revoluci, kdy se ona sama a další členové mohli do své ztracené země vrátit.
Kladl jsem si otázku, zda bych i já byl schopen podobná protivenství přežít. Myslím, že bych se s paní Šulcovou rád seznámil.