Miloslav Švandrlík – Říkali mu Terazky
srpen 2000

Podtitul zní Šest půllitrů u Jelínků. Vyprávění navazuje na slavné Černé barony a je posunuté do nové doby. Major Haluška řečený Terazky už není na vojně, ale rube někde v lese dřevo. Při návštěvě Prahy potká vojína Kefalína, ze kterého je známý spisovatel a Terazky četl jeho knihu o sobě. (Zřejmě právě ony Černé barony.) Mezi někdejším nejvyšším pánem na Zelené hoře a tehdy největším průserářem jeho pétépácké jednotky nikdy nebylo otevřené nepřátelství a nyní spolu rádi zajdou k Jelínkům na pivo, aby zavzpomínali na staré časy. Mezi šesti půllitry se znovu oživují kapitoly té prazvláštní doby socialismu padesátých let hájeného mocnými té doby všemi možnými prostředky. Román tvoří samostatné vyprávění jakoby z pohledu majora a důstojnického sboru. Pro dnešního čtenáře nepředstavitelně absurdní situace vyznívají znovu komicky, ale vykreslují především důstojnické figurky i z té lidské stránky. Za zmínku stojí zejména kapitola posledního půllitru pojednávající o problémech kolem žen. Každý z důstojníků má své, ale korunu všemu nasadí Terazky, který začne navštěvovat pohlednou vdovu po důstojníkovi v Sušici. Vůbec nejde o majorovu nevěru, není první ani poslední, ale o to, že paní Monika jako vdova po hrdinovi je předurčena pro to být vzorem socialistické ženy v boji proti imperialistické morálce a nemůže si jen tak dovolit chlapa. Terazky, který je označen za hlavního viníka, se marně brání: „Keď čubka něchce, pes něskočí.“ Nezbývá mu než vycouvat a tím vlastně na vojně skončí. „Mátě pravdu Orech! Som dobrý kohút a bab je na svetě vela.“
Těch příhod je v knize hodně a člověk se pobaví. Nicméně mě napadá otázka, proč autor knihu napsal. Jestli mu zbylo tolik materiálu, že by bylo škoda ho nepoužít, nebo jestli chtěl využít otřepané téma černých baronů k oživení zašlé slávy. Ne že bych mu nepřál nový úspěch, ale přeci jen bych od Švandrlíka čekal zase něco jiného.