Britská krátkosrstá kočka

Britská krátkosrstá kočka patří mezi nejpopulárnější plemena koček v Evropě. Díky svým schopnostem se velmi dobře přizpůsobit prostředí, mohou žít jak v bytech, tak i na venkově. Pro mnoho lidí jsou ideálními společníky díky své vyrovnané, klidné a přátelské povaze. Jsou velmi nápadné svou kulatou hlavou s velkýma očima, podsaditou stavbou těla a velmi jemnou hustou srstí, která z nich dělá jakoby medvídka na mazlení. Britské kočky se chovají v mnoha barvách a kresbách srsti, ale nejoblíbenější je pořád modrá britská krátkosrstá kočka.

Historie

Její kořeny najdeme v Anglii kolem roku 1900. V té době Angličané začali s předváděním a vystavováním různých plemen koček, která pocházela z asijských zemí. Mnoho milovníků koček té doby mělo samozřejmě ne jen kočky dovezené, ale i zcela běžné kočky domácí. Pak mezi nimi vznikl nápad, zapojit domácí kočky z anglické pevniny do chovu ušlechtilých koček, aby mohly svým zevnějškem posloužit jako protějšek mnohem jemněji stavěným ušlechtilým kočkám. Ideálním jedincem, o který se chovatelé snažili, byla kočka s mohutnou stavbou těla, krátké srsti. Aby dostali podsaditý typ, zkřížili své kompaktní a podsadité kočky domácí s perskými kočkami. Zpočátku se toto plemeno, které bylo pojmenováno jako britská krátkosrstá kočka chovalo v modré barvě, protože tato barva byla tehdy velice módní.
V Evropě mezitím také probíhal podobný proces ve šlechtění nového plemena kočky, ale to se nazývalo kočka evropská.
Obě plemena koček se sobě velmi podobala a stejně tak jako s britskou, tak i s evropskou kočkou byla hodně křížena angora, začalo se tehdy mluvit o vzájemném působení mezi Velkou Británií a Evropou.
Ve Skandinávii v té době také probíhal selektivní chov krátkosrstých domácích koček, pod názvem evropská krátkosrstá, ale ty byly zcela jiného typu, protože se Skandinávii na rozdíl od ostatních zemí nebylo povoleno křížení s angorami.
A nastal zmatek. Protože pro evropskou krátkosrstou kočku existoval jen jeden plemenný standart, kočky, které byly chovány v Německu a Nizozemí, se těm skandinávským podobaly jen v málo případech. Ovšem skandinávští chovatelé velmi rádi importovali z Velké Británie krátkosrsté kočky a vystavovali je ve své zemi. Takže dvě různá plemena byla vystavována pod jedním standartem. To nebylo logické, takže roku 1982 požádali FIFE, střešní organizaci sdružující chovatele koček, o rozdělení obou typů. Od 1. Ledna 1982 jsou pod názvem evropská krátkosrstá kočka jen skandinávské kočky méně podsaditého typu.
Kočky evropské dostaly od té doby plemenný standart jako britská krátkosrstá kočka.
Ještě dnes se občas používají perské dlouhosrsté kočky k tomu, aby britská kočka neztratila na typu. Perským kočkám také vděčí i za nové barvy, které v průběhu doby vznikly. Dříve byly známé kočky modré a jen plnobarevné kočky, dnes se britská krátkosrstá kočka chová v mnoha různých barvách a zdá se, že tento vývoj ještě dnes není u konce.