Já a dobrmani
aneb román na pokračování

Dobrman - co všechno už bylo o tomto ušlechtilém zvířeti napsáno, jak je věrný, jak chytrý, jak statečný….
Ale jsou věci, které se prostě na papír dát nedají. Dnes si už vůbec neumím představit, že by se můj život měl někdy ubírat bez nich. Bez těch divokých, temperamentních černých a hnědých živlů, bez těch chytrých očí, které mi rozuměly i ve chvílích ne právě radostných. Bez těch jejich černých všetečných čumáků, které dokáží i něžně pohladit.
Prostě jsem zjistila, že s dobrmany už budu asi pořád mít co do činění.
Ale vraťme se na začátek. Kdy jsem vlastně ani nevěděla, jak takový dobrman vypadá.

Jak jsem k dobrmance přišla…

Vlastně jsem od začátku chtěla mít jen bílé ovčáky, (jiná část těchto stránek). Já, typicky městské dítě vyrostlé v centru Prahy. Pak jsem se ale pustila do přestavby naší rodinné nemovitosti nedaleko Prahy a přestavěla ji na malý rodinný domek, kam jsem se také brzy přestěhovala. I s kočkama, které jsem naštěstí doma vždycky měli. Je legrace, jak se teď po domě prohánějí psi i kočky a mezi nimi koťata. Po dostavění řádně bytelného plotu, cca třímetrového zděného, kvůli sousedícímu vlaku, jsem samozřejmě chtěla psa. Volba padla tenkrát na bílé ovčáky, protože k nim jsem měla díky jedné mámině zaměstnankyni velice blízko a moc se mi líbili. Jenže. Můj tehdejší přítel, který pak později kvůli nedařenému podnikání musel republiku opustit, měl velkou lásku, dobrmana a měl se jmenovat Sunny. Protože dům byl dost velký pro dva psy a zahrada také, k bílému ovčákovi jsem se rozhodla pořídit i dobrmanku. Fenku proto, že jsem se domnívala, že pro začátečníka bude vhodnější.
Bílou fenku jsem už měla zamluvenou, viděla jsem roste a mění se v krásnou bílou holčičku a jak se tak blížil termín, kdy si ji budu moci odvézt domů, začala jsem shánět pro přítele i dobrmanku. Jenže kde? Tak jsem začala i tradičního zdroje. U Annonce. Nejrozšířenější inzertní noviny. A osud asi zasáhl. Našla jsem jeden inzerát, kde se mi ozvala příjemná mladá paní a že jedna fenka ještě volná je. A byla z Prahy. Takže už nebylo co řešit a tak jsem si tedy onoho 19. září 1997 jela pro štěňátko dobrmana. Ani jsem tehdy pořádně nevěděla, jak že vlastně dobrman vypadá. Nastudovala jsem nějaké encyklopedie, ale to nebylo moc platné. U Ing. Jany Krejčí jsem vlastně poprvé viděla dvě krásné velké fenky. Jedna byla maminka, druhá byla starší sestra. První setkání s malou Fréziií, tak se oficiálně jmenuje, bylo úžasně. Byla prostě nádherná, tak, jak jsou malí dobrmani a tak milá a skvělá…. Tehdy jsem ještě nevěděla, co si v autě odvážím domů.
A byla doma. Malá Sunny, jak jsem jí začala říkat. Protože jsem už pár dní před tím měla doma fenku bílého ovčáka, skamarádily se velmi rychle a smutno nebylo ani jedné z nich. Bylo to jedno velké černobílé klubko, protože ty dvě spolu řádily jako černá ruka. I dodnes jsou spolu velmi velké kamarádky. A holky rostly a rostly a zlobily a řádily a byly jako dvě zlatíčka až utekl první společný půlrok.

První krůčky po výstavních kruzích…

Mezitím se Jana Krejčí stala mou velmi dobrou kamarádkou, i dodnes si velmi dobře rozumíme. Takže jsem už byla dokonale informovaná o tom, že existují výstavy, že se chodí na cvičák a další záludnosti z dobrmaního života.
A protože nastal čas výstavní, zkusily jsme si to taky. V Brně na mezinárodní výstavě psů jsem Sunny v roce 1998 v únoru přihlásila do dorostu. Hrůza, první výstava, úplně sami mezi moc lidma, nějaká rozhodčí a vůbec, bylo to strašný. Posuzovala dr. Ridarčíková, později jsem už zjistila, že jde o známou rozhodčí ze Slovenska. A Sunnyna se jí moc líbila. Za pomoci Janiných kamarádek jsem Sunny vystavila a šly jsme domů. Tak to by bylo.
Jenže pak přišly výstavy další a já zjistila, že Sunny bude asi moc hezká, když během půl roku vyhrála snad všechny výstavy, tedy samozřejmě jenom svoji třídu a v 10 měsících byla Junioršampionkou ČR. Taky mě to začalo bavit a bylo na průšvih zaděláno.
Jana totiž v létě, nebo respektive Indiana, maminka Sunnyny čekala svoje, jak jsme později zjistily, poslední štěňátka. A já se rozhodla, že si pořídíme sestřičku. A bylo to.
Jednou takhle ve čtvrtek 27. Srpna 1998 jsem večer domů přivezla malou černou žížalku. Gízinku.
Bylo to prostě skvělý. Holky si hned rozuměly, i když Derinka, bílá ovčanda, byla chvilku uražená, cože jsem to přinesla domů. Pak ale Gíza zvítězila, byla totiž živelná, milá, roztomilá, prostě úžasná. Zamiloval si ji hned každý. I moje babička, i máma. Gízinka si totiž hned oblíbila babičku a když jsem byla v práci, celý den se jenom chovala u babičky na klíně.
Tak už jsem měla holky tři, byly skvělý a další rok utekl skoro jako voda. Mezitím jsem začala se Sunnynou cvičit, tedy jako na cvičáku, ale bylo toho hodně, co jsem se hlavně musela naučit já sama. Stopy, to byla a je hrůza dodnes, poslušnost, zpočátku ze mě každý hned umíral, byla jsem hrozné dřevo, ale obrany mě a Sunnynu bavily.
Jenomže jsme začínaly obě, takže to byla doba opravdu tvrdá pro mě i pro ní.

Výcvik, práce a zase jenom práce …